Člověk

„Jaké by to asi bylo pomilovat se s Olgou Hepnarovou?“ ptal jsem se převozníka.

Dal jsem mu pár dobrých rad a nešetřil jsem slovy.

Měla to být moje poslední cesta, ale převozník chtěl minci, prý je to nějaký zvyk, nebo co.

„Slovo mě už nejednou převezlo jinam, a tak budu doufat spíše v křídla básně než v neobratného vozku,“ řekl jsem si v duchu a od řeky Styx odešel. Převozník osaměl a hrozně nadával, ale já nemohu za to, že jen sympaťáci umírají mladí.

Vždyť to byl sám ctihodný kronikář Kosmas, kdo napsal něco v tom smyslu, že „z podivuhodného úradku Božího špatní zůstávají, zatímco dobří bývají nám vzati.“

To už mě párkrát vezli pod kudlu k neumětelům, však jsem taky neumělec života. Nade mnou by se rozplakal i Marek Orko Vácha a musel by jít na terapii.

A tak si říkám, kde jsem asi vzal počátek. Zkoumám svého rodu kmen.

Můj děda byl zajisté z druhu Homo habilis, ač nevím, na které univerzitě se habilitoval. Můj otec se nazývá Homo erectus a habilitoval se nejnověji v Pacově. Brácha se narodil mezi neandertálci. Takže budu nejspíš Člověk moudrý, z toho by jeden hodil šavli.

Mám soucit s celým lidstvem, miluji všechny dohromady a každého zvláště.

Chtěl bych obejmout hlavně masové vrahy, kteří by nejradši všechny své bližní semleli do salámu.

Bolest totiž nenecháváme za sebou, tu nemůžeme překonat, ta jde všude s námi a dělá nám společnost.