René, bůh a rybky

René, bůh a rybky

Po pláži běhaly nahé děti, za nimi ladně procházely jejich mladé matky jen o trochu méně nahé, do vlasů se jim opíral větřík a slunce pomalu klesalo v křivce podvečerní únavy. Ve stínu exotických dřevin seděl René Kotyza, jedl slané rybky a kochal se tou scenérií.

Když takto jednoho dne zase seděl na břehu oceánu, jedl slané rybky a kochal se výhledem na děti, jejich mladé matky jen o trochu méně nahé a smějící se kokosovými zoubky naokolo, uslyšel hlas: "Nejez ty rybky, René. I ony chtějí žít, právě jako ty." A zcela nepochybně rozpoznal hlas boží. Zadíval se nad sebe, nebe už se stahovalo v dumavý podvečer, a znovu slyšel: "Jez raději sekaninu. Je stejně výživná a dobrá." Pak už neslyšel nic. Bohabojný René od toho dne už skutečně rybky nevzal do úst.

Po pláži běhaly nahé děti, za nimi ladně procházely jejich mladé matky jen o trochu méně nahé, do vlasů se jim opíral větřík a slunce pomalu klesalo v křivce podvečerní únavy. Ve stínu exotických dřevin seděl René Kotyza, jedl sekaninu a kochal se tou scenérií.

Náměstí Beneše Říhy

V noci se mi zdál sen. Ocitl jsem se na náměstí velkého města, pravděpodobně Prahy. Neznal jsem je, a tak jsem hledal tabulku. Na rohu stálo: náměstí Beneše Říhy. Bylo mi neznámé, potvrdil jsem si tedy jeho polohu v aplikaci mapy.cz. Proč jsem se ale ocitl právě na náměstí Beneše Říhy? Přede mnou byl antikvariát! Malý, s hromadou knih a starých fotografií v krabicích pod výlohou. Uvnitř antikvář právě krátil čas důvěrným hovorem s přítelem. Čerpal pauzu. Z informace na dveřích se podávalo, že otevřeno je jen asi dvě hodiny dva dny v týdnu. K nelibosti antikváře jsem se porozhlédl uvnitř a pak se probral krabicemi se starými fotografiemi nahých žen. Náměstí proudilo životem a dopravním provozem a jeho napůl periferní, napůl kosmopolitní atmosféra připomínala náměstí nějaké pařížské čtvrti.

Stojací šenk U nádraží

Zatímco lidé proudí dobývat denní chléb, parta hrubozrnných přátel se v kruhu těší nad plastovou lahví. Koluje od úst k ústům ve stojacím šenku u nádraží. Hodiny berou devátou, manažeři si chystají první expreso, rentiéři v postelích teprve jen myslí na kakao, ale tahle parta už pije poctivé třetí kolo. Rulandské šedé z mikulovského hnojistě sice není převeliká slast, ale vytěžit z něj cenný alkohol lze stejně dobře jako z nóbl značek. Tramvaje se dávají do pohybu, k Žižkovu, od Žižkova, samá devítka sem a tam, lidi přicházejí a mizí, ale oni zůstávají, protože v stojacím šenku U nádraží se nespěchá.