Manželem proti své vůli 50.díl KONEC

Manželem proti své vůli 50.díl

Byla to dost dlouhá doba, kdy skřetíci vyrazili na různá místa po celém hradě. Mimo normální bylinky se muselo dojít i pro důležité esence, které nesměly chybět. Nic se nemohlo vynechat nebo zapomenout. Flíček trochu pomohl s cihlama, které se snažily špehovat i za rohem. Nakonec vytvořil dokonalý zmatek a skřetíci se rozprchli v jednom okamžiku. Flíček se zvětšil na svoji původní obří velikost a zakryl každý kout. Posadil jsem se do jediné skuliny, kterou pro mě vytvořil. Měl bych začít u sebe. Meditace na získání magie mohla začít. Občas postřehnu, že ke mně něco dává, ale jinak nevnímám nic okolo. Snažil jsem se za krátkou dobu nashromáždit co nejvíc energie, ale stále to nestačilo. „Pán máme to. Všecičko.“ Hlásil vrchní skřetík a snažil se přelézt přes Flíčkova záda. Občas cinkla nějaká z lahviček, které nesl svázané v uzlíků přehozeném přes rameno. Flíček dlouho neváhal a drapnul ho do svých ostrých zubů a přenesl do středu. „Skřetík hlavu mít.“ Zajásal jakmile ho Flíček pustil a položil mi k nohám chybějící ingredience. Otevřel jsem oči a viděl okolo sebe různé podstavce. Každý byl jinak vysoký a velký. Na jejich vrchu byla vždy zapálená svíčka. „Co to je?“ Skřetík pokrčil rameny a snažil se dostat odsud pryč. Konečně se mu podařilo dát nohu na jednu z vrchních šupin a pomalu se přesouvat přes okraj Flíčkovy nohy. Jeho mrštnost se mu vyplatila a dostal se ke své skupině. Jakmile byl zase na zemi všichni se schovali do příbytku za stájemi.

Flíček se na mě zvláštně díval. To bylo dnes podruhé, kdy se snažil najít ve mně něco co neexistovalo. „Tyto svícny jsou z dračích kostí. Pomohou ti s hromaděním magie. Soustřeď se!“ Tentokrát místo jemné melodie se ozval pronikavý zvuk. Probralo mě to a donutilo se pořádně soustředit v mé mysli. Celého si mě podmanil a nenechával myslet na nic jiného. Obnova magie do mě vstupovala neuvěřitelnou rychlostí. Chvílemi se mi zdálo, že je jiná. Možná se mi to zdá? Neřeším to a hromadím velkou zásobu, kterou budu potřebovat. Nevím jak dlouho tady sedím a medituji. Čas jako by se zastavil. Melodie se z ničeho nic přerušila a já se dokázal probrat. „Nemáš moc času. Musíš se vrátit jinak bude pozdě. I smrt má svá pravidla, která nemůže porušit.“ Flíček vypadal spokojeně a pomalu se smršťoval do menší podoby, abych se mohl vyplížit zadními vraty.

Popadl jsem váček s věcmi a co nejrychleji zmizel. Dveře se za mnou s hlasitou ránou zavřely a stali se opět kusem skály. Už z dálky jsem viděl, že Kara  sedí u Laji a hlídá její klid. Cítil jsem trochu úlevu. Vedle Kari se zhmotnil jeden stín.  Nestihnu se k nim dostat včas! Nedokážu tomu zabránit. Děs, který se mi přehrával před očima se opravdu stal. Mohu se dívat, jak je obě pohltil a zmizel v okolních stínech. „Lajo! Karo!“ Křik se odrazil ozvěnou a opakoval se v několika vlnách. Doběhnu na místo, kde ještě před chvíli byly. Nervózně si prohrábnu vlasy a s klením se zhroutím na kolena. Rukama buším do tvrdé země pokryté listím. Naberu listí a rozdrtím ho v sevřené pěsti. Já vás zachráním. Vím, kde bych měl hledat. Musím se vrátit na hrad a projít nespočet chodeb a odboček, až narazím na vchod do tajné místnosti.

Vstanu ze země a zakloním hlavu k nebi. „Já tě zničím!“ Bylo mi jedno jestli se mi něco stane, ale musím je zachránit. Toto je má přísaha. Věděl jsem, že nemám moc času, ale musím to zkusit, i kdybych se nevrátil. Zachráním je. Určitě je zachráním. Odhodlaný se nevzdat se otočím k hradu. Jindy poklidné místo se stalo bojištěm. Stín aktivoval cihly, které byli stále připraveny k podlím útokům.. Vyndal jsem modrý drahokam od Laji. Přívěsek přestal svítit před několika hodinami. Zřejmě ztratil svou moc jakmile Laja překročila břeh. Podíval jsem se na něj. Dokud mám naději nezastavím se. „Zničím vše co se mi připlete do cesty.“ Zařval jsem a vykročil. Aniž bych musel vyslovit zaklínadlo dali se na ústup. Jejich útoky na mě nefungovali. Samo se aktivovalo kouzlo, na které jsem myslel. Magie mnou prostupovala na úplně nové úrovni. Bylo to jiné, než kdy dřív. „Až budeš připravený magie se stane tvou součástí.“ Laja. To byl její hlas. Pořád jí slyším. Ta slova se mnou otřásla. V tuhle chvíli myslím jen na ní a vím, že na mě čeká. Nenechám Laju jít dál samotnou.

Rozevřel jsem dlaně a napřáhl ruce.Úplně rozhodnut čím jsem se stal.. „Jsem čaroděj!“ Okolo mě se utvořila aura. Stěny hradeb se otřásaly víc a víc. Ještě trochu. Zvětšil jsem příval energie a zeď se zhroutila. Na nádvoří bylo ticho, do kterého jsem promluvil. „Rozdrtím vás na prach jako tyhle.“ Ostatní cihly přestaly s útoky. Zřejmě nechtěli dopadnout stejně a nechali mě projít. Mohu doufat, že nebude pozdě. Rozeběhl jsem se  dovnitř a nejrychlejší cestou spěchal na odlehlé místo na hradě. Stanu před obrazem. Na první pokus se otevře vchod a spustí se pasti. Aura mě chrání před tvrdými nárazy a nečekanými šípy schovanými ve zdech. Dostanu se na konec. Dychtivě sahám na kliku a jsem připravený k boji. Ještě chvilku tak stojím, než opravdu vejdu.

Místnost byla prázdná. Po Laje s Karou nebyla ani stopa. „Stíne vylez!“ Nikdo se neukázal. Najednou se dveře zavřely. Vlákali mě sem a já se nechal nachytat. Zkoušel jsem všechno možné, ale nedalo se otevřít. Moje magie se pomalu spotřebovávala. Musím si dávat pozor, aby mi nějaká zbyla. Začnu zhluboka dýchat, abych se uklidnil a vymyslel plán. Nic z toho nemělo efekt, když jsem si všiml, že se vyklonila jedna zvědavá cihla. „Hej ty.“ Lekla se a schovala se mezi ostatní. Příjdu blíž a zaťukám na ní. Opatrně se nadzvedla. „Neublížím ti.“ Po těch slovech se vyklonila a na jejím povrchu se nakreslil obličej. Byla jiná, než ty ostatní. „Můžeš mi říct kam šli?“

„To je tajemství.“ Zašeptala a trochu víc se posunula mezi ostatníma, které jí zřejmě utlačovali. „Když mi to řekneš dám ti svobodu.“ Sliboval jsem a doufal, že se nechá přesvědčit. „Řekneme mu to? Já chci víc prostoru, ale pán nás potrestá, když to řekneme. Neboj pokud mu to řekneme žádného pána mít nebudeme. Souhlasíš?“ Dohadovala se sama se sebou. „Jak jste se rozhodli mé dámy?“ Cihla se zaculila a spustila. „Tamhle jsou dveře. Nemůžou být moc daleko a teď splň co jsi slíbil.“ Doufám, že mluví pravdu. Vzal jsem jí ze štosu a přendal o kus dál. „Líbí se ti tady?“ Položím jí napůl do stínu. „Je to bezva. Díky moc.“ Oba hlasy zmlkli. Obličej se spokojeně usmál a pomalu smazal.

Přistoupl jsem k falešné stěně a otevřel tajný vchod a zmizel uvnitř. Kam tenhle tunel vlastně vede? Otvor se zvětšoval a zase zmenšoval. Neměl žádné odbočky ani křižovatky. Byla to skoro věčnost, než se přede mnou otevřeli další dveře. Neváhal jsem ani vteřinu a rovnou použil několik kouzel proti zlému duchu. „Bráško.“ Vzlikla Kara. V rukou držela bezvládné tělo Laji. „Jak se opovažuješ.“ Duch byl chvíli mimo, než se vzpamatoval. Byl ještě větší, než předtím, ale kde je druhý? Rozhlížel jsem se po dalším možném zlu. „Teď jsem silnější. Toho páprdu jsem si dal k obědu a pokud si dám ještě zákusek stanu se neporazitelným.“ Smál se a mlsně se koukal na Laju s Karou. Krčila se v koutě a ochraňovala Laju jak jen mohla. Takže to celé plánoval a čekal na vhodnou dobu. V nestřeženou chvíli jsem znovu zaútočil, ale on se jen oklepal. Pokud budu takhle bezhlavě zkoušet co na něj zabere dojde mi zásoba magie. Nemůžu si dovolit žádnou chybu. Zkusil jsem se spojit v mysli s Lajou, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tu její duch byl. Pak mě napadl Flíček, ale na to byl moc daleko. Co je tohle vlastně za místo? Rychle jsem se kouknul k oknu a všiml si zadní strany podhradí. Tohle je strážní věž, která ustaluje ochranu celého lesa i hradu. Laja se o ní jednou zmínila, ale říkala, ať sem nikdy nechodím. Vše v místnosti je dost citlivé a reaguje na sebemenší dotek. Právě teď se to spíš dalo nazvat smetištěm. Jestli tohle celé místo ovládala magií, tak se to zhroutilo a obrátilo v prach. „Mohu si konečně dělat co chci. A nakonec získám ještě kouzelnou moc, až jí pozřu a lidskou podobu z téhle panenky. Je opravdu hezká.“ Kara se začala chvět, když slyšela jeho hnusný smích. Její vyděšené oči těkaly po místnosti a hledaly kudy utéct. Krok za krokem se mi podařilo obejít se stínem místnost. Byl jsem zahnaný v koutě u Kary a Laji. Přesně to potřebuji. „Klid. Bude to v pořádku.“ Utěšoval jsem jí a dával si pozor na každý další krok stínu. Mohl se lehce zbavit i mě.

Jeho pýcha byla jeho zhoubou. Přesně v moment, kdy se otočil k oknu jsem využil příležitosti a podal Kaře váček. Ruce se jí pořád trochu třásly, ale nakonec rozvázala jednoduchý uzel. Vyndala papírek a nenápadně si přečetla pokyny. Bylo dobré rozhodnutí napsat krok za krokem na kousek pergamenu. Teď jen musím stína nějak zabavit. „Až budeš hotová zvedni levou ruku.“ Šeptnul jsem na ní. „Takže se chceš stát nepřemožitelným?“ Stín se obrátil od okna. „Ano. Chci sám vládnout tomuto kraji a časem světu.“ Trochu to přehání. Však já mu přistřihnu křídla. „A nikdo mi v tom nezabrání.“ Zle se na mě podíval. „Víš o tom, že stín bez pána brzo umře?“ Na chvíli se zarazil, ale nakonec se zase začal hnusně chechtat. „Proto potřebuju ty dvě a ty budeš předkrm.“ Začal se přibližovat. Jeho stín se prodlužoval a skoro na mě dosáhl.

„Derisi. Teď.“ Kara se postavila přede mě a nechala se sevřít stínem. Okamžitě jsem přiskočil k Laje a dokončil zbytek formule. Sevřel ruce a nechal proudit svoji magii smíchanou s energií okolo těla. Nakonec přidám Lajinu lahvičku, která se zbarvila do duhových barev. A vrátila se mi zpět do napřažené ruky. Kara se nemohla pohnout jak jí svíral stín.  Využil jsem toho momentu a na stína vylil trochu z té magické lahvičky. Zařval jak se ho zmocňovala známá síla. „Porušil jsi dohodu s kouzelnicí Lajou. Za to budeš zničen.“ Stín se snažil vymanit a utéct. Pustil Karu ze svých spárů, ale kletba ho dohnala. Nejdřív ztuhnul a postupně se měnil v kámen, který následně prasknul. „Derisi.“ Kara ke mě přiběhla a objala okolo krku.

„Počkej.“ Sundal jsem její ruce a přešel do kouta. Laja ležela bez známky života. „Napíj se.“ Přiložím lahvičku s duhovou vodou k jejím ústům. Ústa měla pevně sevřená. Dovnitř se nedostal jediný doušek. Kara se dívala přes rameno a řekla. „Zkus to ty.“ Vezmu Laju do náruče. „Prosím napíj se ode mě.“ Trochu se napiju a lahvičku položím vedle sebe a políbím jí. „Vypila ji.“ Radost mi zatemnila mozek a Kara se usmála, jenže se neprobrala.

„Lajo!“ Zatřesu s ní v naději. Její ruka spadla a shodila lahvičku. „Ne! To se nemůže stát. Nemůžeš mě tady nechat.“ Houpu Laju v náručí a po obličeji mi stékají hořké slzy. „Promiň. Je to moje vina.“ Kara se mě chtěla dotknout, ale já uhnul. „Nesahej na nás. Já.. já chci být jen s ní.“ Zvedl jsem se s Lajou v náručí a chtěl odejít.  „Nosím věci měním čas, nezkřivím však ani vlas.“ Věci v místnosti se měnili z popela na mýtické předměty. Vedle mě se kupil písek a zavřel se do přesýpacích hodin. Následovala jiná udělátka, která sama od sebe vysela ve vzduchu a nebo, jen tak poletovala. Následně se obnovila bariéra nad hradem. Všemu tomu vévodili malé hodinky ve tvaru cibulky. Blyštily se a poskakovaly. Přeskočily z jedné věci na další, až se zastavily přímo přede mnou a znovu spustily. „Nosím věci měním čas, nezkřivím však ani vlas.“ A pokračovaly. „Magie se propojit musí, kdo nevěří, ať to zkusí. Živí být pak musí. Nosím věci měním čas, nezkřivím však ani vlas.“ Stejně jako začaly hrát se sami opět vrátily do přihrádky. Ručička na nich se zastavila.

„Musíme do hradu.“ Kara mě bez slov následovala. Rychle jsem zamířil do hlavního sálu. Laju položím opatrně na jednu z pohovek. Přivolal starou knihu kouzel a začal listovat bez jejího dovolení. „Počkej. Pozor na stránky.“ Přesně v polovině zastavím. Utřu si slzy, které rozmazávají písmo. Přejedu prstem na místo, kde by měl být napsáno víc. „Tady je to.“ Čtu mezi řádky spojení dvou mocí v jednu. Přistoupím k ní a kleknu si. „Lajo já tě miluju víc, než svůj život. Klidně bych se za tebe obětoval a vyměnil ten svůj, jen kdyby ses probrala. Pokud mě taky miluješ  budeme žít. Nic není napůl a nechci tu být bez tebe, takže pokud mě nemáš ráda zemřu po tvém boku.“ Kara mě chtěla zastavit, ale na to bylo pozdě. Propletl jsem prsty s jejími. Byla tak studená. Použil jsem formuli a zpečetil jí slibem láskou, až za hrob. Nebylo cesty zpátky.

Skrze náš dotyk vlévám do Laji část magie a beru si nazpět její. Cítil jsem velký tlak a ten příval mě zasáhl. Promíchávala se mezi nás čarodějná moc a pustošila nám těla. Vařila se ve mně krev a vracela se svíravá bolest. Chytil jsem Laju pevněji. Nebráním se tomu a příjmu cokoliv co příjde. Na zápěstí se mi připnul řetěz, který končil na Lajiny ruce. Byl celý z ryzího zlata a protkal i naše srdce. Bolest ustupovala a nějaká neviditelná síla nás nadnášela. Ze spojených rukou nám vytryskla magie. Laju ta moc celou obalila a uzavřela v jádru. Na chvíli mě to oslepilo. „Derisi.“ Slyším ji! To musí být sen. Skořápka popraskala a ukázala svoje tajemství. „Derisi. Přišel jsi pro mě.“ Dívala se na mě těma svýma velkýma zvědavýma očima a já nemohl uvěřit dokud jsem jí pevně neobjal a poslouchal jak mi do ucha šeptá. „Miluju tě proti své vůli Derisi.“ Usmála se. „Celičkou tě zulíbám a už nikdy tě nepustím.“

 https://povidkyodkat.blogspot.com/