Hra pro dva

Rekonstrukce textu H. Razima

 

Osoby: L

              R

 

Scéna první:

Uprostřed jeviště kameny. L sedí na skále, R stoupá za ní.

L: Tak daleko od všeho...

R: Ten nadhled!

L: Tak daleko od všeho...

R: Tak daleko od těch tvých kombinací.

L: Mých kombinací? (Výhružně mu pohlédne do očí.) Shodím tě dolů.

R: Ten nadhled!

L: Cyniku!

R: Můžeš alespoň chvíli nemyslet?

L: Promiň...

R: To nic...

L: Promiň, nemůžu.

R: Myslel jsem si to.

L (prosebně): Pojď blíž!

R: Shodíš mě dolů.

L: Vždyť by ses zabil.

R: Bez muziky...

L: Chci tě!

R: Teď?

L: Tady!

R: Jsou tu lidi (ukáže do publika).

L (chvíli vypadá zaraženě, potom svěsí hlavu do dlaní): Na co si to hrajeme?

R: Už nejsme, co dřív.

L: Bývala jsem divočejší.

R: Tak co mělo být tohle?

L: Nevím.

R (směje se): Nevím?

L (krčí rameny).

 

Scéna druhá:

Uprostřed jeviště kameny. Jeden větší než druhý. L sedí na skále, R se k ní sklání, chytá ji za vlasy, začíná ji vášnivě líbat na ústa, lízat krk...

L (jej zarazí): Jsou tu lidi.

R (zuřivě rozhodí ruce): Kašlu na ně! Na lidi.

L: Co ti na nich vadí?

R: Vrať se ke scénáři!

L: Proč? Chtěla bych to slyšet. Už spolu hrajeme takovou dobu. Co ti na nich vadí?

R: Co? (Jde ke kraji jeviště, tam se zastavuje, rozhlíží, ukazuje do publika.) Podívej se, třeba támhleten. Oblékne si sako a jde do divadla. Zaplatí vstupné, sedne si, čumí, čeká. Chce shlédnout představení. V rozumné kvalitě za rozumnou cenu. Zaplatil, má právo a vkus. Nic víc!

L (hlasitě se směje, Hra pro dva): To není smutné! (Hledá pohledem muže v saku, tváří se, že našla.) Ale na co reálného jsi kdy přispěl, čumile?

R: Nech ho! Podívej se tam na tu slečnu vzadu!

L: No?

R: Proč ta je tady?

L: Je kulturně naložená?

R (se usmívá): No, možná... Možná by se taky ráda pohybovala v kulturních kruzích. To spíš. Je to image, style.

L (směrem k slečně vzadu): A co obsah? Obsah nic?

R (konečně klidněji): Nechme toho! Proto tady nejsme.

L: Proč ne? Plivnout si do davu, když se tu tak hezky sešli. Ulevit si. Uvést pár příběhů o jejich skutečném jednání. Tak například... Mám kamarádku... Staly se ji zlé věci a neměla kam jít. Moc pěkná holka, ale neprodejná. Naučila se hrát na píšťalu. Žebrala. (Vyčítavě hledí do publika, přitom přistupuje k nechápajícímu R.) A kolik z těch pózerů... Kdo by jí něco hodil za její umění?

R (ji chytá za ruku a odvádí zpět ke kamenům): Mají právo volby.

L: A neumí rozeznat... (Je odváděna zpět ke kamenům. Stoupají na ně.)

R: Herečko! (Kroutí hlavou.) Hraj!

L: Někteří lidi jsou fajn.

R: Přesto je teď ignoruj! Jsme spolu. A ty pořád moc přemýšlíš.

L: Naměřili mi vysokou inteligenci.

R: Delfíne!

 

Scéna třetí:

Uprostřed jeviště kameny. Jeden větší než druhý, třetí je skála. L a R stojí na skále.

R: Jsem jako loutka, kterou vodíš. To se nám jednou vymstí. Sloužím ti jenom k zábavě a uvolnění.

L: Mlč!

R: Proč?

L: Krajina je pod námi.

R: Proč musíme vždycky nejvýš, kam až se dá?

L: Je to zábava a uvolnění.

R: Za chvíli bude tma, nedostaneme se dolů.

L: Tobě to nevyhovuje?

R: No, ještě máme tak hodinu čas. Potřebujeme oheň, potřebujeme dřevo. Vidíš nějaké

L (ukazuje směrem pod R): Tam!

R: Fajn... (Sestupuje z kamene, odchází. Když je pryč, L si sedá a rozhlíží se; pomalu. Hudba. Rozhlíží se, poslouchá, přemýšlí. Jak k tomu donutit herečku? Snadno. Stačí říct: „Přemýšlej!“ R se vrací se dřevem. Odkládá jej a sedá si vedle L. Poslouchají spolu. Zvedá se vítr. Po chvíli hudba i s větrem utichá.)

L: Slyšel jsi to?

R: Jenom chvíli.

L: To jsem ráda.

R: Na co myslíš?

L: Ty se ptáš? A zakazuješ mi to?

R: Zajímá mě to.

L: Zajímavé...

R: Co?

L: Že tě to zajímá.

R: Mě zajímají věci...

L: Proč to říkáš?

R: Myslel jsem, že tě to zajímá. (Vstává.) Doufal jsem... (Bezradně mávne rukou.)

L: Občas jsem krutá, vím to.

R: Někdy si připadám jako pokusný králík.

L: Někdy si připadám hloupě.

R: Za chvíli bude tma, měl bych začít. (Přistupuje k místu, kde odložil dřevo, sklání se, v podřepu zakládá ohniště. Mezitím se stmívá, množí se hvězdy, zostřuje měsíc. V ohni zapraská.)

 

Scéna která? Čtvrtá:

Uprostřed jeviště kameny, skála, měsíc, dvě postavy... L si přisedá k ohni vedle R.

L: Je mi to líto.

R: Takže jsem se nespletl.

L (hladí jej po vlasech): Je mi to líto. Nevím, kde se ve mě bere tolik...

R: ???

L: Hravosti?

R: Hravosti? Hraješ si s lidmi. Hraješ si se mnou.

L: Ale s tebou mě to moc moc baví. Nechci ti ubližovat...

R: Delfíne!

L: Je v tom něco jiného; něco víc.

R: Proto jsme si tak daleko? To je mi paradox...

L: Zlá doba, zlá kultura... Zlá já... Teď se učím. Dávat najevo to, co bych chtěla umět dávat najevo. Ze všech stran útočí sobectví, vždyť to víš. Ty naše spolu bojují, jakoby nebylo jisté, že to je to nejhorší, co můžou momentálně dělat. Takže je nakonec poráží lhostejnost a my se vracíme k cynismu. Smějeme se, i když při tom myslíme na věci, které by nás normálně rozplakaly. Už to samo o sobě je k pláči. Jsme čím dál zbabělejší. Proto mi zakazuješ myslet. Bojíš se, že bych v tobě mohla najít chyby. Jenomže já v tobě nehledám chyby. Provokuju tě, hraju si s tebou, poznávám tě... Líbí se mi, kdo jsi. Třeba dnes - - - Ta muzika, kterou jsi ráno hrál na kytaru.

R: No?

L: Byl v tom big beat, country, folk, posloucháš pravděpodobně klasiku, když jsi sám, protože při improvizaci lítáš hodně vysoko, lákají tě vášnivé jižní rytmy, Mexiko, tajemno... Příroda, divoká svoboda, Krylův protest - - - Fajn! - - - Fajn, fajn, fajn! - - - Není nám spolu fajn?

R: Teď nevím...

L: Ale já vím... Určitě máš u sebe zase něco na zahřátí, vytáhni to!

R: Co?

L: Chci se napít.

R (vytahuje z podešve placatou láhev s čímsi voňavým a podává ji L).

L: Alkoholiku! (Pije.) Určitě bys po kapsách našel i nějaké to kouření, když se tak ptáš.

R: Tabák.

L: A dál?

R (se usmívá).

L: Je v tobě něco, co neznám.

R: Něco démonického?

L: Co chceš slyšet?

R: ???

L: Nevypouštěj pořád ty otazníky!

R: Proč?

L: Až ti na ně začne okolí dávat odpovědi, zblázníš se z nich!

R: Ty už blázen jsi. (Tváře ve světle z plamenů. Je poznat, že se setkávají pohledy. Dívají se na sebe; na sebe a do ohně. Mlčí. Hudba. Stále hlasitější. Líbají se. Hudba. Vášeň? Padá opona.)

 

Scéna pátá:

Tatáž hudba jako na konci scény čtvrté. Utichá. Obývací pokoj. Uprostřed jeviště konferenční stolek, kolem něj křesla, v levém rohu židle, psací stůl, počítač, spořič monitoru předvádí své kousky, na zadní stěně obrazy, jeden vypadá jako okno, napravo od křesel stojící lampa, svítí, vedle ní, před jedním z křesel, stojící R, nařizuje si hodinky, kroutí hlavou, je v místnosti sám. Vlevo dveře do kuchyně, vpravo ven.

R (směrem ke kuchyni): To je za trest.

L (z kuchyně): To doufám.

R: V kolik říkal, že mě vyzvedne?

L: Máš ještě... (uvede čas podle délky páté scény...)

R (vytahuje mobilní telefon, který se mu rozezvonil v kapse, kontroluje displej, vypíná vyzvánění, přikládá jej k uchu): Ty vole, zavolej mi později - - - Co - - - Jsem v divadle, hraju - - - No - - - (Otáčí se zády k publiku.) Dívají se - - - Cože?

L (přináší dva šálky kávy).

R (do telefonu): To mě teď nezajímá - - - Zdar! (Kroutí hlavou a schovává mobil zpět do kapsy.)

L: Schovej si život do kapsy a poznáš, jak ho žiješ! (Pokládá šálky na stolek.)

R: Cože?

L: Další otazník... Mám ti je připomínat každý den?

R: Proč se mnou vlastně pořád žiješ?

L: Pro tu vášeň.

R: Je vůbec ještě nějaká?

L: Je jich hodně. (Jde k počítači, zapíná muziku, Rose Garden, vrací se ke stolku, sedá si do křesla.) Růžová zahrada.

R: Tak se podívej! V čem žijeme... A jak...

L: No... Možná to raději vypni! Malá spí.

R: Ty's to zapla.

L: Ale ty stojíš.

R (sedá si): Ne.

L: A jak tedy žijeme?

R: Rozhlédni se!

L (se rozhlíží).

R: Čemu se to vyhýbáme? Společnosti. Proč? Hotely, párty, peníze, pokrok, sebevraždy, sebevraždy ze zoufalství, sebevraždy pro rozkoš, sebevraždy pro svobodu myšlenky, sebeuspokojení, materialismus, idealismus, koně, zebry, cvičení koně, cvičené zebry, drahé kompromisy, banky, daně, ruská ruleta...

L: Mexická ruleta?

R: Politika, jedy, spravedlnost, prodejnost, reklamy, sport, sledovanost, pózy, role...

L: Improvizace?

R: Fantazie... Dekadence... Dekadence fantazie.

L: Hezky shrnuto - - - Chceš říct, že žiješ špatně?

R: Naopak - - - Zatím jsem každou chvilku prožil tak, že si ji zpětně dokážu vychutnat.

L: Překvapuješ!

R: Já překvapuju? To překvapuje mě.

L: Věcí, které nás překvapují a zajímají je ještě pořád dost, všiml sis?

R: Toho bych si mohl nevšimnout?

L: A proč ty vlastně pořád žiješ se mnou?

R (pije kávu, mlčí).

L (mlčí, Rose Garden doznívá).

R (hlasitě směrem ke dveřím): Kdo tam?

L: Komu to říkáš?

R: Zdálo se mi, že někdo zvonil.

L: Já jsem nic neslyšela. (Ozve se zvuk domovního zvonku.)

R (ukazuje směrem ke dveřím ven): Intuice? (Sahá do kapsy pro telefon, kontroluje displej, přikládá jej k uchu.) Aha - - - Dobře. (Schovává jej zpět, dopíjí kávu.) Tak já jdu, čeká dole. (Zvedá se, doobléká, odchází.)

L (dopíjí kávu).

 

Scéna šestá:

Obývací pokoj. Uprostřed jeviště konferenční stolek, kolem něj... Lampa svítí. V místnosti je jen jedna postava. L. Vstává z jednoho z křesel, jde k počítači, zapíná další muziku. Tančí. V tanci je roztomilá. Jak k tomu donutit herečku? Tanec téměř do konce skladby. Potom odchází do kuchyně, vrací se s panenkou, coby dítětem, zastavuje se u lampy, houpá ji.

L (k dítěti): Spolupracovník - - - To spíš spolupracovnice - - - Začíná to být pravidelné. Co myslíš? - - - No co si o tom myslíš? - - - Ta vnitřní nejistota - - - Ta bolí...

 

Scéna sedmá:

Obývací pokoj. Uprostřed jeviště konferenční stolek, kolem něj... V pravém rohu kameny. Jeden větší než druhý. R sedí na třetím. L s dítětem sedí v křesle.

L (směrem k R): Pojď domů!

R: Obelhala jsi mě! - - - Děláte to chytře - - - Nenápadně - - - Jeden může jít sebeopatrněji - - - Spadne do pasti stejně jako druhý - - - A odvážný je předem ztracen - - - Ale co já bych vlastně mohl s jistotou o vztazích napsat?

L: Napsat?

R: Nebo i říct, vždyť je to jedno.

L (k dítěti): Vidíš ho? Už zase píše; blázen.

L (k R): Pojď domů! Nemáš to daleko, stárneš.

R (vstává, sestupuje z kamene): Jsme typičtí...

L: Hra pro dva.

R (kleká si ke křeslu, ve kterém sedí L, hladí dítě): I pro víc.

L: Spolupracovník?

R (odchází do kuchyně).

L (ke kuchyni): Nebo spolupracovnice?

R (se vrací, nese si pivo): Jsme tak typičtí. (Zastavuje se u počítače, pouští...)

L (odhazuje dítě na kameny, přistupuje k R, bere mu z ruky pivo, pokládá jej na stolek. Pohyby vyzývá k tanci; tančí. R ji chvíli sleduje, kroutí hlavou, nakonec se přidává. Tanec pro dva. Vášeň? Dost možná. Ale co já bych vlastně mohl o vztazích s jistotou napsat? Dítě leží na kamenech, coby panenka.)...

(Padá opona.)

 

---