Manželem proti své vůli 43. - 44. díl

Manželem proti své vůli 43.díl

„Flíčku?“ Zvedl velkou hlavu. „Můžu se podívat  co se tu dělo, když jsem byla pryč?“ Chvilku přemýšlel, než na mě zachrčel. Zvedl tlapu a opatrně se mě dotkl. Propojil se mnou mysl a ukázal mi dění posledních dnů. Skoro na každém útržku byl Deris zabraný do knih o kouzlení a jejich používání. Téměř bez jídla se soustředil na formule a zaříkání.  Opravdu se tak moc snažil? Ten smutek jsem mohla doslova cítit v každičkém kousíčku vzpomínky, kdy jsem tu nemohla být. Stýskalo se mu. Možná to bylo trochu moc? Přeháním to a znovu ho odháním od sebe čím dál víc. Flíček jen přikývnul a přerušil tok myšlenek. „Budu se víc snažit. Já.. se opravdu bojím toho co má přijít. Co, když zůstanu sama? Čím déle Derise vedle sebe mám, tím víc nechci, aby jednoho dne odešel.“ Dala jsem si hlavu do dlaní. Flíček se zatvářil překvapeně, když jsem se mu svěřila, ale nakonec se usmál. Tlama se pootevřela a vypláznul jazyk, než jsem se stihla pohnout celou mě olíznul. „Flíčku. Flíčku. No tak. Já se dnes koupala.“ Rozesmálo mě to a všechny obavy byli pryč. Bylo to uklidňující s někým se podělit o svůj strach. Možná, že to bude pro nás těžké, ale když to nezkusíme neuvidíme výsledek. „Fli fli.“ Okamžitě mě podpořil a já si víc věřila.

Kolik jsme toho s Derisem museli zvládnout. Nejdřív zachráním já jeho a pak on mě. Možná to nemá budoucnost, ale malá naděje tady je. Vždycky tu byla, jen ukrytá v mém nitru. Kdybych to vzdala můj život by byl prázdný. Časem jsem si na Derise utvořila svoje vlastní pouto! Bylo pevnější, než řetěz a silnější, než tlusté lano. Bylo hluboko ve mně a nikdo mi ho nemůže vzít. „Přišla jsem na to! Flíčku já to vyřešila.“ Vyskočila jsem na nohy a běžela do vzdálené věže.

Byla jsem omámená štěstím z poznání, když sahám na jednu z podobizen mých předchůdců. „Zavři ústa a otevři oči.“ Obraz se probral a pohlédl na mě. Otevřel se tajný vchod v druhém obrazu. Byla to jediná místnost, kam nesmí vstoupit nikdo jiný, než pán či paní hradu. Kdokoliv jiný, by okamžitě přišel o život. Smrtící pasti se mi vyhnuly a spustil se mechanismus. Dveře se odkryly a vpustily mě dovnitř.

Deris :

Zase se chovám jako hlupák. Utéct? Co mě to napadlo. Musím se uklidnit a jasně uvažovat. Nádech a výdech. Několikrát to opakuji, až se rytmus srdce vrátil do normálu. Předtím jsem si myslel, že mi snad vyletí z hrudi. Rozhlédnu se po vyčnívajících cihlách, ale nic si nedovolily. Ten amulet opravdu funguje. Do doby, než se změní situace to budu stále nosit. Ani pak ho nesundám. Je to dárek od Laji. Přejel jsem ornament prsty, až se jemně ozářil rámující modrý kámen. Ona mě opravdu chrání na každém kroku. Musel bych být slepí, abych si její lásky nevšiml, i když jí Laja nedává najevo slovy. Její činy to potvrzují. Cítil jsem se jinak a přece to mohl být nový začátek. Časem se naše situace určitě zlepší. Musím být trpělivý a čekat. To je právě to co s Lajou po boku jako první selže. Zdravý rozum, který mě má zastavit se najednou vypaří nějak do pryč a já se nemohu ovládat. Od samého začátku to byl můj osud. Tedy náš, bez Laji si to nedovedu představit. Mohl jsem v klidu žít ve vesnici, když mě tam Laja poslala, ale místo toho se pořád vracím za ní.

Moje srdce bylo těch několik dní prázdné a bolavé. Dnešek byl jako restart. Ještě teď se vzpamatovávám ze šoku. „Vy mi nic neuděláte. Nebojím se vás.“ Ušklíbnul jsem se na cihly trčící z jinak pevné stěny. Očividně je to naštvalo, ale vrátily se poslušné zase zpátky a ucelily nepropustnou zeď. Je čas říct co opravdu chci. Měl bych se Laje přiznat. Myslím, že ona to stejně věděla dřív, než já. Postavil jsem se a nabitý novou energii si v duchu chystal proslov a svoje vyznání. Odvážným štěstí přeje. V nejhorším jí zasypu argumenty, že to ona ze mě udělala svého manžela. Bude bojovat? Nebo se mi vzdá? Mezitím dojdu do stáje, kde pochrupuje Flíček. Moc místa tady nenechal, ale Laju nikde nevidím. „Flíčku? Kde je Laja?“ On snad vážně usnul, až se zvedaly kupky sena, jak odfukoval. Snažil jsem se vylézt na jeho pravou nohu a dostat se blíž k hlavě zapadnuté v protějším rohu. Nakonec se mi to podařilo. S odřenýma rukama se chytám poslední šupiny vystupující na krku. „Flíčku?“ Zařval jsem kousek od jeho ucha. Škubnul sebou a já odletěl do nejbližší kupky sena.

Manželem proti své vůli 44.díl

Měl jsem to vědět a pořádně se držet. Hrabu se z kupy sena, do které mě odhodil Flíček. „Flí flí.“ Omlouval se mi a párkrát zamrkal. Otočil hlavu a přenesl mě v zubech zpátky k posteli. „Díky.“ Řekl jsem to dost ironicky. Nejdřív mě tam hodí a pak mě ještě oslintá, ale aspoň jsem to nemusel přelézat znovu. Dlaně pálily od lezení po hrubých šupinách s ostrými konci. O co jsem se neodřel to mě rovnou řízlo. Laja nebude moc nadšená, až to uvidí. „Flííí.“ Upozornil na sebe Flíček a já si vzpomněl co od něj potřebuju. „Nevíš, kde je Laja.“ Odfrknul si a podíval se na mě těma svýma velkýma očima. Ani nemusel promluvit, abych poznal, že to okamžitě odhadnul. „Flííí Flíč fli flíí.“ Někam běžela. To bylo jediné co se mi povedlo rozluštit. Sice jsem se naučil s ním komunikovat, ale pořád to nebyla žádná sláva. „A kam?“ Byla moje další otázka. Něco se mi otřelo o moje podvědomí a snažilo se to nabourat do mojí mysli. Ještě se mi to nestalo. Celou dobu se snažím vytvářet si pevnou základnu, aby mě nikdo nemohl ohrozit psychickým útokem a ovládat mě. Kdyby to byla Laja určitě by to hravě prolomila. Tohle bylo jiné.

Zvláštní pocit mi rezonoval v hlavě, než mi to došlo. Flíček na mě upřeně hleděl. Povolil jsem svoje opevnění a uslyšel jemnou melodii. Spojení myslí s drakem bylo zvláštní. Mezi tou hudbou rezonoval jeho hlas. Pevný a uhlazený zvučel do morku kostí. „Laja utíkala do tajné místnosti. Počkej na ní tady.“ Jakmile předal jasnou zprávu ustoupil, až docela zmizel. „Vrať se.“ Cítil jsem jeho zaváhání, ale nakonec zůstal. „Kde to je?“ Flíček si povzdechl. „Ani já to přesně nevím, ale cítím odtamtud velkou moc. Laja se vrátí musíš počkat tady.“ Přerušil průtok myšlenek. „Musím jít za ní, už jsem se rozhodl.“ Otočím se a odcházím ze stáje, když mě Flíček chytil. Vzal mě opatrně znova do tlamy a přenesl do svého středu. Obtočil se okolo. Byl jsem v pasti a jedinou cestu ven hlídal obrovský drak. Znovu navázal na tok myšlenek. „Neboj se. Vrátí se, až dokončí co potřebuje.“ Uklidňoval svou melodií a já netrpělivě čekal.

Uběhlo několik minut. Pak celá hodina a Laja se ještě nevrátila. „Proč není ještě zpátky? Jak daleko šla, že jí to trvá věčnost.“ Flíček trochu podřimoval, ale jedno oko nechal otevřené. Zkusil jsem se vymanit, ale okamžitě se obmotal okolo. Ani myš by neutekla. Podíval jsem se na své odřené a poškrábané ruce. Další lezení by nezvládly. Břišní šupiny byli sice hladší, ale o to pevnější a ostřejší. Dlaně štípaly čím dál víc, až bolest přešla do brnění. Nakonec to vzdávám a sednu si na zem. Co jiného můžu dělat v téhle situaci? Být trpělivý nebyla moje silná stránka, ale nedalo se nic dělat.

Laja:

Dveře mě vpustily dovnitř. „Chci s tebou mluvit.“ Ozvěna zopakovala mou žádost v prázdné místnosti. Nacházel se tu odkaz všech předchůdců a právě zde sídlil duch domu. „Důvod?“ Ozvalo se ozvěnou zpět. Cihly se pohnuly a uskupily do siluety postavy.  „Chtěla bych tě požádat o obnovu smlouvy. Deris je stále můj manžel.“

„Tady to máme.“ Prolistoval zákoník domu. „Jakmile papír a náramek zmizí je vše ostatní neplatné. Vám oběma zmizeli i náramky.“ Podíval se na mé zápěstí. „Myslím, že je to jasné. Měl by co nejdřív opustit dům. Tvoje moc v amuletu co nosí to trochu přibrzdila, ale nakonec stejně podlehne pravidlům.“ Jak jsem si myslela. Ty proradný cihly všechno napráskaly svému pánovy. Byl stoprocentně připravený na to, že příjdu vyjednávat. „Chráníš a udržuješ tento hrad stovky let. Nikdy se nenašla nějaká vyjímka?“ Odkašlal si, až jedna cihla vypadla. „Ne. Pravidla jsou jasná a nikdo se neodvážil je porušit, až na tebe.“ Tohle nebude, tak jednoduchý jak jsem si myslela. „V hlavní knize stojí, že mezi námi musí existovat pouto je to tak?“ Cihly podržely velkou knihu pravidel. Obsahovala všechny smlouvy uzavřené mezi těmito zdmi. „Ano. To je pravda.“ Tak přece máme šanci. Věděla jsem, že časem mě tohle nemine. „Jsi ochráncem hradu a bez tebe by se zřítil a stal propastí. Je to smlouva mezi námi dvěma. Já musím být na hradě a ty ho pro mě střežíš. Co, kdybych naši smlouvu zničila. Bude stále platná?“ Nadhodila jsem vážný výraz a dívala se na něj přímo. „Vím o co se snažíš, ale tato situace by byla jiná. Máme mezi sebou i ústní smlouvu. Zavazuje mě.“ Dostávám ho. Možná, že se mi to povede. „V nemoci i ve zdraví v dobrém i ve zlém beru si tě za manžela.. Vzpomínáš na tyto slova? Myslím, že byla slyšet v celém hradě. To je zase moje dohoda s Derisem. I bez smlouvy jsme pořád manželé.“ Ušklíbnul se. „Jistě, ale nemáte pouto.“ Ukázal na moje holé zápěstí.

„Smlouva by byla platná, kdyby jste měli řetěz. I kdyby jí někdo zničil nemohlo by vás to rozpojit.“