Hra na babu

Poteče trochu krve...

 

   Muž vešel do koupelny. Pustil oba kohoutky naplno. Voda smyla rychle krev z jeho rukou. Opláchl si i obličej. Pro jistotu.

   Pak jeho zrak padl na tričko. Celé od krve.

   Sakra.

   Sundal si ho a hodil ho do koše. Kalhoty naštěstí zůstaly nepotřísněny.

   Přešel do vedlejšího pokoje. Prohrabal skříň a vzal si z ní tmavou košili. Jeho velikost. Padla mu jako ulitá.

   Neodolal pokušení a vrhl svůj zrak na mrtvou ženu. Ležela ve zkroucené poloze poblíž telefonu. Její ruka se natahovala jakoby chtěla dosáhnout na aparát. Ve tváři zděšení. Kolem sebe krev. Spousty krve.

   Vrah se pousmál. Má co si zasloužila.

   A další budou následovat.

   Nepoužíval rukavice. Neměl strach, že by na něj přišli podle otisků prstů.

   Telefon zadrnčel.

   Muž sebou trhl zděšením. Polil ho pot.

   Nejspíš volá její manžel.

   Přemítal, zda to má vzít. Nakonec po třetím zazvoněním zvedl sluchátko.

   „Haló?“

   „Promiňte, to bude asi omyl.“

   „Není.“

           „Není?“

                      „Není.“

   „Je to tedy byt pana Walkera?“

                  „Ano, váš byt, pane Walkere.“

                                    „Co tam děláte? Je tam má žena?“

Pauza.

   „Je, ale nebude s vámi asi už mluvit.“

              „Co jste jí provedl?“

                            „Zabil jsem ji. Jak jste si přál.“

                                                                    „Cože?“            

   Vrah nezavěsil. Pouze položil sluchátko do ruky paní Walkerové. Ozýval se z něj dále hlas její manžela.

   „….srandu. Myslíte si, že vám věřím? Zavolám policii, ale vyhrožovat si nenechám…“

   Muž si ještě jednou prohlédl bizardní scénu. Pobrukoval si vlastní melodii. S úsměvem na rtech se otočil a opustil byt.

   Kdo je na řadě teď?

 

 

   Poručík Mark zívl.

   Ten výslech už mu lezl krkem. Věděli, že to udělal, tak proč se s tím pořád dokola piplají?

   Ano, neměli jediný důkaz, ale vrah se přeci sám ke všemu přiznal. Co chceme víc? Že nám snad nějakou vraždu předvede? Většího bídáka ještě neviděl. Patnáct brutálních vražd. Jedna hrůznější než druhá. Všechno ženy mezi pětadvaceti až třiceti. Bez jediné výjimky černooké brunety. Vyšetřovatel se otřásl. Jeho žena odpovídala tomuto popisu. Naštěstí ji tohle vraždící monstrum nedostalo. A nedostane. Díky stoprocentnímu doznání snad nehrozí zproštění viny pro nedostatek důkazů.

   „Ten Walker byl pěknej pošuk. Říkám mu, že jsem mu zabil jeho ženu a on že si dělám srandu. Hrůza jak jsou ty lidi dneska nedůvěřivý.“

   „Proč jsi ji zabil?“ zeptal se poručík už asi potřetí za večer.

   „A proč ne?“ odvětil vrah a po chvíli ticha dodal: „Plnil jsem přání jejího muže.“

   Mark se na něj tázavě  podíval: „Prosím?“

   „Den předtím řekl, že by ji nejradši zabil. Věděl jsem, že by toho nebyl sám schopen, a tak jsem mu s tím pomohl.“

   „Pan Walker si tě tedy najal?“

   Tázaný na dotaz nereagoval. Uzavřel se zase, jako už několikrát, sám do sebe.

   Největší potíž byla v tom, že nevěděli jak se jmenuje. Neměl u sebe žádné doklady. Jeho otisky prstů se neshodovaly se žádnými v databázi. Jeho obličej proletěl všemi televizemi v zemi, ale nikdo ho nepoznal….

   „Jak se jmenuješ?“ zkusil to vyšetřovatel ještě jednou.

   Ticho.

    Mark se napil kafe.

   „Proč nám ho neřekneš? Nezabíjel jsi pro peníze, ani ze msty. Tvým motivem bylo něco jiného. Sláva, že jo? Co jiného. Jestli sis přál být slavný, řekni nám své jméno, ať ho můžou otisknout na přední stránku novin.“

    Nesnášel, když se zločinci podobného kalibru musel jednat v rukavičkách. Když na něj ale křičel, neodpovídal vůbec. Dále nesnášel, že ho musí vyslýchat zrovna on. S nikým jiným se však nebavil.

   „Dobře. Budeme ti říkat Zabiják beze jména.“

   Sklidil nepřátelský pohled.

   „Nechtějte znát moje jméno. Není o co stát.“

   Tenhle člověk není normální.

   „Dobře. - Co mi povíš o Laure Bakmanové?“

   „Laura Bakmanová? Tu jsem si zvlášť vychutnal….“

 

    

   Laura vzteky hodila kabelku do rohu. Z očí se jí spustily slzy. Dlouho je zadržovala, ale nakonec se stavidla jejího žalu protrhla.

   Dostala kopačky.

   Ještě minulý týden se dohadovali na termínu svatby a na tom, kam pojedou na svatební cestu. Dnes jí řekl, aby na něj zapomněla.

   Vlastně jí to ani neřekl. Vzkázal to po své sekretářce. Jak se natřásala, když jí to říkala. Ať se prý nevykládá špatně. Vzala si volno a šla domů. Už se tam nikdy nevrátí, usmyslela si.

    Mrskla sebou do křesla. Obličej si schovala do dlaní a plakala.

    Náhle zaregistrovala poblíž sebe pohyb. Rázem přestala brečet. Viděla jen rozmazaně. Nikoho v místnosti nespatřila. Alespoň před sebou. Halucinace…

    Trhla sebou. Někdo ji pohladil po temeni hlavy. Vzal do ruky trs jejích vlasů a pohrával si s nimi.

    Lauře naskočila husí kůže. Bála se podívat nahoru.

    Zděšením zkameněla. 

    Zavřela oči a přála si, aby ten vetřelec zmizel.

    Přejel jí po tváři.

    Skoro nedýchala. Srdce jí tlouklo jako nikdy.

    Vetřelec jí chytil ruka kolem krku.

    Laura si uvědomila, že by měla něco udělat. Nezmohla se na jediný pohyb, na jediný výkřik.

    Tlak na jejím krku se stále stupňoval. Cítila, že se blíží konec.

    Vrah trhl.

    A pak už pro Lauru Bakmanovou nebylo nic….

 

    „Dost!! Drž hubu!“

    Mark si v průběhu líčení hrůzného činu prohlížel fotografie zavražděné. Byla nádherná. Nedokázal pochopit, jak někdo dokáže takovou krásu zničit. Neovládl se.

    Dveře vyšetřovací místnosti se prudce otevřely. Stál v nich kapitán Taketta. Protřelý padesátník trošku korpulentní postavy.

    „Co se tady děje?“ pohlédl na poručíka, který křičel tak nahlas, že to bylo slyšet po celém oddělení. 

   Mark se na něj provinile podíval.

   „Trochu jsem ztratil nervy,“ přiznal.

   Spoutaný vězeň nasadil spokojený úsměv.

   „Pro dnešek toho nech, Marku. Můžeš pokračovat zítra.“

   Vyšetřovatel slovům svého nadřízeného přitakal. Sám cítil, že je přetažený a že by toho už moc nezvládl.

   „Řeknu Stevensonovi, aby ho odvedl do cely.“ řekl kapitán a kvapně opustil místnost.

   Mark a vraždící monstrum osaměli.

   „Pozdravuj svou ženu, Marku,“ prolomil ticho vězeň.

   „Drž hubu!“

 

 

    Dalšího dne přišel Mark do práce s obrněnými nervy.

    Doma se sice pohádal se svou manželkou Jennifer, ale cestou do práce z něj veškerý vztek vyprchal. Jejich rozepře se vždy bez jediné výjimky točily kolem peněz. Nikdy jich nebylo dost, a když náhodou ano, tak Jennifer vyrazila na nákupy a rázem měli stěží na jídlo.

    Dnes ráno mu vyčetla, že má posledních pár dolarů. Bodejť by měla víc, když včera navštívila kosmetický salón. Radši ani nechtěl vědět, kolik tam nechala. To by ji musel snad zabít.

    Pohádali se jako už dlouho ne. Dokonce už jí chtěl vrazit i facku.

    Když vešel do vyšetřovací cely, vrah se na něj mlčky usmíval. Asi pro mě má další povedenou historku, napadlo Marka.

    Spustil nahrávací zařízení.

    „Prozradíš už nám konečně své jméno?“

    Mark položil tuto otázku místo pozdravu. Nedoufal, že by na ni někdy dostal odpověď.

    „Povím ti o své úplně poslední vraždě, Marku. Těšíš se?“

    Děsím se, řekl si Mark v duchu. Navenek nedal o svých emocích nic znát. Dnes se hlavně nesmí rozčílit. Včera utržil porážku, dnešní výslech musí vyhrát.

    Mark si sedl pohodlněji.

    „Hádali jsme se,“ začal zabiják s vypravováním. Mark se otřásl při vzpomínce na dnešní ráno.

   „Hádali jsme se kvůli nějaký prkotině,“ pokračoval vrah, „měl jsem tuhle ženu svým způsobem docela rád. Ale to i ty ostatní.

    Občas mi lezla šíleně na nervy, na což doplatila.

    Řekla něco, co mě vytočilo. Neovládl jsem se a vrazil jí facku. A pak už jsem ji mlátil hlava nehlava.

    Nezmohla se na nejmenší odpor. Šokovalo ji to.

    Držel jsem ji v pevném sevření. Bušil jsem do ní a bušil.    

    Po tváři už jí tekla krev, když tu se mi vymanila. Vyklouzla jako ryba. V ruce mi zůstala její halenka.

    Zamkla se na záchodě.

    Čímž se ocitla v pasti.

    Brečela a volala o pomoc. Marně.

    Ramenem jsem se opřel do dveří. Napotřetí jsem je vyrazil.

    Seděla na míse. Ruce spojené před obličejem. Prosila o slitovaní. Vysmál jsem jí.

    Odhodil jsem dveře stranou. Chytil jsem ji za vlasy. I když byla její tvář strhaná strachem a bolestí, pořád vypadala nádherně.

    Škrábala jako kočka.

    Pokusil jsem se strčit její hlavu do záchodové mísy. Bránila se, kopala, zmítala sebou, ale nakonec se mi můj záměr podařil.

    Spláchl jsem.

    Její hlava ucpávala mísu a voda stále přibývala a přibývala.

    Po chvíli sebou přestala škubat…..“

    „Tohle sis vymyslel. Takhle jsi nikoho nezabil.“ přerušil ho rázně Mark.

    „Copak jsem ti jedinkrát lhal, Marku?“

    „Takto zohavenou jsme ale nenašli.“

    „Ale našli. Před několika minutami. Je mi líto, Marku. Pozdravoval jsi svou ženu?“

    Jennifer.

    Mark si vzpomněl na dnešní ráno. Na tu ošklivou hádku. Chtěl své milované Jen vrazit facku…

    Chtěl nebo to opravdu udělal?

    Ano, vrazil své ženě facku. Otřásl se.

    Jak na to mohl zapomenout?

    Pravá dlaň ho začala podvědomě pálit.

    Jak jen to mohl udělat?

    V místnosti panovalo ticho.

    Přerušil ho příchod kapitána Taketta.

    „Marku, pojď na chvilku na chodbu.“ Řekl stísněným hlasem.

    Vyšetřovatel se jako opařený zvedl a následoval svého nadřízeného. Vrhl letmý pohled na vraždícího maniaka. Seděl na své židli vzorně jako žák první třídy. Ruce v poutech měl na stole. Pohyboval s nimi, jakoby chtěl cosi vyrýt do dřevěné desky.

   „Stevensone, dej na něj bacha.“ Oslovený policista vstoupil do vyšetřovací místnosti. Postavil se ke dveřím. Z toho monstra na něj šel strach. Raději koukal jinam.

   „Marku…já nevím, jak bych ti to…tvoje žena….“ kapitánovi se nedostávalo slov a do očí se mu hrnuly slzy.

   „Je mrtvá?“

   Dvě sekundy dlouhá pauza jakoby trvala celé věky.

   „Bohužel…zavražděna,“ nedokázal se mladému poručíkovi podívat do očí. „Je mi to líto.“

   „Jak?“

   „Je to hrozné…“

   „Jak?!“

   „Našli jsme ji s hlavou v záchodové míse.“

   Kapitán ho chtěl obejmout, ale Mark ho odstrčil.

   Vrazil jí facku.

   A pak už jsem ji mlátil hlava nehlava.

   Bušil jsem do ní a bušil.    

   Rozrazil dveře do vyšetřovací místnosti.

    Chytil jsem ji za vlasy

    Škrábala jako kočka.

    Pokusil jsem se strčit její hlavu do záchodové mísy.

   Maniak se usmíval.

   Než Stevenson stačil zareagovat, Mark vytáhl svou služební zbraň.

   „Proč?“ zařval.

   Nedopřál však tomu bídákovi říct jeho ohavné „Proč ne.“

   Několikrát stiskl spoušť.

   Její hlava ucpávala mísu a voda stále přibývala a přibývala.

   Než mu Stevenson vyrazil pistoli z ruky, zasáhl vězně třikrát do hlavy.

   Po chvíli sebou přestala škubat.

   Se žuchnutím se sesunul ze židle na zem.

   Na stole po něm zůstal nápis: „Teď je Ďábel v tobě, Marku.“

 

---