Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seApokryf o trojské válce
Autor
LaMouette
Kráčím po pískem zaváté cestě, řecké slunce pálí až hrůza.. vítr zvedá obláčky zvířeného písku a žene je přímo proti mně. zavírám oči, ale písek je tak jemný, že proniká i přes přimhouřená víčka a štípe a pálí. Vytahuji kapesník a schovávám se za veliký balvan u cesty. Opatrně si mnu oči a pokouším se slzami vyplavit ten nepříjemný štiplavý pocit. Jako v mlze se mi před uplakanýma očima objevuje nápis. Ještě jednou..dvakrát musím mrknout než uvidím pět písmen vytesaných do kamene.. TROJA. Ještě jednou se podívám na nápis, když tu mne překvapí myšlenka..Troja přece vůbec neležela na tomto řeckém poloostrově. Zaujat myšlenkou pokračuji v cestě vzhůru, kde už na mne začínají vykukovat zbytky starých antických chrámů a zdobených sloupů.
Slunce je čím dál více nesnesitelnější, a proto mířím ke kamennému křeslu, které stojí u cesty, jakoby chtělo vybídnout znavené poutníky k odpočinku. I na něm je starověký nápis…“Posaď se a přej si přání, vykonáno bude bez váhání.“ usedám. Nejen proto, že jsem unavený, ale snad také, že jsem zvědavý, nebo že se chci přesvědčit o pravdivosti nápisu. Rozum mi brání mu věřit, ale i tak nad ním stále přemýšlím. Ve stínu mne chladí příjemný vánek .. proč asi tu ten nápis je, kdo ho tu vytesal a jak rád bych u toho byl.. pomyslím si, ještě než mi únava a horko zavřou oči.
Najednou se mi před očima začnou míhat barevné obrazy: tři zahalené ženy a snědý mladík.. zlaté jablko v dlani jedné z nich.. pak v dlani Parida .. jeho zadumaný obličej.. úsměv krásky zářivý stejně jako jablko, které ji mladík podává… úšklebek zbylých dvou…STŘIH.. temná noc.. šeptající hlasy…šátravé kroky…rychlé pohyby.. šustot drahých šatů..přidušený výkřik…zvuky loďky postrkované po vlhkém písku.. skřípění pádel pravidelně se nořících do vody ..milostné vzlyknutí „Heleno..“ a na obzoru temná silueta lodi, co napíná plachty.. STŘIH… dvě mužské postavy..hrdé, vznešené, nepřipouštějící si kompromis.. zamračená obočí, zuřivá gesta, rozčilené popocházení z místa na místo a v očích zloba, hanba, nespravedlnost…nakonec vyřčená výzva..STŘIH.. třeskot zbraní.. bojové výkřiky ..sténání raněných.. míhající se zbraně mužů.. krev, pot, slzy.. vysoké hradby a na nich nádherná dívka.. myslí mi bleskne, jak ušlechtilé, bít se pro takovou krásu…pro lásku…
Ze snu mne probouzí pravidelné údery železa o kámen a cítím vůni jisker tryskajících z pod ruky starého muže. Vstávám z mého dosavadního útočiště a zvědavost popohání celé mé já, abych už už byl u kamene. Nejsem od něj ani padesát metrů, když tu vidím stařečka balit své nářadí a přesto, že na něj mávám a volám, za chvíli mizí v ohybu cesty. Asi mne neviděl. Jen cosi šedivého po něm zůstává u paty kamene. Shýbnu se a sbírám cár papíru. Oprašuji ho a zpod nánosu prachu na mne pohlédnou dvě velké oči a posléze celý obličej. Poznávám ji okamžitě..žena z hradeb.. nejkrásnější bytost světa.. Helena. Otáčím obrázek a vidím, že je na něm cosi napsáno a tak ze zvědavosti čtu… „Nevěř, poutníče, slovům Homérovým. Slepý blázen, jenž byl do Heleny stejně slepě zamilován, vykreslil jí tak, jak ji vidělo jeho srdce. Vždyť víš, že žena bude milovat vždy jen toho, kdo silně umí milovat, ač je třeba slepý, ač by jeho tvář byla vrásčitá; v síle je krása a ne v něžné kůži či sladkých slovech. Žena je muži vždy osudná; když je krásná, též druzí po ni touží, když je ošklivá, muž činí ji krásnou ve svých představách, než pochopí, že byl ošizen a opět trpí..pro ni.. pro ženu. Helena byla nádherné stvoření, krásnějšího na světě nebylo. Jen…tolik , kolik jí bylo přiděleno na kráse, chybělo jí na rozumu. To však Afrodite Paridovi zatajila. Jakmile to on zjistil, okamžitě s ní vyrazil k Menelaovi, ale ten ji odmítl přijmout zpátky. Dál to znáš.. hádka a válka těch dvou..Proto podrž tento příběh v paměti a vypravuj svým dětem, aby věděli, že tisíce mrtvých padly k zemi, tisíce raněných trpěly, tisíce nešťastných bědovaly.. ne pro krásu, odevzdanost, něhu či lásku, které dělají ženu takovou, jakou ji můžeme milovat ctít a chránit, ale pro to kvůli čemu vzniká mnoho sporů, hádek,nedorozumění, válek a jiných zlých věcí.. pro hloupost…“
Vítr mi bere obrázek z ruky a já se opět vracím do přítomnosti. A jak tu stojím mezi zbytky dávné historie, přeji si, aby budoucnost byla prosta právě těch zbytečných a hloupých konfliktů…ale asi zbytečně.