Příběhy z deníku krále E.

Sbírku povídek Příběhy z deníku krále E. autora Bohumila Krejzy jsem měla možnost pročíst ještě před vydáním. Oko korektorské mi částečně zbraňovalo v plném pochopení obsahu, za což jsem v tu chvíli byla docela ráda – není to totiž čtení z edice pro „nedělní školu“!

Jak praví prolog pro Kapitolu první ( Shoot Me!):

Z náhradní lavice s košíkem plným hub, kde lysohlávky hrály prim, vstal král E. a vyrazil za světlem

Zrození (obvykle) znamená nadějný začátek.

V tentýž moment v knize ožívají síly zla - první pradávný střet dobra a zla je tady. Počínání nesebevědomého hrdiny s jakýmsi Kainovým znamením od dětských let do dospělosti nedovolí čtenáři vydechnout.

Autenticitu dějů, u které je snad lepší nepředstavovat si její podíl na díle, podporuje i grafika.

Z kopií letitých plakátů se na vás šklebí nebo cení Ozzy, Bowie, Jagger, v textu se mihne vzpomínka na Lennona, Miky Volka, Magora Jirouse i Davida… a atmosféra beatnického amatérského hraní, důkladně zalévaného alkoholem a dalšími sebedestruktivními prostředky, houstne. Autor zručně vytváří pravdivý, leč dekadentní obraz umělecké společnosti pozdního socializmu a raného kapitalizmu v naší kotlině.

Při třetím čtení zjišťuji, že jsem drsnému stylu, zacílenému nejspíš na generaci   – cátníků téměř uvykla.

Lidé pod schodama  (str.26)

V kuchyni to páchlo spáleným jídlem a zatuchlinou.

„Posaďte se,“ vybídnul kluky hostitel, ale ti stáli jako přikovaní a zírali na postavu u stolu, která se hrbila v kolečkovém křesle. Z hlavy jí trčelo pár zakroucených vlasů. Pravé oko chybělo. Místo nosu jen tři otvory do lebky. Kůži měla ta stvůra nažloutlou, místy posetou rudými fleky.

„To je můj fotr,“ osvětlil Zrzoun.

„Dobrý den,“ pozdravil Remza.

Skrz hadr, kterým měl mrzák zavázanou pusu, se prodralo tlumené chroptění…

Na umakartovém stole se jako drahokamy zatřpytily krystalky pervitinu. Mrzák si do jedné z nosních děr zastrčil brčko.

„Ty vole, to je hustý,“ vydechnul údivem Zevlák.

„Kluci samozřejmě můžou taky ochutnat.“

Hosti se nenechali dvakrát pobízet. Po chvíli ti dva chudáci ztratili pojem o čase a tma se rozlila do oken rychlostí světla.

Jednotlivé, klasické povídky se střídají s  útržky, a čtenář je i proti své vůli vtažen do světa, o němž neměl vůbec tušení. Tedy obyčejný čtenář, jako jsem já.

Pomocí krátkých vět autor rozehrává psychologické sondáže, ponuré a bezvýchodné. 

LExpedice RnR  (str.46)

Stín se dívá na svůj bledej ksicht v zrcadle. Snaží se v něm něco najít. Nějakou stopu lidskosti. Náznak emocí. Místnost se plní kouřem a jeho hlava otupělostí. Odvrací od sebe zrak a pozvedává skleničku k dalšímu přípitku.

Od zrození k bouřlivé pubertě, nemoci, od pokoušení smrti, postupnému nacházení klidu či prozření spěje Krejzův univerzální hrdina. K úvahám, co je vlastně na světě dokonalé a co důležité. K myšlenkám na svobodu a poslání jednotlivce v lidské společnosti. Balancuje na hraně: spadne – nespadne někam, odkud není návratu?

Přes ulitu lhostejnosti a otrlosti lze zahlédnout opravdového hrdinu, citlivého a trpícího. Například v miniatuře Koncentrák. (str.82)

Jenže svět neustále klepe na okno. Nutí ho dívat se ven a myslet na to nesnesitelný sucho v ústech a krku. Sleduje hřiště pokrytý zamrzlým sněhem. V dětství tam strávil spoustu času. Teď je obehnaný ostnatým drátem jako koncentrák… Torza sněhuláků uprostřed běžecký dráhy vystihujou jeho momentální stav. Zmar. Dny, kdy nemůže běhat. Hladina endorfinu klesá na kritickej bod. Jak si má pak od sebe odpočinout?

Krejzova, v pořadí třetí vydaná kniha překvapuje svým záběrem a nechává „odžité“ úspěšně za sebou. Výborně se čte. Je příslibem dalších literárních činů Bohumila Krejzy.

Autor: Bohumil Krejza /vydáno: 2021/ nakladatelství: Captain & Marvin.

O autorovi: u stejného nakladatelství vydal knihy Malé město – 2010,

Hormon štěstí – 2017.

Povídky B. Krejzy byly publikovány v časopisech Host, Revolver Revue, Nový prostor a povídka Steve Buscemi má vyjít v příštím čísle časopisu Tvar.