I bílí koně se střílejí

I bílí koně se střílejí                       motto: A dej mi sílu unésti, co změnit nemám sil.

                                                                                                                                   František z Assisi

Bílkovi se do svého nového, vysněného domečku stěhovali 20. října 1994. Vyrostl v proluce mezi staršími vilkami na zpustlé zahradě, kterou paní Bílková zdědila po tetičce, kterou naposledy viděla ještě jako dítě. Tichá ulice a krásný výhled na údolí Vltavy s pražskými mosty byl sen, kterému se nedalo odolat. Však také vyřídit hypotéku v těch porevolučních dobách se rovnalo malému zázraku. I když byla paní Bílková zubní lékařka a pan Bílek elektrotechnický inženýr, oba s nadstandartním platem, přesto bylo schvalovací řízení nekonečné a s nejistým výsledkem. Byla prostě taková doba.

Pan Bílek si v ústavu kde pracoval půjčil „dvanátsettrojku“ a převážel nekonečné množství pečlivě popsaných papírových krabic, které paní Bílková s dcerou Lidkou roznášely po celém domě. Lidka právě dokončila studium na jazykové škole a jako vítězka mezinárodní angličtinářské soutěže se chystala na nadstavbové studium do amerického Utahu.

„ Františku, prosímtě ohřej ten guláš na večeři, já ještě vynesu nahoru tu krabici s polštáři, ta není těžká.“

Zvuk kutálející se krabice ho přiměl vyběhnout do haly. S vařečkou v ruce nevěřícně zíral na svojí ženu, jak sedí zhroucená na posledním schodu a drží se za břicho. „Jani, proboha co se ti stalo?“ „To nic, jen mne píchlo v břiše a ta bolest mi projela celou páteří.“ „Asi jsem už moc unavená.“

Po vánocích Lidka odjela za velkou louži a stále se opakující bolesti přiměly paní Bílkovou, aby zavolala svému kamarádovi ze studií a požádala ho o vyšetření.

Seděli proti sobě v primářovně a jeho vážná tvář nevěstila nic dobrého.“Jani, jsi doktorka, nemá cenu, abych ti něco namlouval.“ „Je to slinivka a to množství metastáz je....“ Hleděla na něj přes závoj slz. „Kolik?“ „Jani....“ „Kolik?!!“ „Moc ne.“

„Františku, tohle se Lidka nesmí dozvědět, to by jí zničilo.“ „Jani....“,seděl zhroucený v křesle vedle nazdobeného vánočního stromku a zdálo se mu, že zestárl o padesát let.

Společnost uznává zaužívané morální zásady, jak by se měli lidé v podobných situacích chovat, ale realita jim málokdy dá za pravdu. V následujících měsících to byla Jana, kdo ještě věřil v sílu normálnosti. Odpovídala na nadšené Lidčiny dopisy, vedla domácnost a snažila se povzbuzovat Františka, který se propadal do stále větších depresí. Množství vypitých lahví a upomínek z banky mu přerůstalo přes hlavu a když na začátku léta přišlo to, co přijít muselo, dojely jeho síly na konečnou.

Policejní hlídka ho zadržela den po pohřbu, když v černém obleku zběsile mlátil kusem železa do sousedovy škodovky. Záchytka byla jen mezistanicí v cestě na uzavřené oddělení bohnické léčebny. Duševní rozvrat byl natolik hluboký, že teprve po čtyřech měsících lékaři uznali, že se může vrátit do normálního života. Jenže normální život už žili jen ti druzí. Dům dávno zabavili exekutoři, zaměstnání už také neměl, a tak jeho duševní rovnováhu udržovali jen antidepresiva, která dostal na cestu.

První zima na ulici byla boj o holé přežití. Nádražní čekárny, noční tramvaje, v lepším případě polévka z Armády spásy, v tom horším kontejnery za supermarkety.

Lidka se za oceánem o celé situaci dozvěděla až s velkým zpožděním. Když v létě přestala dostávat odpovědi na své dopisy a nikdo ze známých jí nedovedl odpovědět, obrátila se na zastupitelský úřad a po několika týdnech jí úředník sdělil zprávy, které jí přiměly k okamžitému návratu do vlasti. Letenku zařídila ambasáda, a tak za pár dní, stejně jako její otec o měsíc dříve, stála s kufrem v ruce před prázdným domem přelepeným páskami a nevěděla co si počít. Sousedka jí uvařila horký čaj a půjčila stokorunu na vlak ke kamarádce do Svitav, která jí slíbila azyl. Ten hrob na malvazinském hřbitově, označený dřevěným křížem s evidenčním číslem, jí opět vehnal slzy do očí.

V následujících měsících podnikla i nemožné, aby otce našla, ale bezejmenný dav bezdomovců ho pohltil beze stopy.

Čas plyne všem stejně, ale František ho vnímal jen jako to, co bylo a to, co možná bude. Jednoho dne ho na ulici zastavili dva pánové, kteří se představili jako členové organizace, která vrací bezdomovce zpátky do života. Vzali ho do slušné restaurace, zaplatili oběd a s jeho občankou vyplňovali nějaké papíry. Když je podepsal, tak se slušně rozloučili s tím, že si ho najdou.

Okolo jeho kutlochu pod libeňským mostem často procházeli streetworkeři a mezi nimi také blonďatá dívčina, která v něm vyvolávala vzpomínku na Lidku a bývalý život. Jednou se stalo, že ho našli s těžkou chřipkou už téměř v bezvědomí. Když se probral v nemocnici, tak ta dívka seděla na kraji jeho postele a mluvila na něj. Zajímal jí jeho příběh a ujistila ho, že mu Lidku najde. Za dva dny, právě když dojídal oběd, se otevřely dveře a v nich ona dívka, a když ustoupila stranou stála za ní Lidka s kulatým těhotenským bříškem.

Pláč i slzy radosti a nekonečné vyprávění pokračovalo i za několik dní, když ho se svým manželem, policistou, posadili do auta a odváželi do jejich domečku se zahrádkou na předměstí Svitav. Oba se o něj starali jak mohli. Lidka mu nakoupila nové oblečení a Pavel, její manžel, slíbil vyřídit obnovení propadlých dokladů.

Muž, který zazvonil u dveří se představil, jako pracovník hospodářské kriminálky. „Vás vůbec není lehké najít, pane Bílek a kdybyste si nezažádal o novou občanku a řidičák, tak nevím, nevím.“ „Půjdete s námi.“ František vůbec nechápal, co se děje a už vůbec, že firma „ASTROOIL“, které je majitelem, dluží státu na daních přes čtyřicet dva miliónů korun.

„ Víte pane Bílek, vy jste prostě bílý kůň, ale z právního hlediska to nemá žádnou váhu.“ „Stát si na svoje peníze sáhnout nenechá a pokud si nevezme nic na vás,tak bude hledat cesty jak postihnout majetek vašich blízkých.“ „Takových kauz už tu byla spousta, jenže vy jste výjimka, protože většina bílých koní končí tak, že není koho stíhat“. „To pak stát ostrouhá.“ „Aspoň jednu dobrou zprávu však pro vás mám.“ „Státní zástupce netrvá na vazbě, takže můžete jít do soudu domů.“

Soused právě hrabal na zahrádce spadané listí, když z dřevěné kůlny zaslechl zvuk, který si jako nimrod nemohl splést. Byl to výstřel. Přeskočil nízký plůtek a rozrazil dveře kůlny.

Vyšetřování bylo krátké. Cizí zavinění nebylo zjištěno, není koho stíhat.

Jen kůlna jednou v noci z neznámých příčin lehla popelem.