Návštěva domorodé vesnice – Anura Village Tour

V důsledku neobvyklosti levostranného provozu ustavičně zapomínáme na opačné umístění dveří mikrobusu a k velkému pobavení řidiče se domáháme vstupu z pravé strany. V poslední době už to vlastně děláme naschvál. Je to jeho jediná radost. Místní doprava je totiž neskutečný masakr. Cestu navíc soustavně blokují stojící krávy, ležící psi a migrující domorodci, kteří se účastní akce: Stěhujeme město na skútru. Všechny dopravní komplikace se tady řeší kličkováním a troubením. Kdyby někdo šlápl na brzdu, spustil by destruktivní domino po celém ostrově. Těžko říct, zda jsou zdejší řidiči umělci nebo šílenci. Občas potkáváme party cestářů vedoucích nekonečný boj s následky přívalových dešťů a sesuvy půdy, které nenasytně požírají asfalt. Stav komunikací svědčí snad jen obchodníkům s pneumatikami a autoservisům.

Řidič náhle zahýbá ke krajnici, jen taktak se vyhýbá volskému potahu s povozem krytým stříškou z palmových listů a zastavuje. Tady začíná proslulá Anura Eco Village Tour with Real Local Lunch, což ve zkratce znamená, že vás svezou žebřiňákem, pohoupou na lodičce a pak vám dají najíst. Vsedáme tedy na vozík tažený volem a Tamilem a necháváme se převézt přes silnici k jezírku. Ne, že by cesta nebyla nezajímavá, to nemohu říci, ale pěšky bychom zde byli nepochybně rychleji. S úlevou opouštíme zchátralý povoz a rozhlížíme se po jezeře Hiriwadunna porostlém lekníny, lotosy a jinou buřinou, skrze kterou se vněm nemůže malebně zrcadlit dvě stě metrů vysoká skalní tvrz Sigiriya, z nedobytných pevností ta nejnedobytnější.

Poháněč skotu se rázem převtěluje v lodního kapitána, kormidelníka, veslaře a leknínolovce, nahání nás bidlem do vratkého plavidla a odráží od břehu. Za krátký čas jsme lekníny ošaceni, ozdobeni i nakrmeni. Plavidlo si obtížně razí cestu žabincem a kapitán exceluje v roli emotikona, kdy na všechny dotazy, přání a projevy spokojenosti i nespokojenosti reaguje širokým betelovým úsměvem. Že nevíte, co je betelový úsměv? To vezmete čerstvý list pepřovníku betelového, vložíte do něj ořech arekové palmy a potom, aby to mělo šmak, přidáte kus žvýkacího tabáku, pro mocnější říz ještě lžíci hašeného vápna, nakonec to všecko smotáte, strčíte do pusy a žvýkáte. I ten nejchudší nuzák škudlí a střádá, aby si mohl koupit betel a skrz něj se na chvíli odpoutal od chmurné skutečnosti. Betel u toxikomana navozuje dobrou náladu, povznáší mysl, povzbuzuje k práci, tiší hlad, zahání žízeň a způsobuje rakovinu dutiny ústní. Také zbarvuje sliny, dásně a oba zbylé zuby do červena. A tak mužík žvýká, v duchu se mu zdá, že je bohatý jako mahárádža a usmívá se nepřetržitě. Výhodou je, že mohu zcela beztrestně prohánět potem zbroceného chlápka, který se snaží pomocí pádla a bidla dostat mě na místa, kam ukazuji svým bílým evropským prstem.

Tak na můj popud proplouváme ještě kolem hlavy rybáře, který muškaří stoje po prsa ve vodě, přičemž se zároveň koupe i pere prádlo, házím mu na přilepšenou do kalné vody několik drobných a pak už přirážíme ke břehu. Akt vylodění bereme sportovně a s humorem, ostatně za bahenní koupel bychom jinde dali nemalé peníze, tak proč si to neužít, že. Poté se neohroženě prodíráme bujným porostem trnitých křovin a v ústrety už nám probleskují první chatrče, v nichž konečně spatříme domorodce při jejich každodenní práci a ochutnáme autentické místní pokrmy.

Jste-li romantiky a milovníky ruin, přijdete si na své. Nečekejte však, že vám místní obyvatelé hned po příchodu do osady zatančí v historických oděvech a pestrém zdobení. Vesnička je zbudována ve slohu potěmkinovském, pročež nemá stálých obyvatel. Jako turistická atrakce slouží pouze k demonstracím rurální idyly nájemnými venkovany. Ochotničtí domorodci přijedou z města svými luxusními automobily, v jednom z polorozpadlých domků odloží své značkové oděvy, šperky, mobily a hodinky, obléknou kreativně roztrhané a umělecky zaprasené kostýmy, načež s dobře imitovanou upřímností a předstíraným nadšením předvádějí obrázky z vesnického života.

Interiéru budovy ve tvaru hangáru vévodí pracovní kout s černou kuchyní, kamenným žernovem, dřevěným hmoždířem a neobvykle dlouhým stolem. Natěšeně obsazujeme lavice podél zpuchřelých zdí a roztomilá hospodyně nám popisuje život v tradiční vesnici, co kde roste, jak se co používá k přípravě jídla a protože jí nerozumíme ani slovo, vše rovnou prakticky demonstruje. Díky její originální show na téma domácí vaření se učíme jak oloupat kokosový ořech motykou, jak se pořezat při krájení lilku a jak rozlámat ruční mlýnek na obilí.

Druhá představitelka vesničanky jen sedí a ostýchavě si nás prohlíží. Zvědavost v kombinaci se stydlivostí v jejich očích je omračující. Tohle je oscarově zahraný autentický zážitek. Na klíně chová mimořádně fotogenické batole. Každý specialista v oboru biologie a lékařské genetiky by se vsadil, že není její. Někde na Srí Lance určitě musí být půjčovna takových dětí pro turistické účely. Capart na sebe postupem času strhává veškerou pozornost žen a jde z náruče do náruče. Stále se jen usmívá a roztomile žvatlá. Profesionální dítě.

Ani jsme si nevšimli, že kuchařka mezi tím v čadivém světle olejové lampičky dokončuje poslední ze šesti pokrmů a uchvátivši bambusovou troubel, v kamenné peci pilně rozdmýchává plameny olizující hliněné hrnce. Na rozdíl od moderních spižíren není v její kuchyni mnoho plastových věcí, pominu-li nádobky na koření, kterým byly ponechány původní obaly z důvodu product placementu. Jídlo nám chutná, opakovaně se vracíme k miskám pro nášup a při tom pozorujeme doprovodný program – Jak z palmových listů uplést střechu. Nakonec popíjíme ájurvédský čaj, který spíš připomíná přeslazené kakao zalité horkou Becherovkou. Ačkoli je cejlonský čaj světově proslulý svým medově aromatickým nálevem a harmonickou lahodnou chutí, místní o tom nejspíš nevědí a umíněně jej kontaminují hromadami cukru, hektolitry mléka a přemírou koření. Už by jim tu krutou pravdu měl konečně někdo říct.