zachmuřená

Skončil jsem s bytím, zesnul v pánu,

zanechal život na ocet;

poslední sten jsem vydal k ránu,

v zrcadle Hádově se zhléd

a opustil váš slzný svět.

Však zdá se, že Bůh pikle ková -

děsivých šeptl matku vět:

\"Hned zítra ráno zemřeš znova!\"

Znamená to, že zase vstanu?

Že pohnu tělem jako led?

Procházet budu skrze bránu

království smrti tam a zpět -

- plížit se jako bídný zvěd,

který se za stinný hrob schová?

V říši skonu jen na výlet,

když zítra ráno zemřu znova?

Brát to jak poctu nebo hanu?

Vždyť co již uplynulo let

a nikdo nevstal z hrobu k ránu,

jen aby zpátky si zas sed

na truhlu, z níž se právě zved;

a že je pěkná, ebenová.

Raději bych ležel, prost všech běd,

než zítra ráno zemřít znova.

Tak trudně dím: \"Buď osud zklet,

jenž ke mně se tak krutě chová!\"

Není to vskutku žádný med,

každý den ráno zemřít znova.