Jahody z farní zahrady (1.-8.) 8. Ovesné vločky s mlékem a Epilog

Augsburg byl v ruinách. Uprostřed nich se tyčil zachovalý dóm a radnice. Naproti ní dvě dlouhé plochy s odklizenými sutinami, bývalé ulice Uhlířská a Křížová a za nimi Jiřská škola. V ní jsme přespali dvě noci. Pak jsme se zase vrátili na nádraží a jeli dál.

Když jsme vystoupili na nádraží v Krumbachu, vytrvale pršelo. Dopochodovali jsme za továrnu Knoll. Tam byly zajatecké baráky a v nich snad metr do výšky nastlaná mořská tráva. Na ní jsme si mohli lehnout. Nesmělo se prudce hýbat, ani kýchat, protože se okamžitě zvířila mračna prachu.  

Byli jsme unavení, ale hlad nám nedal usnout. K jídlu byla jen bramborová polévka. Najít v ní brambory vyžadovalo nejen úsilí, ale i notnou dávku štěstí. Už jsem to kručení v břiše nemohla vydržet:

„Ty, Ilse, poď! Pudeme něco najít!“

„Myslíš žebrat?“

„Jo.“

Beze slova se zvedla a šly jsme.

V prvním, druhém, i čtvrtém obchodě jsem ale slyšela jenom jednu odpověď:

„Máš marky? Ne? Nic nedostaneš!“

A dobře jsme za sebou slyšely, jak nám nadávali:

„To sou ty český cikáni z Knollova lágru! Vyžerou nás a kvůli nim pochcípáme i my!“

U řezníka Kocha jsem uviděla frontu. Postavila jsem se a raději počkala, až budou všichni pryč. Pak jsem se paní Kochové zeptala:

„Neměla byste nějaké zbytky z porcování? To je jedno co! Cokoli?“

„Peníze máš?“

„Ne, paní, víte, nás je pět dětí. Jsme v barácích vzadu v lágru a nemůžeme v noci usnout hlady.“

Paní Kochová odešla. Nevěděla jsem, co se děje, ale nehnula jsem se z krámu. Bylo mi už všechno jedno. Viděla jsem, že v regále leží jenom pár kusů vepřového s kostí, kusy kruponu a pekáč se sádlem byl také skoro prázdný.

Paní Kochová se vrátila s velkým hrncem a podávala mi ho přes pult:

„To jsou ovesný vločky vařený v mlíce. Vem si to!“

„Děkuju mockrát,“ nedočkavě jsem se natáhla a chytla ucha, „hrnec v pořádku vrátím.“

Ten hrnec byl velký, dalo to velkou námahu a několikrát jsem se musela zastavit, než jsem ho donesla až do lágru.

Všichni nám tiše záviděli, když jsme hrnec vyjídali našimi plechovými lžícemi.

Nedaleko nás seděla stará Peukerová. Naše bývalá sousedka odnaproti v Lobensteinu. Byla pořád v černé sukni a černé halence a měla dokonce čepec, jako by byla doma. Táta kamarádil s jejím manželem. Pokaždé, když potkal starého Peukera, volal:

„Co dělají naši ženiši?“

Zatímco my jsme byly čtyři sestry s jedním bratrem, Peukerovi měli čtyři syny, o něco starší, než jsme byly my, a jednu dceru. Kláru. Žádná z nás by si Peukerova kluka nevzala. Všichni byli malí, kulatí, s očima blízko sebe a nebyli ani moc chytří. Starý Peuker i všichni čtyři synové padli.     

Táta z rodinného kruhu nad hrncem s vločkami mluvil k Peukerové tak, aby to slyšelo co nejméně ostatních:

„Poď si dát, Cecilie!“

„Ne. Nechte to dětem. Kdyby tady byla Klára, tak snad tu bych k hrnci poslala.“

„Už víš, kde je?“

„Ve Východní zóně.“

Večer stála Peukerová s tátou u okna a já slyšela:

„ … Bůh je s námi a máme zdravé ruce. Nějak se uživíme … “

Nedávno jsem kupovala kilo čokolády. Vnuk jednoho souseda jel do Lobensteinu a já tu čokoládu po něm poslala tamním dětem. To víš, do LIDLu v mým věku už nedojdu. Šla jsem do cukrárny na rohu. Když jsem si čokoládu vybírala, vyprávěla jsem prodavačce, jaký jsme ve Slezsku měli pěkný statek a ona na to:

„Vy tak vždycky básníte vo tom Slezsku! Když tam bylo tak dobře, proč ste tam teda nezůstali?“

Epilog

(Úvalno/Lobenstein – současnost)

Kolaříková skládala umyté talíře z myčky na poličku a dívala se oknem za odcházejícím vysokým mužem v černém klobouku a tmavozeleném saku s výšivkou mezi knoflíky vzadu:

„Co ten Němec chtěl?“

Kolařík se nejdřív napil piva ze sklenice. Pomalu ji položil a teprve potom se rozhodl přece jen odpovědět:

„Nevím. Říkal pořád „Pfarrgarten“, pak anglicky „garden“!“

„To je „zahrada“, ne?“

„Nevim. Pak mi ukázal česky napsanou větu „Rostu tady ještě jahody?“

„Cos mu řek?“

„Proč?“