Karavely

KARAVELY

V tobě se lásko, světu vracejí,

všechny ty svůdné vůně

dávno potopených karavel,

co kolem mysů dobrých nadějí,

přes moře snů, tužeb a jiných krutostí,

vozily kdysi z dálav koření,

dražší než zlato, sůl a vzácné kamení,

těžší než jména zapomenutých mořeplavců,

jemnější než černé šátky věčných Penelop.

 

Už ztichly bouře, co zahnaly je k věčnostem,

opadly vlny,

mlhy vrátily se ke svým stínům,

ztrouchnivěly trámy potopených stožárů,

zetlely hedvábné plachty

i krajkové svatební závoje trpělivých nevěst. 

Marnost nad marnost?

Prachu prach?

 

Ale kdepak!

 

Stačí jen přivřít oči,

hluboce se nadechnout

a poznat,

že to v tobě se lásko světu vracejí,

všechny ty svůdné vůně

dávno potopených karavel,

co kolem Mysů dobrých nadějí,

přes moře snů, tužeb a jiných něžností,

vozily kdysi z dálav vzácná koření.

 

Ty nimi voníš a zabarvuješ vánky ve svém okolí

a já o nich sním a vyprávím,

těm,

co pořád na holých březích oceánu času čekají

na své zítřky,

na své bouře,

na své lásky, poklady a jiná koření,

na malé světlé tečky v modro-šedé dáli,

na bílé plachty těch svých karavel.

  

KARAVELY

To v tebe, láska,  sa svetu vracajú,

všetky tie opojné vône

dávno potopených karavel,

čo okolo Mysov dobrých nádejí,

cez moria snov, túžob a iných krutostí,

vozili za dávnych čias

z ďalekých diaľav vzácne korenie,

drahšie než zato, soľ a drahokamy,

ťažšie ako mená stratených námorníkov,

jemnejšie ako čierne závoje

zanovito čakajúcich Penelop.

 

Už stíchli búrky, čo poslali ich na večnosť,

opadli vlny,

hmly vrátili sa k svojim tieňom,.

strúchniveli trámy polámaných stožiarov,

zotleli  hodvábne plachty

i krajkové svadobné čepce trpezlivých neviest.

Márnosť nad márnosť?

Pach k prachu?

 

Ale kdeže!

 

Veď stačí iba trochu privrieť oči,

hlboko sa nadýchnuť

a pochopiť

že  to v tebe, láska, sa svetu zas vracajú,

všetky tie opojné vône

dávno potopených karavel,

čo okolo Mysov dobrých nádejí,

cez moria snov, túžob a iných krutostí,

vozili za dávnych čias

z ďalekých diaľav vzácne korenie.

 

Ty nimi voniaš,

napájaš nimi vánky čo ťa ovievajú

a mne sa vedľa teba o nich sníva

a potom ráno o nich píšem básne,

pre všetkých tých,

čo stále na holých brehoch oceánu času čakajú

na svoje zajtrajšky,

na svoje vlastné búrky,

na svoje lásky, poklady a iné korenie,

na malé jasné bodky v modro-sivej diaľke,

na biele plachty svojich karavel.