(Ne)obyčejné příběhy holčičky Ivy - 4. Iva a pejskové

Na obloze blesky.

Kdo zachrání pejsky?

Byl letní den.

Iva se spokojeně čvachtala v modrém bazénku. Na hlavě měla plátěný klobouk proti sluníčku. Každou chvíli se napila z plastové lahve.

Kuře Pampeliška ji jedním okem zpovzdálí sledovalo. Sem tam hráblo pařátkem, až se od vyschlé půdy zaprášilo, občas sezoblo nějakého brouka a zapíjelo vodou z formičky na bábovičky.

„Babí, mohla bych tady dnes spinkat?“ nechtělo se Ivě od babičky a dědečka.

„Dobře, zavoláme rodičům, jestli to dovolí. Opečeme si k večeři buřty.“

„Jé, ty mám moc ráda, babičko.“

Z dálky zaslechly hřmění. Babi seděla na lavičce a občas se starostlivě podívala na tmavý mrak nad dvorem. Těžknul čím dál víc.

„Ivi, raději vylez, voda přitahuje blesky,“ pobídla vnučku. „Honem do osušky. Doma přečkáme bouřku a pak děda rozdělá ohýnek, ano?“

Otevřela dveře dvěma psíkům, kteří bydleli s nimi v domku.

„Bertíku, Rufe!“

Jen ať se vyvenčí, než začne bouřka. Vesele vyběhli na plácek pod ořechem.

V tu chvíli zahřmělo. Bertík naježil srst na zádech, zavrčel a nejspíš chtěl, jako správný pitbul, chytit toho, kdo vydával ten hrozný rámus. Rufík, kříženec jezevčíka stáhnul strachy ocásek mezi nohy a na svých krátkých nožkách se dal do běhu za svým nerozlučným kamarádem.

Na nebi se objevil blesk. Děda na psy volal, ale už byli pryč.

Ivuška se koukala zavřeným oknem, jak venku lije. Obrovské kapky se odrážely a kutálely po dvorku. Ještě, že Pampeliška zalezla do slepičí boudy!

Zakrátko bylo po všem. Kam se podívala, byly kaluže. Napršelo i do dolíků, ve kterých se tak rády popelily slepice a někdy i kocour Kryšpín. V těch by se panečku skákalo!

Děda si nazul galoše.

„Musím se podívat po psech, ze samého strachu se někam zaběhli. Snad se skryli v seníku nahoře na kopci.“

„Můžu jít s tebou, dědo?“ zeptala se Iva. Když přikývnul, běžela pro své gumáky, které za tmy na nohou svítily.

Ještě pláštěnku, to kdyby se déšť vrátil, a už se snažila držet krok s dědou. Ptáci zpívali a vše se zdálo čerstvě umyté.

„Rufe, Berte,“ přivolával cestou psy děda. Iva volala jen „pejskové“, protože ještě neuměla písmenko r. Bude se to muset brzy naučit!

Kozy zamečely v ohradě, sotva je zahlédly a bečely i obě ovce. Jen prasnice Tonička a Janička nikde. Ani v bahništi. Také ony, jako Ivuška, měly totiž svůj bazének.

„To je podezřelé,“ brumlal si děda pod nosem. „Vždycky loudí tvrdé rohlíky a teď nic?“

Vzal Ivu za ruku a vešli do chlívku, kde spávala prasata.

„Podívej na uličníky, princezno,“  a Iva vykulila oči překvapením. My si děláme starosti a zatím…“

Tonička, hned vedle ní Janička, kudrnaté obrovské prasnice, ležely na slámě a pochrochtávaly. Kdože se schovával mezi nimi? Uprchlíci, Bertík i Rufík, a oba spali!

„Tak vstáváme, Berte, Rufe, a jdeme domů!“ vyrušil je děda. Neochotně vylezli a oklepávali ze sebe seno.

Děda pořád kroutil hlavou a vypadalo to, že jen tak nepřestane.

Psíci, celí rozespalí, šli před nimi po cestičce domů.

„Budeme je muset vykoupat, Ivuško. Jak známo, prasata nevoní.“

„Ivuška půjčí pejskům bazének, dědečku,“ pravila vnučka.

„No to bys tomu dala. V čem by ses pak čvachtala ty?“

Ivuška se zasmála. Koupání s pejsky by mohla být dobrá zábava!

„Jemináčku, vy vypadáte,“ spráskla nad psíky ruce babička. Hned jim ve vaně vydrhla srst šampónem pro psy.

Za chvíli už všichni seděli u ohníčku, pochutnávali si na buřtech a kousek dostali i Bertík a Rufík.

Mraky byly pryč a na nebi tolik hvězd, kolik jich umí vykouzlit právě jen letní obloha.