Příběhy

Na sídlišti

 

Ten den začínal podzim, byl říjen a svítilo slunce, ráno jsem si oblékla svůj dlouhý, kostkovaný kabát - teplota kolem čtyř stupňů. Bylo pondělí – připomněl mi to bílý nápis na černé tabuli vyvěšený před restaurací: pondělí od 19ti hodin obsluha nahoře bez. 

 

Před čínskou restaurací problikávala světla Rychlé záchranné služby, dva záchranáři odváží na lehátku potlučenou, starou, bledou, osobu ženského pohlaví, třetí záchranář ze země zběžně sbírá věci, které paní vypadly z tašky při pádu. Celá akce je překotná,  pomalé a táhlé jsou jen pohledy přihlížejících – dva sedící, chrchlající bezdomovci na zábradlí před supermarketem, hlouček zvědavých Číňanů, kteří slezli z restaurace (v devadesátých letech vyhlášená), pokuřující matky s kočárkem, další důchodkyně, tvářící se nešťastně – na záchranářském lehátku si představují samy sebe, tenhle pondělní pád by se klidně mohl týkat jich.

 

V chráněné dílně v přízemí panelového domu vyrábí mentálně postižení barevné plátěnky. Stoupám po schodech do prvního patra – v kanceláři je veselo, vytahuju ze šuplíku gumové bonbony.

 

__

 

Libuše

 

Libuše je bývalá žena bez domova, má vývod tlustého střeva, pravidelně si musí vyměňovat náplně, které si schovává pod oblečením na břiše. Má dlouhé, odbarvené, světlé vlasy, špatné, žluté zuby, ztěžka vyslovuje. Libuši potkávám většinou před jejím současným domem – sedí na rantlu před večerkou, pokuřuje, tělo zkroucené, zírá do prázdna. Někdy se jí bojím, a tak uhýbám pohledem, ona sama kontakt nevyhledává, to snad jen když přijdu do jejího bytu – nabízí turka a pobízí mě, abych si sedla ke stolu s plastovým ubrusem plným drobků od snídaně.

 

Ve svém pokoji má Libuše malý oltář – umělé květiny ve vázičkách, obrázky svatých, růženec a Bibli. Na oknech červené záclony – v pokoji to vypadá jak v bordelu, televize vyhrává – TV Šlágr.

 

Libuše nikdy nepracovala a vždy byla zvyklá na to, že se o ní někdo postará (úřad, neziskovka, přátelé), ze zdravotních důvodů pobírá invalidní důchod, přežívá na dávkách hmotné nouze, stejně má ale hluboko do kapsy, je pro ní složité uplatit už tak snížený nájem. Rodinu nemá, ve volném čase chodí do parku u kostela, posedává na lavičkách, pukuřuje, sleduje denní ruch – i v tom parku potkala Bohouše, bezdomovce přeživajícího ze dne na den. Libuše a Bohouš se mají rádi, pravidelně se navštěvují a hlavně – nejsou na život sami.

 

Kromě vývodu tlustého střeva bere Libuše léky na onemocnění schizofrenního okruhu, stávalo se totiž, že přes den blouznila, vídala svaté, v kuchyni u lustru viděla  hlavy mrtvých. Když Lubuši „popadne ďas“, mluví zmateně a zrychleně, řeč nedává smysl, za ta léta se to všechno ale naučila dobře skrývat, tudíž byste občas v akutní fázi nemoci ani nepoznali, že se jí v hlavě děje něco, co je příznačné jen pro ni samotnou.

 

Libuše z bytu na Praze 8 zmizela na konci září v půl sedmé ráno. Zprávu nám podala její mladší spolubydlící. Z koupelny zmizely hygienické potřeby - sprchové gely, šampóny i tuhá mýdla. Předešlý večer Libuše do pozdních hodin svítila ve svém pokoji, jak si její spolubydlící po příchodu domů všimla. Dva dny před zmizením navštívila Libuše se spolubydlící a třetí přítelkyní zpověď a modlitbu v katolickém kostele na Praze 9.

 

Libuši jsme začaly s kolegyní hledat kolem deváté ranní, uklidnily jsme vystrašenou spolubydlící, obešly přihlehlý park, okolí malého kostela. V parku jsme v odpadkovém koši našly tyrkysovou, koženkovou kabelku přes rameno. V jejím vnitřku fotografie svatých, nedopalky cigaret, protržená kapsa. Kolegyně si vzpomněla, že přesně tuhle kabelku Libuše nosívala.

 

Voláme Policii, voláme spádové nemocnice, voláme ambulantního psychiatra, voláme psychiatrickou nemocnici. Jedině na psychině nám odmítají odpovědět, zda tam byla Libuše hospitalizována. Hledání v okolí bydliště ukončujeme.

 

V odpoledních hodinách dostáváme zprávu – Libuše se nachází na oddělení akutní péče (běžně nazývané oddělení „Neklid“). Libuše pomateně pobíhala po ulicích, odvezla jí rychlá.

 

Libuše putuje mezi psychiatrickými odděleními, stěžuje si na přísný režim – nemůže kouřit, kdy chce, nemůže pít tureckou kávu, kdy chce, je zmatená, neví, kde se nachází, plete se jí minulé a přítomné, neví kdo je a kdo jsou ti lidé, co ji navštěvují.

 

Bohouš za Libuší chodí – psychiatrii říká „pakárna“. Kolegyně za Lubuší taky zašla: naposledy ji při odchodu zatahala za cop a nechtěla ji pustit.

 

 „A kdy zas přijdeš...?“

 

Nevíme, kdy se Libuše vrátí zpátky domů.

 

_____

 

Standa

 

Standa působí uzavřeně, při setkání s námi sklápí oči k podlaze, je slušný a galantní, často si stěžuje na nepříjemné psychické projevy – únavu po lécích, depresivní propady, fyzické vyčerpání – nevydrží se dlouho soustředit, vykonávat soustavnou činnost. Každý den dojíždí přes hodinu do práce na chráněné pracovní místo – uklízí zahrady a veřejná prostranství, vydělá si hluboko pod minimální mzdu, jinou práci by ale v tuhle chvíli nezvládl.

 

Standa byl od začátku podzimu v pracovní neschopnosti. Často ve volném čase přemýšlel nad rodinou, kterou ztratil (je rozvedený, s dětmi se nevídá). V hospicu mu umírá babička, chodí za ní Standy matka, která je zároveň Standovou opatrovnicí a je ta jediná pokrevní příbuzná, kterou Standa vídá.

Standa má přítelkyni, kterou také sužuje duševní onemocnění. Má jí moc rád, ale nikdy neví, kdy společné rande přítelkyně zruší pro nepříznivý psychický stav.

 

V pracovní neschopnosti začal Standa chlastat (napít se a zapomenout), vynechával předepsanou medikaci, potřeboval si nějak ulevit, po nocích se toulal, protože nemohl usnout, v ulicích bláznil, nezadržitelně se smál, vybíral odpadkové koše, ze zbytků se stravoval. V posledních dvou týdnech měl oteklé, červené, rozdrásané prsty na rukou, časté byly noční, pánské návštěvy v jeho velkém pokoji. Dýchanky trvaly do ranních hodin.

 

Standu jsem viděla ve čtvrtek odpoledne u nás v kanceláři. Obával se, že jsem mu hodila jed do pití (na začátku setkání jsem mu nabídla sklenici vody). Seděl v křesle, vrtěl se, přeskakoval z jednoho tématu na druhé, smál se, pak natahoval, často jsem nevěděla, o čem přesně mluví, upozorňoval na květiny, které se v místnosti nacházely, otáčel hlavu, jakoby měl dojem, že za ním někdo sedí. S kolegyní vyhodnocujeme, že se Standa není schopen soustředit na to, co říkáme, snažíme se vysvětlit, že by bylo dobré zajet na krizové centrum, popovídat si s psychiatrem, odpoledne už ale měli zavřeno, a tak se domlouváme, že do centra zajedeme následující den ráno. Standa před odchodem z kanceláře snědl vidličkou meloun i s kůrkou.

 

Druhý den ráno se Standa do kanceláře nedostavil (nepřekvapuje nás to).

Našli jsme ho doma poblitého v posteli, na sobě měl jen jednu nohavici.

Vztekal se, že ho budíme a plakal.

Rozrýpanýma rukama se chytal za rozcuchané vlasy.

Rychle se posadil, bylo mu špatně rozumět, Rychlá záchranná služba přijela opravdu rychle. Záchranáři se mě na Standu ve výtahu vyptávali. Sdělila jsem jim, že se léčí se závažným duševním onemocněním (klepe se mi hlas, bouchání srdce cítím v krku), Standa jim byl schopen nadiktovat názvy léků, které bere (vzpomínám si jen, že se tam vyskytovalo Vallium).

Záchranáři zavolali policisty kvůli dechové zkoušce, naměřili několik promile.

Byl odvezen na akutní psychiatrické oddělení. Kromě alkoholu se zjistilo, že požil pervitin. Bude mít mraky času vystřízlivět.

Upozornili jsme Standovu matku, že byl Standa hospitalizován. Povídala, že se tomu ani nediví a že si myslela, že v posledních týdnech s ním něco není v pořádku. Kolegyně stahuje z postele poblité prostěradlo. Podle barvy si Standa dopřál červené víno.

 

Standa už je několik týdnů mimo sebe, je extrémně zrychlený, nesoustředěný,

v nemocnici nás chtěl objímat.

Z Neklidu byl přesunut na oddělení následné péče, dostal propustku.
Z jedné z propustek se vrátil na pavilon ve 22:30 místo slibovaných 17hodin. Byl znovu pod vlivem pervitinu. Od té doby ho personál mimo pavilon nepustil.

Nevíme, kdy se Standa vrátí zpátky domů a kde to doma přesně je.  

 

__

 

Paní Ürčitě

 

Velká, vysoká ženská. Kudrnaté, hnědé, špatně obarvené vlasy, šedivé odrosty. Dlouho nestříhané, zažloutlé drápy (mám smutek za nehtama, říkává). Přišla k nám v zimě, z opuštěné, bezdomovecké chatky, čas trávila s muži, kterým už život nepřinese nic dobrého. Alkohol, agrese, oheň a jídlo z popelnice.

 

Paní Ürčitě měla čtyři děti. Tři v adopci, neznámo u koho (do Pošty pro tebe nemám koule jít, říká mi nervózně), nejmladší, osmiletý, pendluje mezi dětským domovem a dětskou psychiatrickou nemocnicí. Kouše děti, vychovatele, kadí a čůrá si do trenek. Prý autismus, prý afektivní porucha, prý ADHD. Nevíme přesně. Matka ho v akutní psychóze škrtila.

 

Ve dvaceti umřela paní Ürčitě máma na rakovinu. Táta se přestal starat, sestra si žije vlastní život. Paní Ürčitě se začala potloukat. Brala, měla nevázaný sex a rodila děti. V bytě, ve kterém bydlela se svým mužem, vařili a prodávali perník. Zatímco manžel dealoval, paní Ürčitě kojila. Možná si k tomu občas šňupla. Děti jim vzali. Muž šel do basy. Paní Ürčitě skončila na odvykačce, dvakrát. Od té doby ji doprovází vyčítavé hlasy.

 

Čtvrtého syna má paní Ürčitě s jiným mužem, žili na ubytovně u dálnice. Z ruky do huby. Bytný je vyrazí (nezaplatili včas nájem). Muž zmizel, paní Ürčitě stráví noc s děckem venku. Druhý den sociálka, OSPOD. Syna umístí do Klokánku. Směřuje na azylák pro ženy. Začíná kolotoč neustálého stěhování, přemísťování, útěky, ztráty dokladů, azyl, nemocnice, ulice. Vyčítavé hlasy v zádech: jsi k ničemu, nic se ti nepovedlo, radši to ukonči. V hlavě na ní řve pět lidí zároveň.

 

Sedáváme spolu v kuchyni, těkají jí nohy, směje se a strašně kašle. Dělám, že necítím zápach z cigaret, na bytech se kouřit nesmí. Je mi hloupé tuhle obří ženskou napomínat. Občas se podrbe na břiše, vykoukne na mě povislé břicho a záhyb vytahaných prsou. Křivé prsty v pantoflích, dlouhatánské drápy (i) na nohou.

 

Řešíme: dávky hmotné nouze, práci, návštěvy syna v dětském domově, potravinovou banku, ambulantní psychiatru, léky, psychoterapii, dluhy, sociální bydlení a mnoho dalších věcí, které paní Ürčitě komplikují život. Na každou mou intervenci odpovídá ürčitě, se zvláštní měkkostí nad samohláskou u, skoro jako by slovo určitě mělo místo u na začátku i.

 

Paní Ürčitě není bohužel dlouhodobě schopná dodržovat základní dohody, které si spolu nastavíme, zapomíná a kašle na schůzky, neomlouvá se, z bytu mizí věci, navštěvuje jí chlap, který jí krade peníze a cennosti stejně tak jako ostatním našim klientům, kálí a močí na chodbách, vyjíždí tam policie. Sousedé si stěžují. Paní Ürčitě dluží i nám na nájmu, dluží, kam se podíváš. Její otec tomu nečinně přihlíží. Paní Ürčitě čeká, že jí pomůže. Nepomůže.

 

Po dlouhých diskuzích paní Paní Ürčitě neprodloužíme smlouvu. Je zima a venku leje. Zimou vše začalo i končí. Na odstěhování má necelý týden. Chceme spolu hledat místa, kam by mohla jít, ale na schůzku nepřijde. Je bez peněz, kam půjde neví, ale počítá s tím, že u nás dál pokračovat nebude. Obvolává několik svých mužů.

 

S knedlíkem v krku opouštím začouzený byt.

___

 

Paní Brambůrková

 

Přichází roztřeseně, v doprovodu. Je průsvitná. Bílá pleť, viditelné žíly na vyhublých rukách. Nemluví. Když promluví, špitne jediné slovo - ano, ne, nevím, asi. Má problémy s chůzí, naklání se, přepadává, nohy jí nenesou a vystřelují. Kabelka se jí divně povaluje na kostnatém rameni, neustále kontroluje, zda je zavřená, pečlivě srovnané dokumenty v deskách.

 

Víme, že: nejí, nepije, hubne, omdlévá, byla dlouho na psychiatrii, bydlí v bytě, který obývá dalším mužem, má dvě dospélé děti, je babičkou. Opakovaně se soudí, aby nebyla omezena ve svéprávnosti. Se střídavým úspěchem se jí to daří. Pracovala v bankovním sektoru na vysokém postu. Uměla kouzlit s čísly. Milovala excellové tabulky.

 

Jezdíme spolu metrem a chodíme k lékařům. Lidé se po nás otáčejí, paní Brambůrková pohledy nevnímá (to je snad pro ni lepší). Jednou nás na přechodu pro chodce potká můj manžel. Překvapeně se ohlíží na mě, i na ni. Po chvíli mi pípne v kapse smska: jsi statečná, že jí pomáháš. Vypadá na umření.

 

Skoro nikdy spolu s paní Brambůrkovou nemluvíme. Ona jen smutně hledí do prázdna v čekárně. Dokola všem kolem tvrdí, že se přecpává. Ale vždy jen jedním druhem potravin: navařená kila suchých brambor, rýžová kaše nebo fazole. Celý den jedno a to samé: k snídani, k obědu i k večeři. Váha při výšce 165cm klesá na nebezpečných 42kg.

 

Pokud neztloustnete, nebudete moct bydlet sama doma.

Ale já jím!

Měla byste jíst pestrou stravu, ve které budou obsaženy všechny důležité složky.

Ale to já jím!

Kdyby to tak bylo, nemáte tak nízkou váhu.

A co jíte doma vy?

Třeba řízky, větrník, bramborový salát, rybu, kuskus, saláty, pomazánky, polévky...

To mi nechutná.

 

Přetahujeme se skoro při každém našem setkání. Paní Brambůrková ví, že pokud nezačne jíst, nebude přijímat jídlo, které obstará pečovatelská služba (už si plánovala, že ho bude vyhazovat), bude muset být umístěna do dlouhodobého pobytového, psychiatrického zařízení: ohrožení duševní a tělesné integrity, říká se tomu odborně. Dům se zvláštním režimem – to není zrovna místo, kde by chtěl člověk strávit zbytek života. Děti si paní Brambůrkovou do péče vzít nemohou a nechtějí.

 

 

Dcera je dlouhá, štíhlá, upravená, krásná a ráčkuje. S klidem podává chrastítko své dcerce, která si zrovna hraje s mým svazkem klíčů a žvatlá si cosi, čemu nikdo z nás nerozumí. V místnosti cítím nezadržitelnou tíseň. Otevírám okno, abych tíseň trochu popustila (závan prudkého, studeného vzduchu šedého sídliště).

 

 

Duchovno.

Ezoterika.

Mediátorka.

Uzavření v temné místnosti.

Spánková deprivace.

Bez jídla.

Bez pití.

Napojení na duchy, minulé životy.

Vyčistění od zanesených traumat.

Po třech měsících 38kg.

Bojuje o život.

Halucinace.

Bludy.

Chce utratit psa.

Chce utratit nenarozenou vnučku.

Opakované hospitalizace.

Zfetovaný syn.

Fyzické i psychické týrání.

Přespávání venku na lavičce.

 

Dcera nehne brvou. Jako kdyby ten příběh omýlala několik let stále dokola. Hledám v její tváři smutek, vyčerpání, ale marně.

Snad jen neutuchající nejistota, co s matkou bude.

Sami nevíme.

Paní Brambůrková, začněte sakra jíst!

Prosím v duchu před spaním.

 

____

 

 

Pábitel

 

Už od začátku mi byl hrozně sympatický. Strašně rychle mluvil, košatě vyprávěl, dělal si legraci z psychiatrie, ze všech sociálních služeb, kterými prošel, stěžoval si na ty, které mu nepomohly, naprosto ignoroval svou ne-moc, negoval dokonce i to, že si kdy udělal dost velké dluhy (později mi dojde, že to radši vytěsnil, nebo prostě zapomněl vlivem psychózy, lékaři zas říkají  - kognitivní deficit).

 

Vyrostl ve vyloučené lokalitě. V místě, na které jsme zapomněli, které si žije vlastním životem a rytmem, v místě, které nikoho nezajímá a odkud je těžké posunout se v sociální hierarchii kamsi výš. Měl matku švadlenu. Vlastní podnik jí chrachnul, půjčila si, peníze nebyla schopná splácet, 4 syni, každý s jiným, některý z nich umřel, jiný jí bil, jiný zas pil, kluci se protloukají, jeden z nich se oběsí.

 

Pábitel zvládne vystudovat zemědělku. Má maturu. Dělá u drah, nezvládne profesní zkoušku, vyrazí ho. Utíká do Prahy, žije na ulici, spadne na něj střecha, je na ubytovně, má časté konflikty se sousedy, má na ně pivku, slyší, že mu kopou do dveří, svlékne se a běhá splašeně po ulici. Odchytnou ho a zavezou na psychinu. S flastrem pěti let, proběhnou soudy, omezení svéprávnosti, spadla klec.

 

V nemocnici je nicméně spolupracující. Neuvědomuje si svou nemoc a nemá náhled (sám tomu říká slabá schoizofrenie), ale bere léky (nic jiného mu nezbývá), chodí pracovat do nedaleké kavárny, trénuje samosatatné bydlení v garsonce uvnitř areálu (když ho navštívím, cítím zažranou moč v linoleu u záchodu).

 

Rád za mnou chodí do kanceláře, prosí o kávu s cukrem a strašně rychle vypráví. Stěžuje si na nespravedlivost života, diskriminaci, hodně často se vracíme k tomu, že za některé věci je ve svém životě zodpovědný. Vždycky se na mě zamračí a nechce o tom slyšet.

 

Už pár měsíců hledá práci, jenže se vždycky něco pokazí. Třeba přijde v pantoflích a nepohodne se s nadřízenou. Třeba se mu nelíbí, že dělá nekvalifikovanou práci, protože má přeci maturitu ze zemědělky. Třeba tak moc mluví, že se nemůže soustředit na činnosti, které má za úkol. Třeba se mu nelíbí, že ředitel má ukrajinské jméno. Vždycky se něco najde.

 

Někdy se vídáme v bytě. Pořád v hlavě slyší, že mu nadávají sousedi (ty úchyle!), strašně se jich bojí, že je potká na chodbě. Pak ve stresu pravidelně láme klíč od schránky. Poté v kuchyni, při luštění křížovek, které pořád objednává, spřádá nad tím, co jsou ti lidé zač, že určitě nepracují, jsou zlí a mají spoustu peněz. Snažím se mu vysvětlit, že hlasy nikdo jiný než on neslyší. Ve světlých chvilkách zkroušeně uznává – achjo, se mnou fakt možná něco je.

 

Často od Pábitele slyším, že za komunistů bylo líp, protože neexistovali exekutoři.

Nemůžu říct, že s tím lze souhlasit.

 

Uklízíme spolu, naklání se pro smetáček přes tlusté břicho, povídá a povídá a já mu pomáhám vařit teplé jídlo. Naposledy jsem mu vymačkala šťavu z čerstvých pomerančů. Když usedl k jídlu, strašně mu to chutnalo. A řekl něco ve smyslu, že je to jako v hotelu. V jeho očích je to velká pochvala. Hotel je totiž pro něj něco nedosažitelného.

 

 

__

 

Každý odněkud a z něčeho pocházíme. To, z čeho pocházíme, výrazně ovlivňuje naše možnosti a životní volby. Někdy je snažší utéct před tím do šílenství. Někdy je snažší se ze všeho zbláznit. Ve společnosti existují lidé, na které se zapomnělo. Do určité míry si za to mohou sami, do velké míry jejich neštěstí určuje neúprosný systém. Propadneš-li jednou, je těžké nepropadnout zcela.

 

 

 

 

 

V Praze, 6. února 2021

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---