Deník Svatého Šebestiána

Před několika lety byl nalezen pod podlahou klášterní kobky zpola rozpadlý deník ortodoxního mnicha Witolda Š., známého mezi ostatními mnichy spíše pod jeho duchovním jménem Svatý Šebestián. Ten přídomek si dal sám, což bylo dost troufalé, jelikož Witold byl všechno možné, jenom ne svatý. Pod jménem Svatý Šebestián žil v opatském klášteře v polovině šestnáctého století. Jeho duchovní odkaz je rozporuplný, do historie kláštera se totiž zapsal nejen jako oddaný věřící, ale bohužel také jako sveřepý pederast s přesahem k sodomii. Hodnotit rozsah podobných rozverných kratochvílí četných duchovních uvnitř církve však přesahuje rámec tohoto fejetonu.

Svatý Šebestián byl, jak už jsme si řekli, rozhodně kontraverzní osobností. Jeho odkaz však nabral po nalezení tajného deníku zcela nové horizonty. Ekumeničtí badatelé jednadvacátého století po prostudování deníku s překvapením zjistili, že je plný hlubokých náboženských úvah a myšlenek. Většinou sice odpovídají úrovni poznání doby, ve které Šebestián žil, i tak překvapují hloubkou myšlenek a rázem řadí Svatého Šebestiána mezi největší náboženské myslitele. Otázky, které si pokládá, jsou rozhodně nadčasové a mnoho vypovídají o intelektuální úrovni věřících až do dnešních dnů. Již první záznam je pozoruhodný:

„Satan nepochybně existuje a v mých představách má podobu desetiletého chlapečka. V této jeho podobě je třeba ho řádně análně ztrestat! Což činím!!!“

Hned u prvního záznamu je možno vidět katarzní záchvěvy ztýrané duše rozpolceného duchovního, který hledá pro svou truchlivou úchylku ekumenické zdůvodnění. Chudáci malí ministranti tehdy neměli ani tušení, jak jen již svou existencí dráždí praktikující frátery. Vždy je mnohem snazší, projektovat si do objektu svého zájmu zápornou bytost, ale trestní zákoník (ve většině zemí, kromě Vatikánu) pohlíží na tuto oblast zcela striktně a nesmlouvavě. Za tyto své poklesky ostatně strávil několik týdnů v domácím vězení, což Vatikán považuje za adekvátní trest. Druhý záznam je již více zaměřen na vědeckou podstatu Církve a vyjadřuje ve své upřímnosti intelektuální úroveň duchovenstva, kterou si ponechali do dnešních dnů:

„Věří žížaly v Boha? A jestli ano, má onen Bůh vzhled žížaly, nebo člověka? Tyto otázky mě stále trýzní a neustále se je snažím řešit trestáním Satanova ztělesnění v jeho podobě malého ministranta!“

Živým zájmem o chápání duchovna u jiných živočišných druhů zde Šebestián zcela zřejmě předběhl svou dobu. V šestnáctém století se teprve začalo diskutovat o tom, jestli mají duši ženy, natož nižší tvorové, ke kterým žížala rozhodně patří. Dnes po mnoha stech letech výzkumů bylo zjištěno, že ženy duši nejspíše mají, nicméně otázka duševního rozhledu žížal zůstává stále záhadou, nicméně opětovný dovětek o trestání ministrantů je znepokojující.

„Promokají andělům při sezení na obláčcích křídla? A pokud ano, mažou si je tukem, podobně jako labutě? I ze stejných míst? Tuto oblast by bylo vhodné důkladně prozkoumat u biologicky podobného tvora andělům, což mám dnes večer v úmyslu!“

Poslední praktická otázka ohledně andělích křídel trápí mnoho věřících lidí i dnes, i přesto, že jsou každým okamžikem ve vzduchu tisíce letadel, jejich posádka by zřejmě při spatření anděla na obláčku kontaktovala dispečink. Šebestián mínil, že si andělé natírají křídla speciálním tukem z oblasti konečníku, ale toto vysvětlení dnes již působí komicky. Na trhu jsou přece spousty moderních krémů, které si andělé mohou snadno pořídit v každé drogérii. Nicméně toto je poslední záznam, po němž již konečně došlo k zatčení ctihodného mnicha a následnému vyšetřování jeho podivných praktik.

Tolik deník Svatého Šebestiána. Je zcela zřejmé, že z několika střípků ztrouchnivělého deníku nelze vytvořit komplexní psychologický profil duchovního, ale již pouhý náhled do komplikované duše ortodoxního věřícího jistě i po letech pomůže při konverzaci s podobně smýšlejícími jedinci. Na závěr bych rád dodal, že Svatý Šebestián byl nejen hluboký náboženský myslitel, ale také pouhý hříšný člověk, se všemi světskými nedostatky. Sepsal sice několik odborných traktátů o lásce k bližnímu svému, na druhou stranu dostal dvouměsíční domácí vězení za anální utýrání ministranta, jak již bylo naznačeno v posledním čitelném záznamu. Nicméně dnes (po pěti stech letech) už je to zřejmě každému fuk, protože podobných zvrhlostí by se dnešní duchovní jistě nedopustil a pokud ano, Vatikán jen prostě oznámí, že je to politováníhodné a uloží onomu duchovnímu domácí vězení.