Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDivný jméno*
Autor
Edvin1
Má sestra rázným krokem odměřovala chodbu radnice. Při chůzi kroutila hlavou vpravo a vlevo, to jak si četla cedulky na obou stěnách. U jedné se zastavila, posunula si brýle na nose a se svraštělým obočím ji studovala. Změna jména a příjmení, přečetla nahlas a na dveře vedle cedulky zaklepala. Zpoza dveří se ozvalo: “Vstupte!” Vstoupila.
“Á, kohopak to tu máme?” rozzářil se menší, holohlavý pán za pracovním stolem pokrytým štosy papírů. Zvedl paže, složil obě ruce za hlavou a pohodlně se opřel. “Copak vás k nám vede?” Sestra přešlápla z nohy na nohu. “Posaďte se, jen se posaďte,” jásal a bradou ukazoval na dvě židle u stěny. Sedla si na okraj jedné z nich, otevřela kabelku a přehrabovala se v ní. Pán čekal s dlaněmi za hlavou a pozoroval ji.
“Hned to bude!” vyhrkla a nervózně se usmála. Pán přikývl a nadále ji se zájmem pozoroval. To, co tam hledala, ne a ne najít, a tak její obsah vysypala na druhou židli. S gestem vítěze z hromádky vytáhla občanský průkaz. Vyskočila a položila ho na těch pár centimetrů jeho pracovního stolu, kde dosud neleželo nic.
“Já bych chtěla,” řekla a zadrhla se, “no, však se podívejte sám!”
Pán pustil zátylek a vzal do rukou průkaz. Obracel ho tam a zpět.
“Co je s ním?” řekl.
“S průkazem není nic,” řekla má milovaná sestřička, “jde o to jméno.”
“No a co je s tím jménem?”
“Mně se nelíbí!” vyhrkla a bylo znát, že se jí ulevilo. Konečně řekla, s čím sem přišla.
“A vy ho už zase chcete měnit?” řekl pán a zamračil se.
“Jak to, zase?” nedala se.
“Poprvé jste to udělala, jak jste se vdala!”
“Ale mně nejde o příjmení, já potřebuju změnit křestní jméno!” Řekla to tak rozhodně, že pán poprvé od chvíle, co k němu vešla, ztratil řeč. Němě hleděl na kartku ve svých rukou.
“Milá paní, já vám nerozumím,” řekl po chvíli, “i to křestní jméno máte naprosto nezávadné!”
“Ale, když u nás takovéhle jméno nikdo nemá! V celém Těšíně ho nikdo nemá. Mně se kvůli tomu jménu posmívaly už děcka na základce!”
“A co se jim na tom jméně nezdálo?” kroutil hlavou.
“No, ono je takové… takové jiné!”
“Aha. Jenže teď už nejste děvčátko a na základku nechodíte, tak o co vám jde?”
“Ale, když mně tak nikdo neříká! A taky se to lidem plete! Třeba včera přišel pošťák s balíkem, já nebyla doma a on se ptal u sousedů, jestli tady bydlí Edwina Rusnoková, a oni řekli, že ne, že já jsem sice Rusnoková, ale Jitka, a on odešel, a já si musela pro balík na poštu. Deset kilo jsem táhla přes půl města, dovedete si to představit?”
“Coby ne,” pousmál se pán, “dovedu, tolik váží moje činky, co s nima doma před odchodem do práce cvičím. To já si takhle zrána otevřu okna do zahrady, chladný vzduch na holé kůži, napínám svaly… člověk se cítí zase mlád,” řekl a zacvičil pažemi. “Ehm, u čeho jsme to byli, aha, tak oni vám říkají Jitka. To možná trochu plete, ale já bych se na vašem místě stejně Edwiny nevzdal. Víte vy vůbec, že vaše jméno je po světě velice slavné?”
“Po světě možná, ale ne v Těšíně!”
Pán si její poznámky nevšímal:
“Od té doby, co na Měsíci přistál Edwin Aldrin někdy v létě v šedesátým devátým, tisíce, ba desítky tisíc matek svým dětem daly tohle jméno, jsou na ně hrdé, a vy byste se ho chtěla zbavit?”
“Já myslela, že by to tak bylo lepší, víte, v občance by mělo být to samé, jak mi lidi říkají.”
“Tak já vám něco povím,” řekl pán a podíval se jí do očí. “Víte, jak já se jmenuju? Nevíte. Já jsem Alfons! Klidně se ušklíbejte, jsem na to zvyklej, mně se děcka taky posmívaly. Ale já mám vyřídilku, víte, nedal jsem se a utahoval jsem si z nich stejnětak. A když jsem pořád neměl klid, jednoho jsem praštil a zlomil mu nos. Jo, to jsem udělal! Málem jsem se kvůli tomu dostal do polepšovny, ale od tý doby jsem měl klid.
Chcete slyšet, jak jsem k tomu jménu přišel? To bylo tak: Když jsem se narodil, otec mě šel nechat zapsat na matrice, ale po cestě se naneštěstí zastavil v hospodě. Tam si nejspíš dal dvě tři štamprlata a kamarádům, co tam popíjeli, řek, že se konečně po třech dcerách dočkal syna. Oni mu gratulovali, po rameni ho poklepávali a přesvědčovali ho, aby mi dal jméno Alfons, že Alfons je hezký historický jméno. Táta musel bejt dost podroušenej, protože si nevšim, že si z něho utahujou. Na tu matriku teda šel a tam nahlásil, že se mám jmenovat Alfons.
Když už jsem byl velkej, přestěhoval jsem se do Těšína, to kvůli týhle práci. Na nějaký dětský škádlení jsem dávno zapomněl. Ale netrvalo dlouho, a z polský strany mi zavolal jeden kolega. Já se přirozeně představil, a on mi na to řek, že je hezký, že se hlásím svým povoláním, a že by rád slyšel taky moje křestní jméno. Tak jsem mu jméno i příjmení opakoval, a on se rozchechtal a zavěsil.”
Vstal tak prudce, že se jeden štůsek sesypal na podlahu. Má sestra zase vyskočila a začala ty papíry sbírat. Stál nad ní, opřený pěstmi o desku stolu, a vysokým hlasem ze sebe chrlil:
“V tý chvíli jsem jenom tušil, že je to něco zlýho, ale že to bude na sebevraždu, to mě opravdu nenapadlo. Různí lidi mi volali a ptali se, jestli je tam Alfons, nebo jestli jsou správně spojeni s bordelem! Prosím vás, já nevěděl, o co jim jde! Já v noci spát nemoh, převaloval jsem se v posteli a šla na mě hrůza, když jsem pomyslel na to, co mě zítra v kanceláři čeká. Prostěradla jsem musel denně měnit, tak bejvaly propocený!
Teprve po čase mi jeden dobrák z lítosti prozradil, o co šlo. Ten člověk mi řek, že v polštině je alfons prostě pasák, jo, ten, co si drží holky! Varoval mě, že Poláci mi s těma srandičkama pokoj nedají, protože je to pro ně příliš velký pokušení. Oni si ze mě musej dělat šprťouchlata, jinak by ani nebyli Poláci, a proto by pro mě bylo lepší, kdybych se odstěhoval zpátky do Čech. Nebo si jméno změnil, to by prej bylo nejlepší.” Když to všecko ze sebe dostal, dosedl na židli a zhluboka dýchal.
“A víte, co jsem udělal? Nic, vůbec nic. Představil jsem si totiž, že bych se měl najednou jmenovat jinak. Třeba Robert. Nebo Stanislav. Já doma před zrcadlem těma jménama oslovoval sám sebe, a říkám vám, byl to hroznej pocit. Jako by mi někdo rval duši z těla. U žen, co se vdají, je to normální, ty to dělaj po staletí, zvykly si, ale muži ne. A tak jsem se zařek, že si tohle divný jméno nechám, protože je částí mě samotnýho, jako ruka nebo noha.
Naštěstí jsem v tý pro mě těžký době potkal jednoho člověka, co je dvojitej doktor, práv a ještě něčeho, a na ministerstvu je velká ryba. Ale jméno má, milá paní, opravdu zajímavý. On se jmenuje doktor Jebavý. Sranda, že? A on mi řek, že když má jednání, tak se to neobejde bez pošklebků, a že je to pro ty lidi, co musej při jednání zachovat vážnost, hrozný trápení, takhle se ovládat když je jednomu do smíchu. Ale jméno si nezmění, páč je v rodině odpradávna, a v minulosti stejně znamenalo něco docela jinýho. Tak to je. Ty papíry nesbírejte,” řekl ještě, když mu Jituška na stůl položila poslední stránku.
Moje drahá sestřička shrnula hromádku ze židle zpět do kabelky. Pán zvedl ruku.
“Nezapomeňte si občanku!” řekl.
“Děkuji vám,” odpověděla a kartku si vzala. Šla ke dveřím.
“Mladá paní, pamatujte si, že máte moc hezký jméno,” prohodil za ní. Zastavila se s rukou na klice.
“Který?” špitla.
“Obě,” odpověděl.
“Hm,” řekla a pokusila se o úsměv, ale moc jí nevyšel. A pak už zmizela za dveřmi.
19 názorů
Básník Otokar Březina byl vlastním jménem Václav Jebavý, ale zřejmě usoudil, že k symbolistní lyrice by se to kor moc nehodilo :)
Próza_měsíce
30. 03. 2021Edvine, dal bys prosím k povídce svolení k nominaci do soutěže PM za březen?
Incognit: Nesmím zapomenout poděkovat Ti za zajímavou poznámku o jménech občanů obce, kde jsi žil. Víš, jméno neříká nic o jeho nositeli, pokud si ho ovšem nedal sám. Ale o společnosti v době, kdy se daný člověk narodil, to říká hodně. No řekni, co si pomyslíš, když se někdo jmenuje Zsa Zsa, nebo Ska, nebo prostě a jednoduše Adolf Hitler Uunona (nemyslím originál, https://en.wikipedia.org/wiki/Adolf_Hitler_Uunona)? Zajímavé, že? Znám jednu slovanskou rodinu, kde měli 10 dětí. Ty, co se narodily do roku 1945 mají jména německá, ty od tohoto roku už ryze slovanská. To říká leccos přinejmenším o jejich tatínkovi, vlastně o jejich jejich Papa či Väterli.
Prosecký: S tím jménem tomu může být i naopak. Znal jsem pána, co se jmenuje Richard Prüser, zaměstnanec Deutsche Bank. Když jsem s ním mluvil ohledně půjčky, na závěr jsem mu poradil, aby se nenechal převést do Čech, že by tam jako finanční poradce a bankovní úředník neuspěl. :-) Díky za návštěvu.
Já jsem se v tom taky vyznal, ale už to přece jen odvádí pozornost. Ale ze svých zkušeností vím, že sám jsem to odkoukal z knížek a moc dlouho mi netrvalo a psal jsem to správně zcela automaticky:).
Goro a Karle, rozdělím. Já si myslel, že jsem dostatečně naznačil, kdo co říká, třeba tím, že jsem to přímo napsal, nebo taky tím, že daná osoba používala slovesa ve tvaru ženského rodu. Ale vidím, že to nebylo ideální, já to prostě převzal od opravdového spisovatele, už nevím koho. Goro, nikdo nikdy nenapsal všecky své povídky stejně silně. Ono je tomu dokonce tak, že každý autor má jeden nebo dva nejsilnější díla, a zbytek už je slabší. Třeba Hašek měl až gigantické rozdíly. Když jsem to psal, věděl jsem velmi dobře,, že toto téma ne na každého zapůsobí stejně, jako na mě. Možná Ti někdy povím, proč. Pěkně Vám oběma děkuji. :-)
Edvine, téma ze života, dobře napsané, mně se líbí ty tvé odbočky v textu - tady je to moment, kdy úředník začne vyprávět svůj příběh.
Ráda jsem četla - ale jsem od tebe zvyklá na silnější příběhy.
Správné rozdělení odstavců do přímé řeči by jistě nebylo od věci, jak napsal Karel.
Teď nevím, jestli tě mám oslovit Edvine nebo Zdislave...:). Prolog: je dobré, že to tak bereš. I já děkuju za každou kritiku, především za tu zápornou. Tady postrádám odstavce při změně přímé řeči. Nechápu, proč. Takhle se ta řeč místy plete, protože není přehledná... Nevím, čím to je, zda jsi spěchal a opomenul, či co. Taky mi trochu vadí, že se víckrát zmiňuješ o sestře. Možná právě to by stačilo napsat jenom do prologu. Obsah se mi, u tebe tradičně, líbí. Chápu, že si člověk dokáže něco vsugerovat, až ho to žere. Je dobré mít někoho, komu se mohu svěřit. Pán na radnici měl naštěstí rozum, nebyl to "jen" úředník ale hlavně člověk.
Edvin 1- Ne, nejsem z Těšína. Bydlím v Praze a narodil jsem se v Tatrách ve vesnici, ze které chodívali zedníci daleko do světa pomáhat při stavbách na začítku 20-tého století a přinášeli si různá jména prto své děti domů- TAkžýe jsme měli tajemníka (tenkrát ještě) Místního Národního Výáboru, který se jmenoval Alfonz Brziak (Měli jsme ve vesnici i Sidonii (Frianovou), Kornela (Fašianga) , Melindu (Horvátovú), Anastázii, Kleofáše, Beloslava, Silvestra (Mašuru), dokonce i Quentina (Muráše)- žádné módní výstřelky- všechno to byly ročníky 1910-1935)). Edwinu jsem zas poznal v Praze. Ta byla cizinkou, ale vzala si Čecha, takžejejí jméno najednou vedle příjmení vypadalo exoticky.
Výborně a vtipně napsáno, pobavila jsem se. Navíc i zavzpomínala - jmenuji se totiž Blanka - v dětství to byl také horor: Byla jsem pro děti "blána, blána na mlíce apod." :-))))
Prosecký: S tím jménem tomu může být i naopak. Znal jsem pána, co se jmenuje Richard Prüser, zaměstnanec Deutsche Bank. Když jsem s ním mluvil ohledně půjčky, na závěr jsem mu poradil, aby se nenechal převést do Čech, že by tam jako finanční poradce a bankovní úředník neuspěl. :-) Díky za návštěvu.
Jamardi: ...jestli se jí její jméno líbí nebo ne... No, já ji taky neodhalil. Neměla ho ráda, ale smířila se s ním.
Incognit: Díky za zastavení. Ty jsi z Těšína? Pokud se jedná o Edwinu, tak tu jsi mohl znát, ale teď už ne. Před pár lety zemřela. Alfons je fiktivní postava. Jsme u povídek, víš? :-) (Ale význam toho slova v polštině je uveden správně.)
To je hrůza, když si někdo nedovede vymyslet lepší zábavu! Škoda, že paní byla tak neprůbojná, ani nevím, jestli se jí její jméno ve skutečnosti líbí nebo ne.
Mile, realisticky, ale docela poutavě napsáno. Bez pokusů o formální hřícky. Dbáte na charakteristické črty postav- taková klasika. Dávám tip.
P.S. Znám osobně Edwinu i Alfonse.