Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se(Ne)obyčejné příběhy holčičky Ivy - 1. Iva a skřítci
Autor
Gora
1 Iva a skřítci
Co to v pytlích šustí, pípá?
Mám dědečka kouzelníka?
„Ivuško, něco tady pro tebe mám. Tak pospěš, honem!“ posunul děda z čela slaměný klobouk, aby dobře viděl, jak se vnučka bude tvářit.
„A co je to?“
„Překvapení,“ řekl a ukázal na dva pytle v rohu chodby.
Iva zaslechla podivný šramot. Cosi v těch velikých sáčcích z papíru škrábalo a šustilo.
„To budou skřítci, dědečku.“
„Skřítci?“ zasmál se děda.
„To ne, Ivuško, ale hádej. Má to dvě nohy a zobáček a ocásek. Nastěhujeme je do domku ze dřeva, do slepičárny."
„Můžu jít s tebou?“ zeptala se.
„Ano, můžeš,“ a ona se skoro rozběhla radostí. Důležitě pochodovala s milovaným dědou v nových svítících holinkách - ráz dva ráz dva - směrem ke slepičí boudě a vesele brebentila.
Z obrácených pytlů tam vyklouzávala na zem kuřata jedno po druhém. Jako králíci z kouzelnického klobouku. Děda totiž dovezl na statek nové, mladé slepice.
„Jů, slepičí miminka,“ měla Iva oči navrch hlavy.
Stála pohromadě v chumlu uprostřed boudy. Prohlížela si nový domov a ani nepípla.
Děda vzal kyblík s krmením a nasypal ho na plech. Nejzvědavější z nich udělalo krůček - a klov, klov! Ostatní kuřata uslyšela známý zvuk a nahrnula se kolem. Rychlé ťukání tolika zobáčků Ivě připomínalo plechovou slípku, kterou má doma. Natahuje se klíčkem na zádech a pak zobe a zobe, dokud se klíček nezastaví.
Děda nalil do kamenného koryta ještě vodu, aby se kuřata mohla napít, a šlo se domů. Iva nesla košík z proutí. Cestou do něj sbírala vejce. Nejraději pro ně ale lezla do staré psí boudy, tam se slípky často schovávaly a zanášely.
„Jak se jmenuješ, pejsku?“ ptal se jí děda. Z boudy totiž koukala rozcuchaná Ivina hlava s vystrčenou špičkou růžového jazyka. Soustředila se, aby opatrně brala jedno vejce za druhým.
Pohoršlivě zakroutila očima. Ten děda, plete si mě s nějakým pejskem! Ale přece jen nakonec zaštěkala, aby mu udělala radost.
Překročila zlobivého kocoura Kryšpína, stočeného na rohožce, a podala babičce košík:
„Vajíčka, babi!“
37 názorů
V těchto zvířecích tématech z hospodářství jsi nepřekonatelná. Ale Honzíkova cesta - nevím, to by musel děda pracovat v družstvu. :-)
Len tak ďalej.
Děkuju za tvůj názor, škoda, že děti věku 5 a výš nikde v okolí nemám... ale ta naše vnoučata dorostou - a hin sa ukáže!! Díky moc, Cadmium!!
Evženie Brambůrková
02. 03. 2021Je to moc hezké, není tam nic zbytečně popisného a pro děti akorát. :-)
Diano, děkuju, potěšilo... já u publikování nastavovala jiné datum a asi nechodila avíza... díky.
Moc hezky napsané, roztomilé :-))), TIP. Líbí se mně i doprovodné kresby Ivy, které by si také zasloužily :-))) TIP
Karle, jako chovatelka a babička vlastně jen popisuji své "velké téma" - a Ivi je všestranná, moc se mi líbí, jak ilustruje...
No jo, po vesnicích slepičky ubývají, tak alespoň tady na Písmáku tvojí zásluhou ožívají:). (ivi kreslila Ivu:).
…ale hádej. Má to dvě nohy a zobáček a ocásek.
Tak tady jsem očekával, že Ivi okamžitě vykřikne: Tučňák císařský, Aptenodytes forsteri! (mrk)
Jamardi, směju se, dědečka jsi vystihla velmi trefně:-), i prostředí... díky za komentář!
Prima dědeček :). Na obrázku vypadá sice trochu divoce, ale to tak bývá. Třeba můj bratranec se ze začátku bál jedné příbuzné, která měla zrzavé vlasy a nechtěl se k ní přiblížit.
Je to pravdivé, děti si dokáží hrát se vším, co okolo sebe vidí.
Ty obrázky se k tomu hodí, je to prostředí neučesané :)
je to roztomilé a ako živé ... slová aj obrázky
Snad nebudou negativní ohlasy.....nerada bych ti dobré dílo pokazila......:-)))))
To je pro mne čest, ta Honzíkova cesta, Ivi.
Moc děkuju za kouzelné obrázky, myslím, že se k textu náramně hodí!
Irčo.....mně to připomnělo Honzíkovu cestu.....a pod to ...co napsala Renata...se podepisuju i já!!!!!................*/*****************
Děkuju, Renato, i za tvé korektury, názory ve stádiu psaní - od tak dobré pohádkářky si toho považuji. Díky!
Ireno, pro děti, zejména ty z měst, které vidí slepice a další domácí zvířata málokdy, naprosto úžasné. Vytvoření vztahu ke zvířatům a k přírodě je pro dnešní děti zásadní. Příběh je jednoduchý, čtivý, děti v předškolním věku určitě zaujme. Těším se na pokračování.