Papírové boty

Čudlo,

Hrabě je ve skutečnosti dost jiným básníkem, než se obecně soudí. Je velkou otázkou, jak by se vyvíjel dál, kdyby neumřel tak mladý. Já osobně si myslím, že by se stal textařem. Hrál totiž v jazzových kapelách a to i profesionálně a na počátku šedesátých let české kapely, které hrály rokenrol, big beat a lidovější jazz potřebovaly nové a nové české texty. První vlna rokenrolových a bigbeatových nadšenců zpívala anglicky, ale brzy si ti hudebníci uvědomili, že u nás angličtině skoro nikdo nerozumí a že české texty podstatně zvýší počet jejich posluchačů. Takže si myslím, že Hrabě by šel nejspíš podobnou cestou jako Jiří Suchý.   Jestli by při tom ještě psal i od textů velmi odlišnou poezii, to je otázka. Já si myslím, že ano.   Škoda, že se nedožil roku 68.

Ano vím. Něco jsem si o V. H. nečetl. Jsem rád,  že tu nejsem sám,  kdo ho má rád.

Blues pro bláznivou holku jsem kdysi recitoval v jednom divadle poezie v rámci pásma o V.H.

Víš třeba to, že Hrabě byl fascinován první světovou válkou a že psal o legionářích? Napsal například básnickou skladbu Vojenská suita a její šestá část je asi jediné jeho dílko inspirované Ginsbergovým Kvílením. Pod dojmem z četby této suity jsem napsal též "Legionářské blues."

Černé nebe nad městem a Blues pro bláznivou holku.

Čudlo,

minulý týden jsem dočetl souborné vydání díla V. Hraběte a ve svém "undergroundu" jsem mu věnoval celou řadu básniček. Jsi asi jediný tady na Písmáku, koho Hrabě doopravdy zajímá, proto bych rád věděl, které jeho básně konkrétně se ti líbí. 

Václav Hrabě je můj nejoblíbenější básník. Škoda, že odešel tak mladý. 

Čudlo,

byly roky, kdy jsem ani nic jiného než blues po nocích neposlouchal. Zatímco o vážné hudbě přecejen něco vím, o blues nevím nic a chci, aby to tak zůstalo. Vím sice teoreticky, jak by měl bluesový text vypadat, ale když píšu svá "blues"(ta moje nová jsou v kritikách pod "Edgarovské železniční blues"), vypadá to velmi různě, forma je všelijaká, jde mi jen o obsah. Ale přesně tak psal třeba Václav Hrabě.

Miluji blues i charleston. Líbí moc. /*

Krásná báseň. Líbí se mi zejména to vlnění, jak stále znovu nabíráš rychlost.

Alfonsi,

já jako pseudoliterát nosím papírové boty půl života. Sedmimílové boty to ale opravdu nejsou. Nikam ně nedonesly. Jen jsem v nich přešlapoval na místě.

Pak zmlknem a dopijem 

papírové boty obujem 

a pak už nebudem.

Tip. 

Musaši, ne, neupozorňovala jsem na chybu, skutečně jsem to nevěděla... děkuju Ti za objasnění

já taky, naposled ve čtvrtek

Díky Radovane.

V dnešní době je třeba pobavit se. Ale - abych se ti přiznal, cítím se tak trochu jako klaun na dětském onkologickém oddělení.

ač vázaný verš, přece nesvázaný vazbou z betonu, ale vzletný, zábavný

annnie,

můj humor je tak trochu zvláštní a tak pro jistotu raději upozorňuji předem, že to humor je. Díky za zájem a za tip.

Leraku,

dlouho jsem držel půst, tak mi to promiň.

Dagmaram,

doufal jsem, že morbidní doba mou morbiní básničku unese a - stalo se. Jaký jiný humor než černý lze taky od samuraje očekávat?

K3,

inspiroval mě samozřejmě Nohavica, jen můj styl je možná poněkud knižnější.

Samuraj neprožívá život tak, jak si vytýčí, nýbrž tak, jak mu velí cesta samuraje. Mijamoto byl navíc z knížecího rodu Fudžiwara, z kterého pocházali i šogůnové. Pro takové lidi je životní cesta dána už jejich narozením. Čím budou a co budou dělat je předem jasné, otázkou pouze je, zda se osvědčí nebo ne.

Kedare,

ano, k Ostravě jakýsi vztah mám. Jednak jsem byl jako dítě fascinován Bezručem a zatímco jiní chlapci mého věku si v noci při baterce pod peřinou prohlíželi porno, já jsem při baterce pod peřinou četl Slezské písně, památeční knihu přímo od mistra s jeho osobním věnováním a četnými vlastnoručními vpisky.

Nejsem sice tak fanatickým obdivovatelem Bezruče jako Nohavica, ale Bezručův pathos a jeho napojení na antiku mě provází celoživotně.

Diono,

patrně mne asi upozorňuješ na chybu. Píšu vráz, ačkoli bych asi měl psát v ráz. Určitě víš, že "v ráz" jest básnickým vyjádřením slova rázem. "V ráz" je výraz v jambickém rytmu neocenitelný, protože jakožto jedostabičný může fungovat co by předrážka.

Určitě jsem si tenhle výraz oblíbil už jako dítě. Jakožto soutěžní recitátor jsem recitoval Bezručovu báseň Ostrava, přičemž mne uchvátila tato partie :

Sto roků v kopalně mlčel jsem,

kdo mi těch sto roků vrátí?

Když jsem jim pohrozil kladivem,

kdekdo se začal mi smáti.

Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,

pro pány robil jak prve:

máchl jse kladivem - teklo v ráz

na Polské Ostravě krve!

Křivoústý,

jak píše můj historický jmenovec Mijamoto Musaši ve svém stěžejním díle Kniha pěti kruhů, každý samuraj musí uzavřít pak se smrtí. Ten pakt spočívá v tom, že samuraj se smrti nikdy nevyhýbá a v boji vždy spěchá tam, kde smrt hrozí nejvíce. I já se tedy pokouším uzavřít pakt se smrtí, která nyní tak pilně plní vitríny pohřebních služeb úmrtními oznámeními. Mijamotovi se pakt se smrtí asi vyplatil, protože všechny své souboje vyhrál a také z válek vyvázl živý a se zdravou kůží a nakonec zemřel přirozenou smrtí nejen jako vyhlášený šermíř, ale i jako ceněný malíř, básník, slovutný spisovatel a kaligraf.  

Obzvlášť se mi líbí, žes to vřadil do kategorie Humorné :). Tip a.

Zdejší vydatná přeháňka poezie! **

Bezva, nápadité :-)

Podlouhé době od tebe něco čtu a opět ses mi strefil do noty.

Nádhera! Tleskám! Krásný rytmus a je tam něco z těch ostravských bardů:)

Musaši "koktáš" krásně

..omlouvám se, ale nevím, co je "vráz"

Alegno,

nepospíchám tam, ale možná to bude fajne a pěkne, až to se mnu definitivně sekne.

nepospíchej, ale sepsané jako vždy výborně*