Prosím...

Prosím...

Ležím tu sám a myslím na Tebe, lásko. Ještě cítím tvou vůni a v uších mi zní ozvěna Tvých slov a vzdechů. Rukou přejíždím důlek, který mi tu po Tobě zůstal…

Bože, jak strašně mi chybí, napadá mě a v duchu si spílám, že jsem takový slaboch. Chtěl bych Tě dokázat nemilovat, vždyť to tak strašně bolí, když nejsi se mnou. Nechci Tě přestat milovat, jen tak mohu cítit ty mizivé chvilky absolutního štěstí, když Tě držím v náručí, když Tě líbám a Ty mi s úsměvem a přivřenými víčky vracíš mé polibky a doteky…

Bojím se, že možná už zítra mě nebudeš chtít znát, že uvěříš své nejistotě a strachu, že má láska je jen lež. Jak jen Ti říct, že to Ty jsi ta jediná a nevyděsit Tě? Vyčítám si, že jsem Ti tenkrát odpověděl a přece vím, že bych za těch pár chvil s Tebou dal život. Cítím, že Tě ztrácím a nevím, zda kvůli tomu, co jsem udělal, nebo snad neudělal...

Ano vím, řekla jsi mi, že se musím rozhodnout, jinak… Copak ale nevidíš, že já už se dávno rozhodl pro Tebe a život po Tvém boku? Ne, nehledám už důvody proč, ale cestu jak. Prosím, pomoz mi, lásko a řekni mi, že stále chceš, abych byl jen a jen Tvůj, a toužíš být má!

Dej mi sílu být znovu tím mužem, do kterého ses zamilovala a který dokáže konat i když má strach…