Hans a kadeřnice

Hans seděl za stolkem před počítačem s vlasy skoro po ramena a jeho zvyklé oči spalovala vražedným světlem obrazovka z monitoru. Hans žil se Sophií, jinak byl docela moderní. Kamarádi mu občas vyčítali, ať už se Sophie konečně zbaví, že je to přece předpotopní krám, který se hodí leda do muzea. Hans si ale trval na svém, že virtuální asistentku Carolinu při svých 180 kilech nechce. Hans vlastně Sophii k ničemu nepotřeboval, pracoval z domova od počítače. Všechno zařizoval přes počítač, od jídla, po nákup elektroniky. Když se potřeboval trochu dostat do přírody napojil se na virtuální realitu, která mu umožňovala prohlídku hradů, zámků, parků i vzdálených exotických krajin z pohodlí jeho domova. Už 30 let neopustil svůj byt. Všechno mu zařídili roboti, od donáškových, přes odpadní po servisní roboty ho obsloužili až do bytu. Ale nyní ho dostala nostalgie, kdy ještě bydlel s rodiči jako jeden z posledních, spolužáci se mu kvůli tomu ve virtuální škole dost posmívali, naštěstí je mohl ztlumit a nevhodná slova mu sama virtuální škola filtrovala. V dřívějších časech byly Sophie nepostradatelné, jejich komunikační schopnosti a umění se postarat o druhé byly na vysoké úrovni. Ale díky tomu, že se tolik podobali lidem, ne-li je v lecčem překonávali, rychle zastaraly a skončili na skládkách, po té co byl vymyslen systém plné automatizace. Měl i starší typ počítače, ještě s klávesnicí. Hans zadal do vyhledávání kadeřnice, našel spousty obslužných botů, kteří prakticky čekali málem před prahem jeho bytu, aby mu pomohli od vlasových nesnází. Hans si ale tvrdohlavě vybral lidskou kadeřnici, snad poslední, naprostý unikát, na fotce vypadala, že jí je nejméně 200 let, ale její věk udával systém na pouhých 76, Hanse napadlo, že je to její koníček. Vybral si účes, převedl měnu a zamluvil si nejbližší termín, který byl až příští den. Hanse napadlo, že je to neskutečně pomalé zajištění služby, ale chtěl něco speciálního, nebo spíš výstředního, tak to má. Hans se rozhodl krátit si čas potápěním u korálů v Austrálii, po té si dal procházku na Marsu, následně se účastnil záchrany tučňáků na Antarktidě, což ho naprosto vyčerpalo, do takových adrenalinových zážitků se už skoro vůbec nepouštěl. Večer si chtěl popovídat se Sophií, ale ta se zrovna nabíjela, relikt dřívějších časů, přímé nabíjení bylo zastaralé a nepoužívané a tak šel spát.

Po snídani se Sophií se ozval zvonek, Hanse překvapilo, že vůbec nějaký má a trochu se vyděsil, ale Sophie ho uklidnila a šla otevřít.

"Holčičko, jsem tady dobře na ostříhání pána, to víš už jsem stará bába."

Sophie ujistila kadeřnici, že dorazila správně a zavedla ji k Hansovi. Kadeřnice byla shrbená do pravého úhlu a na nose jí třímaly popelníky, které vážily snad kilo a v ruce držela tašku s nářadím.

"Chlapečku, tak se posaď třeba támhle," a ukázala třesoucím se prstem na nízkou stoličku. U automatických střihačů se nemusel nikam přesouvat, byli rychlí a vlasy hned odsávaly, aby je mohly vynést. Hans těžce vstal od počítače a vydal se ke stoličce, která byla od něj vzdálená snad metr, neskutečná dálka.

"Ty se valíš jak sud," smála se skřehotavým hlasem obstarožní kadeřnice. Hans těžce dosedl celý udýchaný na stoličku, až zapraskala. Bába položila tašku na zem a z ní vytáhla prostěradlo, které přetáhla pomalu Hansovi kolem krku.

"To abych ti tady nenadělala chlapečku, až s tebou skončím," řekla skřípavým hlasem a z tašky vytahovala nůžky, které byly snad větší než ona. Jakoby odnikud nad Hansem zasvištěly ony nůžky a zůstaly mu zabodnuté v krku. Sophie byla náhle malá jako brouk a naprosto v šoku. Bába k ní přiskočila a zašlápla ji. Vrátila se k Hansovi, který s chraptěním ještě žil. Roztrhla mu košili a umně i přes vrstvu sádla mu vytrhla srdce...

Z bytu odešla dvacetiletá černovlasá žena, měla před sebou celou budoucnost, život jí teprve začínal.