2018

2018        

Psal se rok 2018. Mohl to být rok převratů, a to jakýchkoliv. Nebo taky ne, a byl by to pouze obyčejný rok s tím, že každý zase zestárl. Vsadila bych se, že byl pro všechny naprosto odlišný i proto, že se možná někdo chystal na velkou změnu. Ale abych nepředbíhala. U nás to všechno začalo asi nějak takto:

Bylo 31. prosince 2017 a já jsem skoro před třemi týdny oslavila své 12. narozeniny. Už jsem byla pravá slečna a pomalu jsem se blížila k pubertě stejně jako Julča. Tento den trávíme vždy společně s její rodinou a také s tetou Andreou a s jejím synem Dominikem u nich doma. Každý rok máme Silvestr ve stylu nějaké země a letost to vyhrálo Japonsko a trochu i Čína. Oblékli jsme si na sebe kimona a měli výborně  nadýchané bochánky s dlouho pečeným vepřovým masem, čínskou polévku, kde bylo od nudlí až po výhonky. A na závěr následoval výtečný dezert s granátovým jablkem. No, byla to dobrota! Když už jsme byli všichni naprosto plní všemi japonskými pochoutkami, tak přišla půlnoc. Všeho jsme nechali, oblékli se a vyběhli ven zapálit prskavky. Společně jsme začali odpočítávat a přitom jsme se dívali na barevné ohňostroje. A teprve teď byl rok 2018!

Venku byla břečka ještě ze silvestrovského sněhu a na Hradě už pátým rokem seděl v teple náš pan prezident Miloš Zeman. Bylo mu už přes sedmdesát let a jako zvolený prezident roku 2013 by už měl mít nárok na spokojené a klidné stáří. Toto si většina České republiky myslela, ale mylně. Pan prezident ukázal, že se vůbec nechystá v nejbližší době odejít z této funkce, proto se hned zkraje ledna, když přišly už dlouho očekávané prezidentské volby, pokusil již po druhé kandidovat. Samozřejmě se nepokusil o funkci prezidenta sám, voliči měli na výběr dokonce z dalších osmi kandidátů. Mé rodné město Brno, a zvlášť její centrum, bylo doslova zavalené stánky uchazečů. Někteří nabízeli placky na bundy, propisky i tužky a také bonbony. A to v jakémkoliv počasí, to se jim musí nechat! Ale pořád to celé byla jen taková hra, protože oni sami nemohli vědět, jestli může fungovat to, že pokud dám někomu propisku a udělám na něho dobrý dojem, on mi hodí na oplátku svůj hlas do volební urny. Pochopitelně to tak není, jen blázen by si mohl myslet opak. Ale takovou taktiku si zvolil náš tehdejší prezident. Ještě horší ale bylo, že mu mnozí na tuto hru doopravdy přistoupili. 

Každý si na toto téma našel diskuzi někde jinde např. ve škole, v práci, doma, na ulicích anebo v hospodách - o tom sice nic moc nevím, ale myslím si to. A když ne, alespoň jednou se ho někdo musel zeptat: „Už víš koho budeš volit?” anebo „Tak koho jsi volil?” Také já jsem se zeptala! A to přímo dědy! Bylo to, když jsme jeli ukrutně pomalu po namrzlé silnici k babičce a dědovi do Dubňan, které jsou vzdáleny 8 km od Hodonína. Jako pokaždé jsme celá rodina usedli ke kulatému stolu a já se zrovna v tomhle, tvz. předvolebním období, ráčila zeptat, koho bude teda volit. V duchu jsem si říkala, že je mi to vlastně jedno, jen ať nevolí toho, kdo už teď nadělal víc škody než užitku. No jo, ale moji prarodiče jsou senioři, a protože si někteří kandidáti vymysleli taktiku “naslibuju a pak z toho možná něco splním”, nemohla jsem čekat nic jiného než odpověď, které se mi dostalo. Vždy když se zeptám na něco, o čem ostatní ví, že se mi jejich reakce nebude líbit, vytvoří se trapné ticho. Ano, a to právě nastalo. Chvíli všichni, co byli kolem mě, čekali a dívali se na sebe a pak se překvapivě hrdě od dědy ozvalo: „Koho  jiného než Zemana. Víš Lucinko, kolik on toho slíbil?” Nahlas jsem si povzdechla a v tu ránu jsem mu měla chuť říct vše, co prezident udělal doposud špatně. Řekla jsem si, že přece musel udělat něco dobrého a prospěšného, ale zrovna jsem si na nic nemohla vzpomenout. Já jsem mohla už jen spoléhat na ty, co mají tu příležitost jít k volbám.

Obloha se nechystala přinést nám sem pár vloček sněhu, ale za to bylo co nevidět 12. a 13. ledna a to znamenalo první kolo voleb, které se blížilo kvapem ke konci. 

„A už tu máme výsledky!” křičela máma z kuchyně. 

„Tak kteří dva nám to postoupili?” řekla jsem. 

„No jo, náš milý pan prezident a Jiří Drahoš o 11, 96 %.” 

„Jiří Drahoš?” podivila jsme se.  

„To  je  bývalý  předseda  Akademie  věd. Je mu 68 let a v rozhovorech mluví dobře a vypadá seriózně a sebevědomě.” řekl mi na to táta při pohledu z okna na parkoviště. Jak šel den za dnem, zjistila jsem, že kouzlo voleb spočívá v tom, že až teprve po prvním kole začíná ten pravý boj. Oba kandidáti se vydali do měst, hlavně do těch menších, aby ukázali, jak jim opravdu záleží na obyvatelích, v naději, že pokud je zvolí, vyřeší jim jejich celoživotní problémy. Tento postup byl běžný, protože na lidi vždy dost dobře zafungoval. Proto se také praktikuje.

„Svítí krásně sluníčko, skoro tak že bych si dala sluneční brýle.” pověděla nám mamka, když jsme se připravovali na cestu. Zbývaly už jen tři dny do druhého kola voleb a my jeli k babičce do Uherského Hradiště. „Už jsme skoro tam!” vykřikl táta.  Tak jsme rázem začali pomalu míjet zatáčku k paneláku, kde babička bydlela. Okamžitě se mé oči zarazily do sloupu, na kterém byl leták, a na něm stálo: STOP IMIGRANTŮM A DRAHOŠOVI. TATO ZEMĚ JE NAŠE! VOLTE ZEMANA! Nakrčila jsem obočí a zamyslela jsem se nad tím, jak někdo může mít žaludek na to, aby napsal na svůj letáček: „Nevolte Drahoše, zvolte si mě.” Zahodila jsem to ale za hlavu a zatím jsem si pozvolna vychutnávala babiččin nezapomenutelný oběd a při něm se zeptala: „Tak koho jsi volila, babi?” 

„Nebyla jsem u voleb.” s přehledem mi na to odpověděla. 

„Aha, a proč ne? Vždyť každý hlas je důležitý a navíc je to teď nejvíc potřeba!” naléhala jsem na ni. 

Zakrátko jsme dojedli a poklidili a přitom mi sama babička sdělila, že volit přece jenom půjde. „A tak koho lístek tam hodíš?” 

„Podívej, co jsem vymyslela.” odpověděla mi na to.          

             „Drahošku, Drahošku, dej nožku přes nožku, 

             sedni si na ten Hrad, založ si svůj vinohrad. 

             Vykopej hlavy staré, nasaď si radši mladé, 

             mezi ně květinku, travičku zelenou 

             a vládni hlavou šedivou.” přečetla mi. 

Zčistajasna bylo 27. ledna. Byla to sobota jako každá jiná. Kromě toho, že dnes se na televizní zprávy dívala i moje mamka. Seděli jsme na naší zelené sedačce v obývacím pokoji a netrpělivě je sledovali. Vzápětí bylo rozhodnuto! 

„O 152 184 hlasů vyhrál.” řekla jsem. 

„A tak, to je ani ne o tři procenta.” řekla na to máma. Hned na to se ozvalo ze záchodu: „Tak kdo?” 

„No přece ten, co už dávno zahájil svou politickou i prezidentskou kariéru. Náš prezident, kterého tak všichni dobře známe. Asi zafungovala taktika na seniory, tati.”

A od té doby čekáme na 8. března 2023, kdy se uskuteční další prezidentské volby. Možná to bude ještě dřív, co já vím?