Černava

Na zádech snad kříž mám

a v očích stesk děvky,

plazím se po kolenou,

emoce z půllitrů chlastám,

pocity namátkou sesbírám

jako zbytky u popelnic,

zkvašený prototyp lásky

v opojném oparu

voní i páchne najednou,

něha izolační pásky

lepí celý můj snový Svět,

city k tobě,

city k sobě,

city, to je velkoměsto,

nebo pára nad hrncem,

co se nikdy nerozplyne,

poškrábané srdce

sklem velkolepě vyříznuté

odpadní rourou odtéká

a nějakou starou zeď zdobí

nepochopené desatero,

nenávistně zvracím.