Divný jméno*

Má sestra rázným krokem odměřovala chodbu radnice. Při chůzi kroutila hlavou vpravo a vlevo, to jak si četla cedulky na obou stěnách. U jedné se zastavila, posunula si brýle na nose a se svraštělým obočím ji studovala. Změna jména a příjmení, přečetla nahlas a na dveře vedle cedulky zaklepala. Zpoza dveří se ozvalo: “Vstupte!” Vstoupila.

“Á, kohopak to tu máme?” rozzářil se menší, holohlavý pán za pracovním stolem pokrytým štosy papírů. Zvedl paže, složil obě ruce za hlavou a pohodlně se opřel. “Copak vás k nám vede?” Sestra přešlápla z nohy na nohu. “Posaďte se, jen se posaďte,” jásal a bradou ukazoval na dvě židle u stěny. Sedla si na okraj jedné z nich, otevřela kabelku a přehrabovala se v ní. Pán čekal s dlaněmi za hlavou a pozoroval ji.

“Hned to bude!” vyhrkla a nervózně se usmála. Pán přikývl a nadále ji se zájmem pozoroval. To, co tam hledala, ne a ne najít, a tak její obsah vysypala na druhou židli. S gestem vítěze z hromádky vytáhla občanský průkaz. Vyskočila a položila ho na těch pár centimetrů jeho pracovního stolu, kde dosud neleželo nic. 

“Já bych chtěla,” řekla a zadrhla se, “no, však se podívejte sám!”

Pán pustil zátylek a vzal do rukou průkaz. Obracel ho tam a zpět.

“Co je s ním?” řekl. 

“S průkazem není nic,” řekla má milovaná sestřička, “jde o to jméno.” 

“No a co je s tím jménem?” 

“Mně se nelíbí!” vyhrkla a bylo znát, že se jí ulevilo. Konečně řekla, s čím sem přišla. 

“A vy ho už zase chcete měnit?” řekl pán a zamračil se. 

“Jak to, zase?” nedala se. 

“Poprvé jste to udělala, jak jste se vdala!” 

“Ale mně nejde o příjmení, já potřebuju změnit křestní jméno!” Řekla to tak rozhodně, že pán poprvé od chvíle, co k němu vešla, ztratil řeč. Němě hleděl na kartku ve svých rukou. 

“Milá paní, já vám nerozumím,” řekl po chvíli, “i to křestní jméno máte naprosto nezávadné!” 

“Ale, když u nás takovéhle jméno nikdo nemá! V celém Těšíně ho nikdo nemá. Mně se kvůli tomu jménu posmívaly už děcka na základce!”

“A co se jim na tom jméně nezdálo?” kroutil hlavou. 

“No, ono je takové… takové jiné!” 

“Aha. Jenže teď už nejste děvčátko a na základku nechodíte, tak o co vám jde?” 

“Ale, když mně tak nikdo neříká! A taky se to lidem plete! Třeba včera přišel pošťák s balíkem, já nebyla doma a on se ptal u sousedů, jestli tady bydlí Edwina Rusnoková, a oni řekli, že ne, že já jsem sice Rusnoková, ale Jitka, a on odešel, a já si musela pro balík na poštu. Deset kilo jsem táhla přes půl města, dovedete si to představit?” 

“Coby ne,” pousmál se pán, “dovedu, tolik váží moje činky, co s nima doma před odchodem do práce cvičím. To já si takhle zrána otevřu okna do zahrady, chladný vzduch na holé kůži, napínám svaly… člověk se cítí zase mlád,” řekl a zacvičil pažemi. “Ehm, u čeho jsme to byli, aha, tak oni vám říkají Jitka. To možná trochu plete, ale já bych se na vašem místě stejně Edwiny nevzdal. Víte vy vůbec, že vaše jméno je po světě velice slavné?” 

“Po světě možná, ale ne v Těšíně!” 

Pán si její poznámky nevšímal: 

“Od té doby, co na Měsíci přistál Edwin Aldrin někdy v létě v šedesátým devátým, tisíce, ba desítky tisíc matek svým dětem daly tohle jméno, jsou na ně hrdé, a vy byste se ho chtěla zbavit?” 

“Já myslela, že by to tak bylo lepší, víte, v občance by mělo být to samé, jak mi lidi říkají.” 

“Tak já vám něco povím,” řekl pán a podíval se jí do očí. “Víte, jak já se jmenuju? Nevíte. Já jsem Alfons! Klidně se ušklíbejte, jsem na to zvyklej, mně se děcka taky posmívaly. Ale já mám vyřídilku, víte, nedal jsem se a utahoval jsem si z nich stejnětak. A když jsem pořád neměl klid, jednoho jsem praštil a zlomil mu nos. Jo, to jsem udělal! Málem jsem se kvůli tomu dostal do polepšovny, ale od tý doby jsem měl klid. 

Chcete slyšet, jak jsem k tomu jménu přišel? To bylo tak: Když jsem se narodil, otec mě šel nechat zapsat na matrice, ale po cestě se naneštěstí zastavil v hospodě. Tam si nejspíš dal dvě tři štamprlata a kamarádům, co tam popíjeli, řek, že se konečně po třech dcerách dočkal syna. Oni mu gratulovali, po rameni ho poklepávali a přesvědčovali ho, aby mi dal jméno Alfons, že Alfons je hezký historický jméno. Táta musel bejt dost podroušenej, protože si nevšim, že si z něho utahujou. Na tu matriku teda šel a tam nahlásil, že se mám jmenovat Alfons. 

Když už jsem byl velkej, přestěhoval jsem se do Těšína, to kvůli týhle práci. Na nějaký dětský škádlení jsem dávno zapomněl. Ale netrvalo dlouho, a z polský strany mi zavolal jeden kolega. Já se přirozeně představil, a on mi na to řek, že je hezký, že se hlásím svým povoláním, a že by rád slyšel taky moje křestní jméno. Tak jsem mu jméno i příjmení opakoval, a on se rozchechtal a zavěsil.” 

Vstal tak prudce, že se jeden štůsek sesypal na podlahu. Má sestra zase vyskočila a začala ty papíry sbírat. Stál nad ní, opřený pěstmi o desku stolu, a vysokým hlasem ze sebe chrlil:  

“V tý chvíli jsem jenom tušil, že je to něco zlýho, ale že to bude na sebevraždu, to mě opravdu nenapadlo. Různí lidi mi volali a ptali se, jestli je tam Alfons, nebo jestli jsou správně spojeni s bordelem! Prosím vás, já nevěděl, o co jim jde! Já v noci spát nemoh, převaloval jsem se v posteli a šla na mě hrůza, když jsem pomyslel na to, co mě zítra v kanceláři čeká. Prostěradla jsem musel denně měnit, tak bejvaly propocený!

Teprve po čase mi jeden dobrák z lítosti prozradil, o co šlo. Ten člověk mi řek, že v polštině je alfons prostě pasák, jo, ten, co si drží holky! Varoval mě, že Poláci mi s těma srandičkama pokoj nedají, protože je to pro ně příliš velký pokušení. Oni si ze mě musej dělat šprťouchlata, jinak by ani nebyli Poláci, a proto by pro mě bylo lepší, kdybych se odstěhoval zpátky do Čech. Nebo si jméno změnil, to by prej bylo nejlepší.” Když to všecko ze sebe dostal, dosedl na židli a zhluboka dýchal. 

“A víte, co jsem udělal? Nic, vůbec nic. Představil jsem si totiž, že bych se měl najednou jmenovat jinak. Třeba Robert. Nebo Stanislav. Já doma před zrcadlem těma jménama oslovoval sám sebe, a říkám vám, byl to hroznej pocit. Jako by mi někdo rval duši z těla. U žen, co se vdají, je to normální, ty to dělaj po staletí, zvykly si, ale muži ne. A tak jsem se zařek, že si tohle divný jméno nechám, protože je částí mě samotnýho, jako ruka nebo noha. 

Naštěstí jsem v tý pro mě těžký době potkal jednoho člověka, co je dvojitej doktor, práv a ještě něčeho, a na ministerstvu je velká ryba. Ale jméno má, milá paní, opravdu zajímavý. On se jmenuje doktor Jebavý. Sranda, že? A on mi řek, že když má jednání, tak se to neobejde bez pošklebků, a že je to pro ty lidi, co musej při jednání zachovat vážnost, hrozný trápení, takhle se ovládat když je jednomu do smíchu. Ale jméno si nezmění, páč je v rodině odpradávna, a v minulosti stejně znamenalo něco docela jinýho. Tak to je. Ty papíry nesbírejte,” řekl ještě, když mu Jituška na stůl položila poslední stránku.

Moje drahá sestřička shrnula hromádku ze židle zpět do kabelky. Pán zvedl ruku. 

“Nezapomeňte si občanku!” řekl. 

“Děkuji vám,” odpověděla a kartku si vzala. Šla ke dveřím. 

“Mladá paní, pamatujte si, že máte moc hezký jméno,” prohodil za ní. Zastavila se s rukou na klice. 

“Který?” špitla. 

“Obě,” odpověděl. 

“Hm,” řekla a pokusila se o úsměv, ale moc jí nevyšel. A pak už zmizela za dveřmi.