Lipton´s Seat

Haputale je malá vesnička položená vysoko v horách a celé její okolí, kam až oko dohlédne, by se dalo popsat jedním slovem – zahrádka. Nekonečný oceán čaje. Pečlivě udržované čajovníkové keře, které z dálky připomínají přerostlé borůvčí, v pravidelných řadách běží do všech směrů, jako vrstevnice obtékají každý kopec a v kaskádách spadají do hlubokých údolí. Přestože mnohé z čajovníků plodí už přes sto let a mohly by vyrůst ve statné velikány, jsou řezem udržovány zhruba ve výšce pupku průměrné tamilské ženy, aby z nich česačky mohly uštipovat mladé vrchní lístky bez zbytečné námahy.

Krása dech beroucí, idyla pastorální, malebnost přelíbezná. Romantická kulisa stále připomíná dobu, kdy kraj usurpovali chamtiví kolonisté, čajobaroni nešetřili své otroky a ujařmené proletářky hrbily hřbet, aby chvatnými pohyby zbavily čajovníky nejsvěžejšího lupení. Současní plantážníci se od těch britských mnohému naučili, pročež mají sběračky čaje stále kouzelný výhled do krajiny, ale smutný výhled do budoucnosti.

Lidé na Srí Lance jsou, podobně tak jako všude jinde, bohatí a chudí. Ačkoliv většina z nich je z našeho pohledu chudá, stejně jim závidíme ten klidný, pohodový a bezstarostný život. Oni zase závidějí nám, že můžeme bydlet ve špičkových hotelích, jíst v luxusních restauracích, jezdit předraženými taxíky, za zboží platit desetinásobnou cenu a za vstupné na památky třicetinásobnou. Srí Lanka je podle nich nehorázně drahá a myslí si, že je v Evropě ráj.

Přiznávám, že jsou chvíle, kdy si to začínám myslet taky. Ale ne dnes. Dneska sedíme s děvčaty v klimatizovaném automobilu, chroupáme batátové krekry a projíždíme skrz Haputale k modravé budově Dambatenne Tea Factory, což je výchozí bod našeho výletu ale především čajová továrna, kterou v roce 1890 postavil pan Lipton. Víte který, ne? Přece TEN Sir Thomas Lipton! Ten, který ze Srí Lanky učinil impozantní a světově proslulé čajové impérium. Ten, který z čaje udělal nápoj pro všechny, nikoliv jen pro bohatou elitu. Ten, který vymyslel a nechal si patentovat čajové pytlíky, čímž čajový prach, který se dříve házel do kompostu, povýšil na ceněnou komoditu. Ten, který denně sedával na vrcholku kopce uprostřed svých plantáží a z lavičky pozoroval, jestli leniví zaměstnanci neruinují jeho investice.

A že ten pohled stále stojí za to, o tom se právě chceme přesvědčit a vydáváme se na proslulou a všemi opěvovanou vyhlídku Lipton’s Seat. Ne! Pěšky ne! Co vás nemá, vždyť je to dobrých dvanáct kilometrů do strmého kopce. Tam nás dopraví jedině král místních silnic, tuk-tuk. Toto tříkolové vozítko slouží obvykle jako turistické taxi, ale také jako pojízdná pekárna, stánek se zmrzlinou nebo náklaďák na stěhování. Hojně je využívají i místní jak pro cesty na nákupy, tak třeba na odvoz dětí do školy. Často i na velmi krátké vzdálenosti. Většina Srí Lančanů je sice chudá, ale jejich averze k pohybu je větší než jakákoli chudoba.

Najímáme si tedy na plácku před čajovou fabrikou dva místní tuk-tukáře, ale nejsou to žádní vyfešákovaní manekýni v tradičních hábitech, nýbrž ležérně a podomácku oblečení trhani, čínské pantofle, čínské šusťákové bundy. Žádní pokorní služebníci typu: "Vy nespěchat, sahibe, my rádi počkat", nýbrž oprsklí: "Pohni prdelí, tlusťochu, my ten čas nekradem!" Do jednoho tuk-tuku pohodlně nasedají všechna tři děvčata. Ve druhém se tísním jenom já s řidičem. Divoce vyrážíme a brzy necháváme holky daleko za sebou.

Klikatá cesta do kopce otevírá stále nová úchvatná panoramata. Plantáže v ranním světle hrají všemi odstíny zelené, jen různobarevné pytle na čajové lístky, které mají česačky připevněné popruhy na hlavách, zeleň narušují. Tuk-tukář cestou několikrát zastavuje na místech s pěkným výhledem do údolí. Nad vrcholky zelených kopců po modrém blankytu bělavé páry hynou a vytvářejí nádherně kontrastní scény. Z nějakého důvodu stále častěji zastavuje i na místech s nepěkným výhledem. Kopec je čím dál prudší a cesta se zákeřně klikatí. Pilot tuk-tuku důmyslně posouvá technické hranice vozidla tím, že se v kopci odráží nohou a změnu směru jízdy provádí pomocí zoufalých pohledů a vroucných modliteb.

Přibližně dva kilometry od vrcholu míjíme rozcestí a znovu zastavujeme. Tentokrát nám v jízdě nedovoluje pokračovat závora a zlý pohled výběrčího mýta. Také bych se šklebil, kdybych musel chodit denně do práce na vrchol Sněžky. Mám se ale hádat s chlápkem, který pětadvacet stupňů ve stínu považuje za zimu a poskakuje tady v péřové bundě s pletenou čepicí na hlavě, zatímco já se potím, i když sedím? Dobře, no tak výhledy nebudou úplně zdarma, co by ale turista neudělal pro rozvoj místní ekonomiky, že. Těch dvanáct korun mě nezruinuje. Strážce rozmrzele vyměňuje bankovku za vstupenku a blahosklonně nás vpouští dovnitř i s tuk-tukem. Vozítko tak překonává poslední prudké stoupání a my se ocitáme na vrcholku, nad celým tím malicherným světským pachtěním, s pocitem, že nám všechna krása světa leží u nohou.

Paprsky slunce dopadají na bezbřehou záplavu čajových lístků, které díky kapkám ranní rosy jásavě září všemi barvami jako odkaliště spalovny chemického odpadu. Kochám se tři sta šedesáti stupňovým panoramatickým výhledem, mhouřím oči, čistím brýle a marně pátrám po obrysech pobřeží, které je dle tvrzení bedekru možno spatřit v dáli za jasných dnů.

 „Promiňte, dobrý muži,“ lísám se k řidiči, který s truchlivým výrazem ovívá přehřátý motor, „odpusťte troufalost mně, nehodnému omést mouchy z okénka vašeho tuk-tuku, ale povězte, kterým směrem je oceán?“

I pravil dobrý muž řka: „Kterýmkoli, pane, jste na ostrově.“

Tak jako většině zajímavostí v bývalé britské kolonii, rovněž panu velkoplantážníkovi je zde zasvěcena informační tabule, socha a lavička pro obdivovatele. Čekám, až dorazí druhý tuk-tuk s děvčaty. Fotím panorámata, fotím keře, fotím jednotlivé čajové lístky, fotím tuk-tukáře s vozidlem, fotím skulpturu sira Liptona s lavičkou, fotím informační panel, trávu u cesty, kámen, mrtvého brouka a mnohé další podivuhodnosti. V soutěži o nejnudnější místo Srí Lanky by se Lipton’s Seat nepochybně umístil na medailové pozici. Zkouším si ještě chvilku představovat, jaké by to bylo trávit pracovní dobu venku a sklízet čaj, ale zaplavuje mě vlna jakési latentní averze, ano té, kterou pociťují školní děti, když na chatě od rodičů obdrží plastovou bedýnku a příkaz otrhat angrešt.

Naštěstí už z druhého tuk-tuku vystupují dámy, řehní se nepříčetně, fotí si selfí, čelfí, prdelfí a jde se zase dolů. Cože, pěšky? Ale no tak dobře, je to z kopce a jenom tucet kilometrů. I tak se cestou stíhám opálit, oloupat a znovu opálit. Chodníčky vedou mezi kouzelnými plantážemi posetými skalisky, potůčky s vodopády, kamennými zídkami, terasami a strmými schůdky. Část cesty napodobuji sběračky čaje alespoň v tom, že jdu bos, po několika minutách mi však na spálených chodidlech naskakují bolestivé puchýře, které můj nápad němě leč příkře odsuzují. Jestliže nemáte trénink v chození po žhavém uhlí a v batohu sérii sér proti hadím jedům, tak to ani nezkoušejte.

Téměř před cílem míjíme domky se střechami z vlnitého plechu, na kterých se suší prádlo. Suší se i na všech ostatních místech, kam svítí slunce – na kamenech, plotech, čajových keřících i na ostnatém drátě. V duchu závidím tomu netečně ležícímu prádlu, otírám pot, tiše úpím a shledávám, že buddhismus je vlastně sympatické náboženství. Hlavní protagonista nedělá nic, v jednom kuse sedí či leží, nanejvýš činí roztodivná gesta rukama, jak si podepírá špeky na břiše, nebo ukazuje, ať mu přinesou to či ono k snědku.

Z toho usuzuji, že mám hlad, to já už tak na sobě poznám, když na mě jdou tyhle myšlenky a navrhuji, abychom si v místním krámku koupili něco na zub. A tak odvážně rozháníme hejno slepic, míjíme masnu, která vypadá jako prodejna much, oslyšíme i lákavé nabídky mistra kadeřníka a jeho vlasové kliniky, zastavujeme u kiosku s laskominami, za pultem na nás valí obrovské černé oči drobná copatá dívenka, anglicky neumí ani špatně ale mile přikyvuje na všechny započaté konverzace, my se jí snažíme vysvětlit, že chceme čtyři nanuky a vypadá to jako ta hra, kdy jeden předvádí film bez mluvení a druhý se snaží uhodnout který to je, holčina tvrdohlavě a neústupně nerozumí a já, jelikož jsem mužem činu, nasazuji zoufalý výraz, pláču, lomím rukama, předstírám mdloby a ukazuji, že bych si mohl o jazyk škrtnout sirku, strkám si klacík do krku, to zabírá, holčina se směje a konečně dostávám jakousi místní verzi nanuku, který vzhledem i chutí připomíná zmrzlou prasečí nohu.

Procházíme vesničkou, jejíž obyvatelé jsou sběrači čajových lístků či lidé pracující v Dambatenne Tea Factory. Sir Lipton vystavěl pro své zaměstnance domy přímo u pracoviště, což je logické, jelikož dojíždět z města až sem do kopců, by jim trvalo věčnost. Také zavedl v oblasti anglický způsob zemědělství, čímž položil základy zahradnické produkce. Zdejší zelenina se i dnes vyváží do mnoha míst na ostrově a místní tamilští dělníci si přilepšují ke svému platu pěstováním plodin na soukromých zahrádkách.

Srílančané jsou velmi praktičtí. Jestliže vlastní malý kousek půdy, hned jej osadí něčí užitečným. A protože mírné horské klima dovoluje pěstovat i zeleninu, která není pro tropické pásmo typická, jsou záhonky plné brambor, mrkve, pórku, květáku, paprik a růží. Vrtá mi to trošku hlavou, protože si nedokážu představit, s čím jedí Srílančané růže. Nejspíš s rýží, jako všechno ostatní.