Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePřipravit se na dovolenou není žádná legrace
Autor
zeleda
Moje příprava na každou větší zahraniční cestu nebyla vůbec jednoduchá - viz článek.
Takto jsem zpracovával naše cesty - poznámky, fotky, prospekty - k vydání cestopisných knih byl už jen krůček. Několik cest na fotografii chybí. Má je půjčené kamarádka, která s námi občas jezdila.
Nevím, čím to je, ale před každou větší zahraniční cestou jsem měl dojem, že pokud všechno pečlivě nenaplánuji, tak skončíme podobně jako Robinson někde na pustém ostrově uprostřed oceánu. A tak jsem si pečlivě napsal, kolik mám zabalit košil, kolik ponožek, kalhot, prádla, kartáček na zuby apod. Stejně tomu bylo i u nezbytné elektroniky. A tak se papír plnil údaji o foťáku, telefonu, nabíječkách, diktafonu a dalších nezbytných proprietách. Nejraději bych na papír připsal i celý počítač, ale zde jsem zůstával realistou.
Stejně tomu bylo i s přípravou samotné cesty. Seznam oblíbených položek na počítači se plnil stránkami několika cestovních kanceláří, informačními materiály nejrůznějších organizací, nechyběly oficiální stránky příslušného místa, různé cestopisy i recenze mladých i starých cestovatelů, které se na internetu daly najít. Psací stůl se pokrýval hromadou popsaných papírů, zčásti už přeškrtaných, některé byly dokonce i číslované ve snaze se v tom vyznat. Pár dní před startem jsem obvykle zjistil, že ona hromada papírů již přesáhla práh srozumitelnosti, a tak jsem většinu toho vyhodil a napsal vše znova. Včetně podrobného itineráře a cestovního průvodce podle daného plánu cesty. A aby to pensum informací mělo i správnou formu, upravil jsem je většinou do podoby knižního průvodce, vytiskl a svázal do knihy, což jsem se naučil za své dlouholeté práce v tiskárně. A to bývala ta konečná verze.
moje průvodce
Moje žena byla povahou volnomyšlenkář, a tak tuto moji snahu o nějaký systém považovala spíše za duševní úchylku. Ne, že bych nevěřil průvodcům. Říkal jsem si ale – jistota je jistota. Počínající sluchový handicap mne nutil si vše raději připravit doma, protože bych se na cestách nemusel domluvit. Bohužel, skutečnost venku bývala občas trochu jiná, než jsem měl naplánováno a uvedeno ve svém itineráři. A tak se dostalo i na mou ženu, která byla, na rozdíl ode mne, mistr improvizace.
Mých vytištěných průvodců si kupodivu občas povšimly i naše průvodkyně, na které jsme měli skutečně štěstí. Jak v Jeruzalémě, tak i v Egyptě si jej vypůjčily a se zájmem i pročetly. U jeruzalémské Lví brány jsme například zdrželi celou výpravu, když jsem se s průvodkyní dohadoval, jestli jsou nad branou reliéfy lvů, či panterů. Neměla pravdu a dodnes o tom asi neví. Děvčata byla ale skvělá. Byla nabita vědomostmi a pamatovat si vše, co se nám snažila přiblížit, bylo nad síly většiny z nás. A tak často velmi dobře posloužil diktafon.
Nikdy jsme se ženou nechápali cestování jako honbu za co největším počtem navštívených destinací. I když i tak se dá cestovat. A po návratu domů si pouze odfajfkovat další položku z cestovních plánů. Vždy jsme se těšili na dobrodružství nových poznání, na úžasnou atmosféru cest, provoněnou teplým sluncem, historií a mořem. Kde jinde toto vše člověk nalezne, než v běžně dostupných krajinách Středozemí, severní Afriky nebo na Blízkém východě.
Poznávání je radost a dobrodružství. A je tím větší, pokud je ta radost sdílená. Proto se zrodily i moje vydané cestopisy. Ten čtvrtý je připraven k tisku. Vznikly proto, abych se mohl podělit s potencionálním čtenářem o své dojmy a zážitky, dal mu trochu inspirace a možná i chuť do jeho vlastního poznávání.
Po návratu z cest jsem si sedl k počítači, obložil se svým cestovním průvodcem, fotografiemi, diktafonem, prospekty, Modrým Portugalem, ale hlavně svými poznámkami, které jsem si psal na cestách po večerech u kafe, nebo sklenky vína. Z těchto sedánek vznikla poměrně obsáhlá líčení, kterým jsem se pokusil již v této fázi dát literární formu. Viz úvodní foto.
Když jsem po letech pocítil potřebu dát těmto poznámkám knižní formu, byl k realizaci této myšlenky už jen krůček.
Poznávat nové znamená myslet. A když myslím, tedy jsem. Toto není z mé hlavy. I když se tím snažím řídit ve svém životě. To je myšlenka francouzského filozofa René Descarta a jeho způsob filozofického nazírání na svět. Cituji:
„I kdybych o všem pochyboval, nemohu pochybovat o tom, že myslím – nutně tedy musím být“.
Konec citátu. Vida. A existence člověka je potvrzena. Někdo ale neexistuje už v mladém věku. Jeho chyba. A tak se snažím existovat. I když je to někdy docela těžké. Snažím se těžit z toho, co jsem v životě po malých střípkách nasbíral, a těšit se z toho, že to, co občas napíši, si také občas někdo přečte. Těším na každou, i tu sebemenší, cestu, byť by to měla být i cesta do vedlejšího města s procházkou po náměstí a kafem v místní cukrárně. Člověk, který nemá vzpomínky, neexistuje.
A když se toho v hlavě nahromadí už přespříliš, tak si sednu k počítači a snažím se to přesunout do kvalitnější paměti. Do té elektronické. No, a ke knížce je to přece už jen malý krok.
15 názorů
Přemku, nápodobně, jen neuhnít, hlavně v této době. Budu dávat do tisku další knihy. Teď už jen v omezeném nákladu pro známé a knihovnu.
Jendo, začnu tvou větou - Člověk, který nemá vzpomínky, neexistuje. Ty je máš velmi přehledné a podle obrázků i v různých formátech uspořádané. Obrázky krásně doplňují tvé myšlenky o poznávání a uchování vzpomínek. Kdybys viděl moji trucovnu obloženou VHSkami (admira 8, analogová kamera), disketami s obaly CD, DVD a fleškami, kartami, externími disky, katalogy a knihami, alby a kabely, myslel bys, že si jako doma. V současné době se hodně věnuji digitalizaci starých nahrávek a remejkům. Mnohé naše dovolené jsou na youtube a dalších servrech a prošly soutěžemi. Opravdu máme na co vzpomínat. Zrovna minulý týden jsem zdigitalizoval rok na naší zahrádce a děti (vnoučata dnes kolem30) se nestačila divit co tam všechno před třiceti léty vyváděla. I my jsme se rádi podíval na sebe v tom věku -30 až -35. Do další plodné práce a do vašeho poznávání přeji mnoho zdaru.
Přátelé, všem velký dík za komentáře. K tisku je připravený další, čtvrtý cestopis. Co taky dělat, když se nikam teď nemůže.
Já Lucie píšu...
09. 03. 2021Ty jsi vážně cestovatelský maniak :) Myslím to samozřejmě v dobrém slovasmyslu. Wow, Ty máš i webové stránky! Mrknu na ně :) S Tvou parťačkou, manželkou mě to mrzí..., ale virus se určitě jednou zatáhne do ústraní, Tvé neduhy počkají a Ty zase budeš moci někam vyjet. Když ne, tak se podíváš na cestopisy a přečteš si své knihy. Já se přikláním více k té první možnosti, protože ta stoprocentně vyjde! Věřím tomu...
Svět je veliký, milá Lucko. Moje srdeční záležitost je především Středomoří. Už jsem o něm napsal hodně. Hodně je i na mých webovkách oknodosveta.webnode.cz. A celoživotní záliba v historii, kterou jsem studoval a nedostudoval, mě zavála i do Afriky a na Přední východ. Píši nyní poměrně obsáhlou publikaci o trochu divokém vývoji civilizací starověku, kde tím hlavním elementem byla víra a velké klimatické změny. Můj skvělý parťák na všechny cesty, moje žena, zemřela v létě 2019. A teď, když bych rád ještě jednou vyjel, přišel virus. A léta a neduhy přibývají.
Díky za komentář a návštěvu.
Já Lucie píšu...
09. 03. 2021Obdivuji, že si to až tak daleko dokázal dotáhnout! Tvá uspořádanost a pečlivost je vážně úžasná. Tak to si to alespoň budeš všechno pamatovat, jelikož si to pamatují Tvé stránky knih :) Díky i za ukázky. Ráda jsem si je prošla a viděla. Musíš mít skvělého parťáka, jako Tvou ženu. Mí rodiče to mají přesně naopak. Táty vždy improvizuje a máma do něj pořád strká, aby nedělal ostudu :) Já mezi nimi tak proplouvám... :)
Zajímalo by mě, kde jsi ještě nebyl? :) Je vůbec takové místo?
Vesuvanko, nám stačí ten minibus, letadélkem by přítel určitě neletěl. Některé naše cesty jsem také zpracovala - Stará dobrá Anglir, Irsko - země větru a deště, Vesnice na konci světa...
Honzo, co k tomu napsat? Především velkou gratulaci ke zpracování svých dojmů z cest a vydání skvělých cestopisů knižně. Jistě si najdou mnoho čtenářů, které vtáhnou do atmosféry navštívených míst. Měli jste se ženou cesty pečlivě naplánované a prostudované. TIP
Cestování je velké dobrodružství - a především individuální, kdy je dostatek času si prohlédnout navštívená místa důkladněji a poznat to, co hromadné cestování s našimi cestovkami neumožní, protože plán cest je tak nabitý- musí se toho v co nejkratším čase stihnout co nejvíc, takže že se "lítá" od jednoho k druhému, na prohlídky je málo času, protože musíte být v určitou hodinu u autobusu - a jede se dál. S takovou cestovkou bych nikdy nejela, protože bych z toho nic neměla, navštívené místo se musí zažít. Ono při cestování, také platí, že méně znamená více.
My jsme s dcerou a její kamarádkou cestovaly za italskými sopkami autem a měly jsme svůj vlastní program a každé sopce a Pompejím jsme věnovaly celý den. Samozřejmě, že před cestou jsme si prostudovaly materiály z geologie a různé články z časopisů, takže jsme věděly co nás čeká. Při výstupech na sopky bylo možné si všímat, co na lávách roste (o tom se u nás tenkrát vůbec nepsalo). Při druhém zájezdu jsme strávily pod Etnou šest dní a pozorovaly její nádherné erupce a samozřejmě i vegetaci. Otevřel se mně tak úplně nový pohled na vulkány a měla jsem možnost si i něco namalovat. Byly to nádherné zážitky na celý život a zároveň inspirace k tvorbě.
Renato, po přečtení Tvého komentáře jsem si připomněla malou německou cestovku zaměřenou specielně na sopky a sopečné krajiny a život na nich. Cestovka vlastní malé letadélko jen pro osm cestujících - je to jen pro skutečné zájemce. To je potom jiné cestování
Souhlasím, že cestování je velké dobrodružství.
Můj přítel přistupuje k cestám podobně - a potom objedná mikrobus pro osm lidí a společně vyrazíme - se stany, spacáky a hlavně foťáky...
Největší dobrodružství je vždycky ta konfrontace vytvořené představy s realitou na místě. Když nádhera, tak fantastická, když špína tak apokalyptická, když bohatství, tak pohádkové, když chudoba, tak nepředstavitelná, když pohostinnost, tak neuvěřitelná, a ten mix paradoxů přivádí nepřipraveného cestovatele často do rozpaků. Výsledné emoce jsou silnější než cokoli, co člověk může zažít doma.
Měls štěstí na svého koníčka (i na ženu). Tvůj život byl zřejmě vrchovatě naplněný. Až doteď. A to je to štěstí, o kterém mluvím.