Co nejdál od břehů

Oko pouhým pohledem neuhlídáš,

zvuk také bez hudby svobodně si tančí,

paprsky myšlenek ne zcela zapomenutých

v emocích proplouvají rozbitými zrcadly

a lámou se pokřiveností zpětného odrazu,

prázdnota z přeplněného pohárku

samovolně a pozvolna odkapává

kamsi na strop, který v podlahu mění se,

to ze zvyku, či plaše děsí se pohybu,

ruce bezbranně plazí se po stěnách

postrádajíce ústa, co by radostně umlčela,

láska a nenávist, sebestřednost s pokorou,

všechno v lidském nitru slévá se, line se z něho

i plačtivě, přec s chichotem vyvěrá.

Malé vysvětlení. Tahle báseň je o lásce, vážně, o lásce, té nehynoucí. Že se v toku těchto veršíků trošku ztrácíte? Upřímně, já maličko také. Ale na jednu stranu je to vlastně dobře. Berte to třeba tak, že jsem zkrátka komplikovaná osůbka, velmi komplikovaná osobnost.