KRÁVA NA KRÁVU - ZE SELSKÉHO ROZUMU AŽ DO ANOMENU

KRÁVA NA KRÁVU - ZE SELSKÉHO ROZUMU AŽ DO ANOMENU

Jakmile jsem se nadechla tak moc, že jsem v nose pocítila vzduch, začala jsem číst: „Byla jednou jedna kráva. Jmenovala se Lola. Ta vám byla tak strakatá, že by ji každý poznal mezi všemi ostatními. Bydlela tam kde všichni. Na velké farmě Selský rozum. Byla tam i prasata, slepice a další drůbež. Všichni se tam měli moc dobře, protože jim dávali pravidelně jíst a pít. Také tam měl každý svůj prostor na to, aby si dělal, co má rád. Lola si nejraději vždy hrála s Jutou. Jejich kamarádství bylo pro ni vždy na prvním místě. Byly prostě dvojka. Dělaly všechno spolu. Juta sice nebyla strakatá, ale zase byla nádherně čistě bílá.  

Vždy, když bylo hezky, chodily společně ven do velké ohrady a tam běhaly a proháněly se. Když ale pršelo, zavřely se hezky pod stříšku a jen tak si povídaly. Měly prostě vždy co dělat. Jediné, na co se za ten den soustředily, bylo jídlo. Pokaždé, když dostaly své seno, tak úplně ztichly. Bylo slyšet jen hlasité přežvykování. Hned po jídle ten klid ale přešel, a Lola s Jutou si zase našly důvod k tomu, aby se měly čemu smát. Ony se totiž pořád něčemu smály.  A to nejčastěji blbostem.

Jednou v noci se jedna z nich strašně převalovala. Sem a tam sebou házela jako ryba na suchu. A ta druhá okamžitě vycítila, že se něco děje. A taky tomu tak bylo. 

Časně ráno majitel Selského rozumu na všechna zvířata zvolal: „Budete se stěhovat!” A to ty dvě doslova dorazilo. Všechna zvířata byla rázem smutná. Nikdo se nesmál, nikdo pořádně nejedl. A těm dvěma to pořád nebylo dost jasné. Vrtalo jim to neustále hlavou. „Žijeme tu od svých prvních chvil. Nemůžou nás přece jen tak vystěhovat. Já jsem tady doma!” řekla na to Juta. 

„No jo, ale co s tím chceš dělat?” zeptala se jí Lola. 

„Už jsem to všechno vymyslela.” odpověděla jí na to klidným hlasem. 

A tak se tyto dvě malé kravičky vloupaly až do kanceláře, kde se za normální situace dělá všelijaké papírování farmy. Ale tentokrát tam uviděly něco jiného. A v tu chvíli jim to všechno secvaklo. Na židli totiž seděl majitel Selského rozumu a naproti němu pan Bureš. Pana Bureše znaly, protože se byl jednou podívat do výběhu pro prasata. Měl šišatou hlavu, šedé vlasy i vousy a na očích se mu vyjímaly nemoderní černé brýle. Také měl na sobě černý oblek s modrou kravatou. „Příšerný outfit.” podotkla tiše Lola. 

„Slyšely jsme, jak si povídali o koupi farmy. A my všichni prý budeme převezeni na jatka do Kostelce. Ty se jmenují YesMen - AnoMen. Vůbec nevím, co to znamená.” pověděla Juta všechno, co slyšely, ostatním. 

Všichni se strašně báli. Nikdo, ani sami pracovníci na farmě, nevěděli, co s nimi bude. Budou si muset najít novou práci? Oni si ale budou muset zvyknou na nový domov. A to nebude vůbec lehký úkol.

Tu noc předtím, než je měli odvézt, nemohl za boha nikdo usnout. Všem  se  to  neustále mlelo hlavou. „Co když se nám něco stane?” řekla Juta Lole v noci. Touhle otázkou Lole určitě moc náladu nezvedla. 

Hned ráno si pro ně dojela velká přepravní auta. Naposledy se Lola s Jutou podívaly do své ohrádky na seno. Oči měly zavalené slzami. Přesto se ale hrdě odvážily nastoupit do auta. V přepravním voze nebyla ani okýnka. Proto tam bylo strašné dusno a všichni se tam mačkali. Všem připadalo, že jedou až na druhý konec republiky. Podle toho jak cesta dlouho trvala. Najednou vjeli do  brány, na které stálo: JATKA YESMEN - ANOMEN KOSTELEC, a náhle auto prudce zastavilo. Juta  s  Lolou okamžitě uviděly pana Bureše a za ním několik dalších pánů, kteří měli v ruce biče. Proto radši rychle všichni vystoupili po dlouhých dřevěných schodech z auta, aby ještě někdo nějakou nedostal. Všude kolem byly jen kamiony, na kterých viděli: KOSTELECKÉ UZENINY. POCTIVÉ UZENINY OD ŘEZNÍKŮ Z KOSTELCE. VYROBENO Z ČESKÉHO MASA. Pořád ale nikdo ze zvířat netušil, co se jim může stát. A to byla chyba.

Všechny krávy byly dány do jedné malinkaté ohrádky a každé z nich dali na ucho plastovou ušní známku, na které bylo jejich identifikační číslo. Každý se tomu divil, nikdo nic nechápal. Až se ukázalo, že Jutu a Lolu přivázali úplně na druhý konec ohrady. Každou upevnili za jednu nohu ke kovovému řetězu, aby nikam nemohly. Obě se pohybovaly jen tam, kde je řetěz pustil. A to tyhle dvě vůbec nezvládaly. Byly na sebe zvyklé jako kráva na krávu. K jídlu jim dávali smíchané seno se zrním. „Tohle já jíst nebudu. Je to jako žrádlo pro kočky!” řekla Juta, když to poprvé uviděla. Bohužel ji už Lola ale neslyšela. Vlastně si uvědomila, že už ji asi nikdy neuslyší, protože ji ani neviděla. Pořád na ni nakukovala, jako kdyby pořád věřila tomu, že ji ještě někdy spatří. 

Jednou se ale Lola rozhodla, že už toho všeho nechá. Byly jí vidět jen kosti. Černé fleky na její kůži už nebyly tak krásné jako předtím. Neustále jenom cítila kručení v břiše. Byla zoufalá. Všechno ji vzali. Vzhled, jídlo a už neměla ani to, na čem jí vždy záleželo. Přátele. Nejvíc se jí stýskalo ale po její nejlepší kamarádce.

Jak šel čas, žádná z krav ani ostatních zvířat už dlouho dobu neviděli žádné sluníčko ani déšť. Nic. Žádnou ranní rosu nebo horký pocit od slunce. Proč? Postupem času v ohradě pro krávy zůstala jen Lola a pár dalších. Myslela si, že ostatní odvedou do jiné ohrady a konečně se potká s Jutou. Ale nebylo tomu tak. Po nějaké době tam zůstala Lola sama. Všechny ostatní si odvedli ti páni s biči. Lola si říkala: „Kdo ví, kam je asi odvedli?” Myslela si, že se tam mají určitě lépe než ona, proto neustále pořád myslela jen na Jutu a na Selský rozum. Jak si tam hrály, smály se…

Jednou, když se Lola snažila usnout, slyšela pana Bureše, jak povídá: „Na těch kravách dovezených ze Selského rozumu, si naši zákazníci dost pochutnávají. Prý jsou vynikající. Tak co teda uděláme s tou poslední? Dáme ji také na jatka, jako jsme to udělali s těmi předchozími?” V tu ránu Lola pochopila, co jsou to doopravdy jatka. Tuto noc už nezaspala. Nemohla uvěřit, že Jutu takhle zabili. A nemohla si představit, že ji zítra takto zabijí taky. Strašně si vyčítala, že nikomu ze zvířat nepomohla. Ale jak mohla? Jak to mohla vědět?

Ráno ji ale pan Bureš našel, jak už jen ležela schoulená na troše sena. Zemřela žalem, o hladu a bez ní.” 

přečetla jsem Julči. Ta mi jen s povzdechem v hlase řekla:

„Kam ty na to chodíš?”