Konec léta

Vůně moře se vzdalovala. Asfalt dálnice v noci milosrdně vychládal. Skaliska a kleč pustiny po stranách silnice přecházely plynule v krajinu se vzrostlými stromy. 

Další státní hranice. Poslední před Českou republikou.

Petra se nervózně ohlédla na zadní sedačku. Ucítila divné svírání v žaludku.

Celník letmo zkontroloval pasy a zasalutoval.  Šlápla na plyn a úlevně se rozesmála. V zrcátku uviděla, jak Jana odstranila vrstvu přikrývek z klidně oddechující bílé fenky a pohladila ji.

„Už můžeš klidně blafat, Frido, všechno je oukej,“ zašeptala, aby ji nevzbudila. „Třetí přechod, kdy se o nás zajímá nějaká uniforma, a ona nehne brvou. Němá tvář jak se patří! Hrozně se mi ulevilo.Pořád nechápu, jak samozřejmě si Frida do auta nastoupila.“

 „Stejně je to bystrá fenka. Pár dní s námi – a už rozumí česky. Možná ví, že dostala jméno po slavné malířce. Ale co až nám v říjnu začne podzimní semestr?“

„Nechám ji u našich v Plzni. Máti bude ráda, že má parťačku na vycházky, když jsme s bráchou už z domova.“

Hm, doteď jsem měla za to, že chovají nesnášenlivou siamskou kočku, co se jí bojí i pošťačka - ale třeba už ji nemají. Tak hlavně aby si Fridu doopravdy nechali, jinak jsme v háji. Na studentském pronájmu psa mít nemůžeme!

„Takže směr Budějovice, Krumlov? Když už jsi volala tomu příbuznýmu, zkusíme štěstí tam. Ať se ten hajzl Slavko udusí tím, oč nás okradl. To teda byla brigáda! Hlavně už nikomu nenaletět! Byly jsme pěkně blbý, Petro. Potřebujeme prachy na nájem v Plzni, a kdy jindy si vydělat nějakou korunu než v létě?“

„Má svoji restauraci, Václav. No vida, kam to dotáhnul, ve škole nikdy nebyl žádný lumen, jak si vybavuju. Ani nevím, jestli ho ještě poznám, vím jen, že měl pihovatý obličej a dlouhé hubené nohy. Jo jo, Krumlov, to je pro hospodský určitě zlatej důl!“

Po hodině jízdy Petra zaparkovala na náměstíčku s romantickým názvem Krásné údolí. Chlapec v teplácích nabíral vodu z kašny.

„Prosím tě, kde tady bydlí Václav Krákorka?“

Starší domek s novou fasádou. Otevřela platinová blondýna, a když zjistila, oč jde, nevlídně houkla do jeho nitra.

Dlouho se nic nedělo, až se vynořil rozcuchaný muž středních let oděný jen do bílých slipů. Když dívky spatřily čapí nohy, o nichž referovala Petra, koukly na sebe sotva přemáhajíce smích. Věděly, že se tomu později ještě nachechtají.

„Spím, každej pingl dopoledne chrní. Pojďte dál, uvařím vám kafe. Musely jste z Chorvatska jet jak Fittipaldi!“ a zmizel v koupelně. Objevil se v županu.

„Jsi zlatej, Václave. Jo, tohle je ta moje kámoška z pajďáku, Jana. Promiň, že jsme tě vytáhly tak brzo. Máme v autě psa, proto jsme jely na noc, kvůli kontrolám. Je to nalezenec.“

V zamyšlení házel do kafe kostku za kostkou.

„To se nedá pít, sakra,“ usrknul posléze.

„Do restaurace vás, děvčata, přijmu třeba hned, servírky nutně potřebuju. Horší bude najít ubytování, to je v Krumlově přes sezónu problém!“

Překvapeně se na sebe podívaly.

„Tady to nejde, Václave?!“

„Jó, sestřenko moje milená, možná by to šlo, kdybys přijela sama, ale tenhle domek není nafukovací a moje přítelkyně navíc nesnáší psy.“

„Aha, to jsem netušila.“

„Nevěš hlavu, nad Krásným údolím je statek s pár pokojíky pro studentky. Zavolám tam.“

O něco později už táhly do kopce kufry na kolečkách. Rozhlížely se po malém bytě, nad podestou byla totiž zvlášť i ložnice. Frida hned vyskákala po schodech a natáhla se na koberec mezi dvě postele.

„A kdo se bude starat o psa, když budete v práci?“ zeptala se žena neurčitého věku s brýlemi a pohladila Fridě střapaté uši. „My máme za domem dva vlčáky, nevím, jak by na ni reagovali.“

„Žádný strach, paní domácí, na směnách se vystřídáme, jedna dopoledne, druhá odpoledne. S Fridou budeme chodit na vycházky, teda až koupíme vodítko.“

„Vodítko se u nás najde, na psy jsme připravení. Jak dlouho tady chcete bydlet?“

„Srpen a září.“

„Dohodnuto. Pod kopcem je samoobsluha, lednici  máte, stačí zapnout. Ať se vám v Krumlově dobře daří!“

Možná máme nakonec přece jen kliku a karta se obrací. Honza v Plzni mi taky dělá starosti, čert vem nevydařenou brigádu v Omiši. Něco se muselo stát, to není samo sebou… nejsem přece takový vztahový nemehlo, abych to nevycítila. Věřím, že má dost práce, ale odpovědět na esemesku je otázka chvilky. Mohl by přece přijet do Českého Krumlova na víkend, už jsme se tak dlouho neviděli. A když už se ozve, je nějak odměřený. Snad si za ten měsíc a půl už někoho nenašel! Musím to probrat s Janou, říkáme si všechno a s Honzou se dobře znají.

Xxx

Sprchu si dnes dala chladnější, na osvěžení. Než odešla z ranní, prohodila U Kozoroha s Janou jen pár slov. Frida ji nadšeně uvítala. Tak úpěnlivě na Petru upírala oči, že se odhodlala k delší vycházce, i když ji z lítání po place bolely nohy.

Vyrazily k zámecké zahradě, tam musí fenku připnout na vodítko. Zatím jsou ještě na pozemku statku.

 Co se to tady sakryš děje? Kozí stádo nějak otevřelo branku, rozeběhlo se do sadu a sápalo na větve hrušní, zprohýbaných tíhou zralého ovoce.

Frida nečekaně vystřelila jako šíp. Obrovskou rychlostí obíhala zvířata, urputně štěkala a bravurně zahnala kozy i dvě ovce zpět do ohrady.  Petra k ní přispěchala a branku zavřela. Měla strach, aby v zápalu ještě nakonec fenka někoho ze stáda nekousla, ale ta se tvářila naprosto nadšeně, vypadala jako někdo, kdo splnil své poslání.

„Frido, kde ses to naučila? Jako bys odjakživa zaháněla stáda! Šikulka, bez tebe by běžely bůhvíkam.“ Frida prudce oddechovala a vrtěla ocasem.

Připnula ji na vodítko a vyrazily.

Později si na pokoji zdřímly, obě byly utahané.

Než si rozsvítila, pozorovala netopýry, jak vyletují z vikýře a loví hmyz, něco takového viděla in natura poprvé.

Povšimla si otevřeného sešitu na Janině posteli.

Radši ji uklidím, aby se do toho nepustila Frida, ještě je dost hravá a na pár předmětech se už podepsala. Hele, ona to není kniha, je tu psáno něco o mně… a dokonce o Honzovi!

… její kecy se prostě nedají poslouchat. Je nesnesitelná, strašně naivní kráva, ještě, že se střídáme a nemusím s ní být dvacet čtyři hodin denně. Slavko mi dal v hotelu všechny prachy, jak jsme byli domluveni, já polovinu strčila do kapsy a nakukala Petře, že nás ošidil, tak se naštvala a odjely jsme. Už mě to tam nebavilo. Čokla mermomocí chtěla táhnout s sebou, zase naivně uvěřila, že si Fridu naše máma nechá! Ať ji pak dá třeba do útulku. Taková blbost, tahat nalezence domů, když ho nemá kam dát!

Tomu jejímu slavnýmu Honzovi jsem poslala pár sms, jak si Petra v Chorvatsku užívá na diskoškách, i když nebyla ani na jedný. Jenom básnila o Honzovi, to já si tam užila…

Dál nečetla. Zhasla a zůstala sedět v křesle jako socha.

Připravovala si se staženým žaludkem proslov, co Janě řekne, ne – řekne, vykřičí to na ni. Ale asi se už nedozví, proč, proč jen je taková. Znaly se rok a nedaly bez sebe ani ránu.

Bouchly dveře. Jana se sprchovala a štrachala po kuchyni. Pak vylezla po schodech do ložnice. Rozsvítila malou lampu. Překvapeně zírala na Petru v křesle.

„Ty nespíš? Snad jsem tě nevzbudila…“

Petře se zatmělo před očima. Ve vzduchu visel konec jedné životní iluze, ale to si uvědomovala už ve chvíli, kdy četla deník. Nebylo nutno k tomu něco dodávat. Stejně - vše, co si připravovala, se jí vypařilo z hlavy. Uchopila sešit a hodila jím po Janě.

„Aha, tak je to tedy. Kdo ti dovolil šmírovat v mých záznamech?  Svatá, pravdomluvná Petruška, a zachová se nečestně!“

Když se vynadávala, začala balit svůj kufr. Petra nebyla schopna obhajovat se, ale ani vyčítat. Ukřivděnost a lítost jí stahovaly hlasivky.  Bez hnutí přihlížela, jak Jana zjišťuje odjezdy vlaku z Budějovic na Plzeň a posléze volá taxi.

Hrkání koleček doznívalo tmou. Frida se celou dobu krčila v rohu.

Pak začala balit Petra. Stáhla ještě navlhlé ručníky ze šňůry.

Musí odjet, ještě teď. Dorazit do Plzně dřív než ta lhářka. Vysvětlit Honzovi, jak se věci mají. Po telefonu to nikdy není ono, a stejně už určitě spí. Snad je ještě naděje…

Připraveno.

Frida všechny přípravy sledovala z koutku ložnice.

Je to jen čokl. Nerozumí ničemu. Anebo přece? Už v Omiši ji někdo vyrazil z auta, zradil. Teď ji opouštíme my dvě. No a co. Tady se o ni postarají. Nemůžu být pokaždé ušlechtilá. Ne na svůj úkor.

Pohladila Fridu a táhla kufr po kostrbaté dlažbě do Krásného údolí.

 Nasednout do auta a pryč, pryč! Václavovi pošlu sms, že jsme musely náhle odjet.

Podívala se na známý dům. Byly dvě v noci a všude klid, sem tam blafnul nějaký pes.

 Pes! To bolí a ještě dlouho bude.

 Nastartovala a couvala. Ve zpětném zrcátku cosi zahlédla. Za drátěným oknem garáže, kousek od kašny, šlehaly plameny!

Panebože! Sousedí přece s Václavovým domkem!

Dupla na brzdu. Vylovila mobil.

„Hasiči? Přijeďte do Krásného údolí, hoří tady v garáži! Rychle, prosím vás, hned vedle bydlí lidi!“

„Václave, otevři mi, to jsem já, Petra!“ zvonila a mlátila na dveře.

Zas přišel otevřít jen ve slipech a mátožnou chůzí - byl cítit alkoholem. V tu chvíli už se zvenku ozvala první detonace. Pohlédl směrem k výbuchu, který rozházel část střechy garáže, a rychle střízlivěl.

Odvezla auto do vedlejší ulice, aby nepřekáželo cisterně. Václav dostal instrukce připravit se na evakuaci.

Platinová přítelkyně, Václav i Petra nosili cenné předměty do chodby k dalšímu sousedovi. Sledovali, jak se bortí garáž, lamentujícího majitele a obyvatele domků z Krásného údolí. Zasahující hasiče. Drolící se horkou omítku uvnitř Václavova obýváku. Zeď, kterou bylo třeba chladit vodou z kašny.

Nad ránem všechno skončilo. Mohli se vrátit domů.

Petra, špinavá, zpocená a načichlá kouřem požáru si z auta vzala kufr.

Už u brány slyšela radostné štěkání Fridy.

Jo, je opravdu geniální – jak ví, že jsem to já?

Z okna vyhlédla domácí. Podívala se na kufr – a zbídačená Petra na ni. Žádné z těch dvou nebylo do řeči.

Domácí se za chvíli objevila s konvicí horké kávy a buchtami. Za okny, kde do tmy vylétali netopýři se, přesně naproti podkroví vynořil Křížový vrch s osmibokou kaplí.

Sedly si ke stolu a Frida lítala celá šťastná, proplétala se mezi nohama židlí a jejich lýtky. Prolomila ledy.

Najednou toho bylo tolik, o čem si spolu chtěly promluvit.