Rice & Curry I

Ministerstvo zdravotnictví České republiky obezřetně radí po celou dobu pobytu na Srí Lance brát antimalarika. Dále doporučuje očkování proti tyfu, tetanu, záškrtu, dětské obrně, spalničkám, meningitidě, japonské encefalitidě, hepatitidě typu A i B, vzteklině, neštovicím, choleře a žluté zimnici. Rovněž varuje před žaludečními problémy po přechodu na místní stravu. Plná aklimatizace vyžaduje zhruba dva týdny, takže prakticky celou dovolenou strávíte aklimatizováním. Domů se vracíte plně aklimatizovaní na srílanské podmínky, pročež žaludeční nevolnost, střevní potíže a příznaky mnoha tropických chorob se začnou objevovat hned poté, co nastoupíte do zaměstnání. Pokud však nehodláte kempovat v pralese, pít z kaluží a o jídlo se prát s opicemi, tak všechny ty očkovací sajrajty, které se vám felčaři snaží zlomyslně podstrčit, plnohodnotně nahradíte slivovicí.

Na Srí Lance je velmi rozšířené pouliční jídlo ve stáncích, zvaných Kadé. Dobrodružná zastavení u nesčetných kiosků, jídelen, bufetů a vývařoven vám umožní za pár rupií tropit nevídané konzumační výtržnosti. Fotky z této epikurejské jízdy ale pečlivě skryjte před pojišťovnou, příště už by vás na cesty nemusela pojistit. Domluva je možná samozřejmě pouze posunky. Co si má člověk ale vybrat, když netuší co je co?

Prvním jídlem, se kterým se na ulici setkáte, bude nejspíše Roti, což je ze všech stran opečená trojúhelníková placka s pikantní náplní. Gastronomie Srí Lanky je vysoce hořlavá, tak zpočátku budete schopni sníst jenom to těsto, ale natrefíte i na jiné lahůdky.

Například Kottu roti, tamilský pokrm představující drobně nakrájené placky s kari. Rytmické staccato krájení a mísení ingrediencí dvěma tupými kovovými špachtlemi na plechové plotně vytváří typické zvuky srílanské ulice.

Dříve či později někde narazíte na provizorní kuchyňku na kolečkách, která pouze umaštěným sklem odděluje od rušné ulice Srílančanku v upoceném tričku a zástěře, připravující jídlo v nemyté pánvi na neméně ušmudlaném vařiči. Vězte, že se jedná o Hoppers, ikonickou srílanskou pouliční lahůdku. Jsou to v podstatě palačinky z rýžovo-kokosového těsta, připravené ve speciální hluboké pánvičce velké asi jako dlaň, které se podávají s chilli omáčkou.

Bohatší variantou jsou Egg hoppers, kdy se doprostřed každé placky vyklepne vajíčko. Chutnají jako lázeňská oplatka s volským okem.

Dosa je zase palačinka z kvašeného těsta z rýže a černých fazolí mungo. Křupavá Dosa je běžným pouličním jídlem, které se konzumuje s rozpuštěným máslem ghí, cibulí, čatní nebo s různými omáčkami.

Luštěninové taštičky smažené v oleji se jmenují Vádai. Mají různé tvary, mohou připomínat např. koblihy. Připravují se z černých fazolí mungo a jsou, a to už vás asi nepřekvapí, štědře kořeněné.

Místní mají rádi výrazné chutě, což zpravidla obnáší řádnou porci pálivých papriček vmíchaných prakticky do všeho. Srílanská kuchyně jako by se řídila heslem: „Nejez, co tě nepálí.“ Proč tomu tak je? Důvodů je hned několik. V první řadě je Srí Lanka velmi chudou zemí, takže po požití vydatně okořeněné malé porce se i ten největší obžera cítí nasycen, navíc má pocit, že mu jídlo nikdy nevystydne. Pálivé látky stimulují srdeční činnost, podporují metabolismus a zlepšují trávení, což je v horkém podnebí mimořádně důležité. Antibakteriální účinky kapsaicinu udržují suroviny v horkých oblastech bez ledniček delší dobu v poživatelném stavu. Člověk se pak neobává břišního tyfu ani jiných infekčních zárodků v jídle. V podstatě je to budoucnost farmakologie. Až se všichni předávkujeme antibiotiky natolik, že budou naše těla vůči nim rezistentní, vědci objeví Rice & Curry a budeme zachráněni. Ušetříme, najíme se dosyta a ještě utužíme střevní mikroflóru k nesmrtelnosti!

S orientací v denním menu bufetových restaurací nebývá potíž, protože jídelní lístek je zde obvykle suplován policí s mnoha mísami na trojnožkách. Každá nádoba je rozkročena nad hořící svíčkou a slouží zároveň jako ohříváček. Větší gastronomickou úchylárnu těžko kde najdete. Hrnce obsahují tolik divných věcí, že nevíte, nad čím se ofrňovat dřív. Host nahlíží pod pokličky a podle intenzity slinění zvažuje, co si nabere. Vegetariáni preferují čočku, hrách, boby a fazole. Není divu, že Indie patří k největším producentům skleníkových plynů. Správný epikurejský dobrodruh si dá od všeho trochu. Zatoužíte-li však po pořádném hovězím steaku, máte smůlu. Jediným jídlem, které podniky tohoto typu nabízejí, je Rice & Curry stokrát jinak. Ať Srílančan vaří cokoli, vždycky mu z toho nakonec vyjde kari. Samotná rýže se od té, kterou znáte z domova, příliš neliší, ale možná vás překvapí, že kari není to žluté koření od Vitany. Vlastně se jedná o mnoho druhů pikantních omáček ze zeleniny, luštěnin, ryb, krevet nebo masa.

Masem je zde myšleno kuře, nebo kuře, také kuře a pak zase kuře. Repertoár jatečních produktů nepřekypuje rozmanitostí. Rovněž je třeba přiznat, že drůbeží kari obsahuje vždycky o mnoho víc kostí, než masa. „Kam se, himlhergotdonrvetrkrucajselement, podělo moje maso?“ podivuje se jedlík užasle do té doby, než na tržnici spatří oškubané srílanské slepice. Do našich tělnatých brojlerů, kteří jsou během čtrnácti dnů masokostní moučkou a růstovými hormony vykrmeni do váhy a velikosti medicinbalu, mají tito vychrtlí ptáci sakra daleko. Kuchaři navíc zpracovávají maso bezezbytkově tak, jak jim přijde pod ruku. Zobák nebo pařát, všechno je maso! V důsledku to znamená, že kousky kuřete v jídle jsou kostmi. No, a pokud v kari naleznete tolik kostí, že by zručný paleontolog sestavil ze zbytků minimálně tři dinosaury, stáváte se pro příště vegetariánem. Prostě maso je tu drahé a šetří se, jak to jde.

Nebudu vám lhát, v tradiční srílanské jídelně nedostanete příbor (ne, ani hůlky, to jste v jiné části Asie). Místní totiž věří, že kovové příbory negativně ovlivňují chuť jídla. V lokálním podniku se stejně očekává, že dodržíte bonton a budete jíst normálně, tedy rukama. Přesněji třemi prsty a palcem pravé ruky. Pravé! Ta levá je pokládána za nečistou, neboť se s jídlem setká až o něco později. Na toaletě. Srílančané nepoužívají toaletní papír, ale toaletní sprchu. Vlastně takový ruční bidet. Prostě pravou rukou držíte hadici, zatímco levou si oplachujete výtrusnici… Nemusím zabíhat do podrobností, že ne.

Jste-li milovníky hygieny, ruce si před jídlem můžete očváchnout v sudu s dešťovkou, občas narazíte i na miniaturní mýdlo s logem blízkého hotelu. S ostatními hosty si popřejete: „U?avai iracittu u??u?ka?,“ a baští se. Prsty nejdříve pečlivě smícháte rýži s omáčkou, poté si palcem nahrnete na první dva články připravenou směs a nehtem palce pak vtlačíte sousto do pusy. Z ruky si vlastně vytváříte malou lopatičku. Fígl je v tom, nabrat si na prsty jen tolik jídla, aby nepřekročilo hranici druhého článku prsteníčku. Jinak je sousto moc velké, všude vám to padá, máte upatlanou bradu, košili a kalhoty, jste jako čuně a ostatní na vás hledí soucitně, koulí očima a dělají: „Tsss,“ věřte mi, vím dobře, o čem mluvím. V turistických oblastech se pro obzvlášť vyjevené cestovatele vždy nějaký plastový příbor najde, ale nepropadejte panice a zkuste to radši ještě jednou tou rukou. Je totiž vysoce pravděpodobné, že byste se s tím samým příborem potkali za pár dní při plavání v moři.

Obyvatelé Srí Lanky totiž odhazují odpadky všude. Na ulici, do lesa, pod okna vlastního domu. Je to proto, že spoléhají na déšť. Když přijde pořádný liják, odpadky samy zmizí. Země je nějak záhadně vstřebá, takže se vlastně neděje nic špatného. Duchové se postarali. Ostatně dělaly to tak celé generace jejich předků. Ovšem s přírodními materiály.

My Evropané od nepaměti pokládáme za svoji morální povinnost všechny divochy zcivilizovat. Aby ti nešťastníci nemuseli plést košíky z trávy, nabírat vodu bambusem, pít z dlaní a jíst umolousanými prsty z banánových listů, tak jim humanitárně vypomůžeme igelitkou plnou umělohmotných brček, kelímků, příborů a talířů. Je těžké si to přiznat, ale všechny ty plasty vlastně vyhazujeme do moře my, akorát že jejich rukama.