Kentaur a Rebeka

 

Rebeka je mladá neposkvrněná dívka. Žije s bratry Tomasem a Antoanem na ranči, kde dávají lišky dobrou noc. Za celé dny s nikým nepromluví. Stará se o ovce a to je její jediná radost. Bratři celé dny pracují v lese. Loví zvěř a těží dřevo. Vlastní pilu v usedlosti Černého potoka. Často zůstávají přes noc, jelikož se rádi zdrží v místní krčmě. Rebeka své rodiče nepoznala. Slýchávala od bratrů, že se jako miminko plavili na lodi do Nového světa. Loď za velké bouře ztroskotala. Nikdo nepřežil, jen ona a bratři. Byla to pomsta řeckých bohů.

 

Otci se kdysi zjevila božská Afrodita, když lovil na moři ryby. Afrodita, se zamotala do rybářských sítí a otec jí nechtěl pustit. Vylovil si jí jako rybu a na své rybářské bárce krutě znásilnil. Zeus to pochopitelně viděl a seslal na zem ukrutnou bouřku. Ostřílený rybář, se počasí nezalekl. Druhý den bylo slunečné ráno a po krásné Afrodité zbyl zlatý tepaný náramek. Aspoň tak to bratři povídali.

Rebeka náramek nosí od dětství. Sní, že je princeznou a že si pro ní přijede na ranč princ. Bratři jí občas bijí, když přijíždí opilí z hospody s místními kumpány.

 

Jednou se s bratry objeví ve stavení statný chlap Vincent. Rebeku si s velkým zájmen prohlíží. Rebeka celá zrudla a dokonce slyší vlastní bušení srdce. Nemůže od něj odtrhnout pohled.

„Ty si pěkná holubička, tebe bych si hned vzal.“ Surově si jí k sobě tiskne, až jí padá zlatý náramek. Vincent se ho hned zmocní. Náhle mu začala chlupatit ruka, paže a následně celé tělo. Za pár vteřin se z něj stal kentaur. Zmaten klusá za strašlivého řevu ze světnice do lesa. Rebeka si všimne náramku jak leží pod stolem na dřevěné podlaze. Opatrně ho vezme do ruky. Bratři jí ho vytrhnou. Oni však změnu nepocítí.

 

Svítá a Rebeka ulehá na lože. Musí myslet na Vincenta. Věří, že ve skutečnosti je to milý hoch. Má nebesky modré oči a hnědé kučeravé vlasy i přes jeho opilost cítila, že se jí líbí. Dumá co se stalo. Náramek je kouzelný? Proměňuje lidi ve zvířata? Nebo jen na kentaury? A proč právě Vincenta? Je to proto, že si chce vzít její panenství? Vyčerpáním usíná. Ve snu se jí zjeví mocná Afrodita. Šeptá jí, že Vincent je její osudová láska. Bude ho milovat celý svůj život. A pořád se pro něj trápit. Nikdy ho nezíská. On bude žít na věky jako kentaur. I když se zatoulá někdy na ranč a uvidí jeho krásné oči a kučeravé vlasy, nesmí se ho nikdy dotknout, jinak zemře. Né jenom ona, ale i její bratři. Je to pomsta za jejího otce, který jí ublížil. Rebeka se s křikem ze snu probudí.

 

„Co šílíš, chceš dostat bičem,“ Vztekají se z dolní komory bratři.

Rebeka vstává a zadívá se z okna. Má pocit, že u konce pole vidí Vincenta kentaura.

„Co civíš, ty malá mrcho. Když už si nás vzbudila tak koukej udělat snídani,“ křičí Antoan. Rebeka sebou trhne. Pospíchá bosá dolů udělat něco k snědku.

„Škoda, že si s tebou Vincent neužil, aspoň by tě naučil poslušnosti,“ šklebí se Tomas.

„To určitě, ještě by jí udělal dítě a kdo by se pak o nás staral,“ říká Antoan.

„A kdo opraví střechu, snad ty? Vincent je nejlepší řemeslník v kraji a teď se někde pase a žere trávu,“ povídá Tomas.

„Nu co, pojedeš s náma do města. Vezmi si nejlepší šaty a to by bylo, aby ses nezalíbila nějakému boháči,“ říká Tomas.

„Pravda, potřebujeme opravit dům. Nové koně, krávy, selata... Pila už tolik nevydělává a kdo ví, třeba se nám Vincent bude mstít a bude nám ohryzávat stromečky a úrodu,“ mudruje Antoan.

„To atˇ si zkusí, nalíčím na něj past,“ vyhrožuje Tomas.

 

Rebeka s brekem běží z domu. V hlavě má jako v úlu. Volá uprostřed lesa na Vincenta. Konečně ho spatří u louky. Opatrně k němu jde. Myslí na slova Afrodity: „Když se ho dotkneš, zemřeš ty i tvoji bratři!“ Už u něj je na dosah ruky. On funí a v poslední chvíli zavrtí hlavou a ustoupí o krok vzad. „Vincente,“ vydechne. Otočí se a klusá do hlubokého lesa.

 

Rebeka se toulá vůbec se jí nechce na ranč. Jde po Vincentových stopách. Uvidí polorozbořenou chatrč. V okně se svítí pohřební svící. Rebeka zahlédne starou ženu, jak maže hruď svalnatému muži. Proboha, vždyť je to Vincent. To musí být čarodějka! Rebece poskočí srdce radostí. Hlasitě zaklepe na dveře. Náhle svíce zhasne a na prahu se ukáže vrásčitá žena.

„Co tu pohledáváš? Hledáš nocleh, chceš najíst, sama mám málo, na,“ povídá a hodí jí shnilé jablko. „ Táhni pryč.“

„Prosím, v chatrči je muž, musím s ním mluvit.“

„Něco se ti zdálo, kušuj pryč!“

„Počkejte,“ Rebeka se nechce jen tak vzdát, najivně jí vypoví co se jí přihodilo, že se nešťastně zamilovala do Vincenta a ona je jediná která jí může pomoct. Žena zbledne zlostí.

„Ať už tě tu nikdy nevidím!“

Sama Vincenta miluje a nejraději by ho zamkla ve své chatrči navždycky. On se však vzpírá. Chce ven za Rebekou. Poznává její líbezný hlas. Když se mu podaří utéct žena čarodějnice ho stačí jedovatým šípem střelit pod lopatku a z Vincenta je opět kentaur. Bolestí zařve.

 

„Nikdy nebude tvá, vím že jí miluješ. Jen já ti můžu dát lidskou podobu na to nezapomeň. Vrátíš se. Miluješ jen mě na věky věků,“ křičela na něj žena čarodějnice Gertruda.

 

Kentaur Vincent upí, trpí, dny a noci se schovává v lese. Neodvažuje se přiblížit k ranči. Má obrovskou touhu Rebeku spatřit a sevřít jí v náručí. Přičichnout si k jejím vlasům, co voní po heřmánku. Jeho muka jsou nesnesitelná.

Zhrzen se vrátí k Gertrudě. Prosí jí, aby mu dala lidskou podobu. Jen na jediný den. Chce se vidět s přáteli, zajít do krčmy... Gertruda ve slabé chvilce podlehne a pokropí ho modrou živou vodou. Vincent se zdá být ještě mužnější a silnější. Gertrůda lituje, že ho proměnila, ale to už byl z chatrče venku. Určitě šel za tou poběhlicí, myslí si.

 

Vincent běží za Rebekou. Prší, je obrovský vítr. Klopýtá o kořeny, nedbá krvavých odřenin. K ránu vysíleně klepá Rebece na okno.

„ Vincente, lásko.... asi to je jen sen.“ Otevře a vztáhne na něj ruku. Šíleně se lekne a ucukne. Ruka jí nepříčetně pálí. Na obloze se zatahují mraky a do starého dubu před rančem udeří blesk. Začíná hořet.

 

„Takhle dopadneš ty i bratři, jestli se ještě jednou dotkneš Vincentova těla,“ hrozí Afrodita která vystupuje z mraků na zem.

„Nikdy nepoznáš pravou lásku, já tě varovala. Sama se ho ladně dotkne, pohladí po hlavě a je z něj opět kentaur.

 

Vincent zklamaně kluše ke Gertrudě. Gertruda je štěstím bez sebe. Rychle ho pokropí modrou vodou, ale on se né a né proměnit. Vzteká se a vymýšlí další recepty. Hledá v učených knihách, ale žádný lektvar nepůsobí.

 

„Chá, chá vyzrála jsem na tebe Gertrůdo. Jen já budu mít Vincenta v celé jeho mužné kráse. Pouze já se s ním budu moct milovat, úplně mě okouzlil. Nechám ti ho v podobě kentaura. Můžeš si s ním dělat co chceš. Ale jeho tělo bude navždy mé.“ zasměje se Afrodita.

 

Gertruda nepříčetně buší pěstmi do kentaura. Tak se proměň. Mluv aspoň lidskou řečí,“ zoufá si.

„Musím vymyslet kouzlo a přelstít Afroditu. I já byla bohyně, ale mocný Herákles mě zavrhl. Posloužila jsem mu, jen abych mu porodila syna. Nesměla jsem ho nikdy spatřit. Zavedl mě do tohle tmavého lesa a proměnil v obyčejnou ženu. Kéž, by ze mě byl také kentaur, ale na to mé čáry nestačí,“ posteskne si a zavírá se ve svém obydlí.

 

Roky běželi a bratři se bohatě oženili. Mohli rozšířit svůj chátrající ranč. Jen Rebeca chřadla čím dál víc. Každé ráno sledovala z okna Vincenta kentaura, jak se pase na vzdálené pasece. Afrodita jí z nebe pozorovala a jednoho dne jí proměnila v pomněnku, aby ukrátila její žal. Rebeka pomněnka se na pasece krásně vyjímala. I Vincent kentaur si jí všimne. Divil se, jak je možné, že tu vyrostla, ale pak jí bez přemýšlení sežral.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---