Pozor, kouše!

Celý prosinec vydatně sněžilo. Do Vánoc chybělo již jen několik dní a sněhová nadílka dávala zabrat koním i mně. Míša se z úrazu, který mu Myška nešťastnou náhodou při dovádění ve sněhu způsobil šroubem podkovy, rychle zotavil. Týden po úrazu jsem jej  vyvedl ze stáje na krátkou procházku. Netrvalo dlouho a šlapal s Myškou v saních, jako by se nic nestalo.

Zapřahal jsem do saní někdy i třikrát denně. Za saně jsem připnul těžkou traverzu a protahoval cestu. Nebyli jsme sami, kočí z jiných horkých rekreačních chalup dělali totéž. Sněhové závěje  sahaly často koním až po prsa a cestu jsem často hledal jen podle tyčí, které ji lemovaly. Večer jsem chodil do stáje doplnit vodu a na pár minut jsem si obvykle sedl na bednu s ovsem, kterého každý dostal pořádný korbel. Chování koně Míši ke mně se od úrazu změnilo. Vítal mě hlubokým zařehtáním, někdy mi i dovolil malé pomazlení. Mírný odstup si ovšem udržoval stále.

Štědrý večer jsem slavil s personálem hotelu. Po tradiční večeři jsem spěchal do stáje, abych svým miláčkům donesl dárky. Jablka, mrkev a pár kostek cukru. Byl jsem naměkko. Z rozjímání mne vyrušilo tiché volání. Marcelka se cítila se také osaměle a tak mne pozvala k sobě…

Po Vánocích ovšem začal mumraj. Pozdě odpoledne přijel autobus s hosty. Již za tmy, se saněmi naloženými kufry a lyžemi jsem se s koňmi doslova probíjel sněhovou vánicí k hotelu. Míša s Myškou podávali nekonečné čtyři kilometr do kopce úctyhodný výkon. Na lesem nechráněné pláni se ledové vločky proháněly vodorovně snad stokilometrovou rychlostí a neúprosně bičovaly. Cestu jsem hledal instinktem, nebylo vidět od jedné tyče značící cestu k druhé. Aby nebylo všeho málo, na jedné vysoké závěji se saně převrátily.

Po úmorné námaze jsme nakonec ale přece jen dorazili před hotel. Ze všeho nejvíc jsme připomínali sousoší ze sněhu a ledu... Nedočkaví hosté na nás v úžasu zírali a naštěstí místo připomínek o zpoždění se vrhli k saním a pomohli náklad vyložit. Když jsem Myšku s Míšou zavedl do stáje, připomínali válečné koně v ledovém brnění. 

Každé ráno jsme sjížděli pro drobné nákupy, cesta byla pěkně z kopce. Pod sanice jsem spustil řetězy – a hyjé...! Dolů jsem se těšil. Před hospodou stálo vždy několik párů koní. Čekali jsme, až přivezou rohlíky, čekali jsme až přivezou mléko, čekali jsme na to či ono, a nikdo nepospíchal. Z bezpečnostních důvodů jsem připínal Míšovi na chomout  varovnou ceduli: „Pozor, kouše, kope!“ A na ohlávce měl pod levým i pravým uchem červené fáborky stejné barvy. Byl vyfešákovaný jak do svatebního kočáru.

         „Parkoval,“ jsem vždy tak, že Míša stál u zdi a Myška jej z levé strany kryl. Tím jsem znesnadnil jeho pokusy nic netušícím turistům utrhnout rukáv, nebo alespoň kapsu. Vždy jsem koně přikryl dekou, neboť čekání se většinou protáhlo, a vykročil k restauraci. Veškeré informace o situaci v zásobování, co je nového ve světě a na které boudě je pěkná servírka či rekreantka jsem se nejlépe dozvěděl uvnitř.

Stůl pro štamgasty byl plně obsazen. Mé oči pomalu přivykly přítmí a nasládlá vůně tabáku Amfora prozradila přítomnost hajného Skrbka. Po hlase jsem poznal místního „donchuana“ Fanču a vysoký ostrý hlas bezesporu patřil doktoru Johnovi.  Vklínil jsem se mezi ně v pravý čas.

„Já jsem, doktore, prodělal dnes ráno děsný šok“, ozval se hajnej Skrbek a zabafal s fajfky.

          „To my proděláváme každé ráno s manželkou. Z toho si nic nedělej,“ prohlásil doktor a plácl hajného po rameni.

„Já neměl šok z manželky, na to jsem již zvyklý, ale z králíka.“ „Z králíka?“, ozvalo se současně několik překvapených hlasů.

         „Jo, z králíka!” a hajnej mezi vousy vypustil oblaka kouře

„Večer mi Jarka povídá, zítra bude králík, tak to zařiď!“ a ukázal pravou rukou krátké seknutí.

„Když jsem králíka popravil,  zavěsil do rozporky a byl jsem s kožkou asi v polovině, ozvalo se strašný zaječení. Já se tak lekl, že jsem mu ten kožich rychle oblík zpátky.“ Když skončil bujarý smích, doktor poznamenal: „Tak jsi ho jen omráčil a on se probral, ne? To se může stát.“

       „Prdlačku! Tohle mne v první chvíli taky napadlo. Když jsem se ale vzpamatoval, zjistil jsem, že jsem šlápl  kocourovi, co se motal okolo, na ocas.“ Sotva se smích utišil,  rozletěly se dveře a do lokálu vešel drobný chlap a rozčileně se rozhlížel lokálem jako by někoho hledal a rázně vykročil rovnou k pípě. 

           „Kurva, Mirku, nalej deci! ja su tak nasraty, ten gauner Miša s Kolinsky mi roztrhal kamizolu. Podivaj sa, a ta je po tatovi! A chcel som ho len zacuvat,“ ukazoval díru v kožíšku uprostřed prsou. Líčil, jak byl vyzdvižen do výše a odhozen. Oči přítomných se soustředily na mne.

          „Pánové, já kvůli Bohouškovi snad budu muset varování „kouše, kope“ napsat i v řeči moravské!“ culil jsem se a požádal výčepního Mirka, aby dnešní útratu poškozeného napsal na můj účet.

Večer v hospodách nebylo k hnutí. Rozesmáté tváře lyžařů, nadšené vítání nově příchozích, dobrá nálada, hezké tváře žen. Tma přicházela brzy. Na zasněžených stráních se rozsvěcela okna chaloupek, a když měsíc v úplňku osvítil celou tu bílou nádheru širokého údolí,  všechno dostalo jakési malebné stíny a já, okouzlen, neměl jsem pro popsání takové krásy slov...