Mirissa

Po jedenácti dnech strávených aktivní turistikou nastal nejvyšší čas pobýt chvíli na jednom místě a oddávat se zahálce. Nejlépe na pláži. Našim cílem je věhlasná baťůžkářská vesnice Mirissa, pročež měníme příjemně suché a teplotně snesitelné podnebí centrální vysočiny za horké, vlhké a lepkavé klima pobřeží Indického oceánu. Dopravní chaos je i na místní poměry obzvlášť hustý a navzdory překvapivě kvalitní vozovce průměrná rychlost nepřekračuje dvacítku. Můžeme se proto z okna dosyta vynadívat na pitoreskní, jen několik desítek metrů širokou pláž v místě, kde se moře zakouslo do skalnaté pevniny a vytvořilo tak spolu s čistě modrým nebem a zlatým pískem úžasnou kulisu pro neobyčejné čapí rybáře, sedící na vysokých tyčích v moři.

Ano, jedná se o věhlasnou atrakci, která na návštěvníky dotírá ze všech stánků se suvenýry, ať už v podobě kreseb nebo sošek. V této části Srí Lanky se totiž tradičně rybaří nevídanou metodou, která zajisté oblaží srdce každého ochránce přírody. Unikátní je v tom, že rybolovci původní model (kup návnadu, obětuj celý den rybaření, chyť rybu, prodej rybu, polovinu peněz dej rodině, za druhou kup návnadu) důmyslně upgradovali na variantu, ze které jsou ryby zcela vynechány. A tak v mělkých zátokách posedávají chlápci na kůlech zaražených do mořského dna nedaleko břehu, houpají nohama, poslouchají hudbu ze svých smartphonů, znuděně pokuřují a čekají, až přijedou turisté se svými kamerami, fotoaparáty a peněženkami. Pak tito profesionální exhibicionisté začnou pózovat a pitvořit se, turisté je horlivě fotí, nadšeně výskají, načež je štědře obdarovávají bankovkami. Příjmy z turistiky jsou vysoké a především bezpracné. Ti nejfotogeničtější pseudorybáři prý vydělají až tisíc rupií denně. Tolik ryb by nikdy nechytili, ani kdyby to uměli.

Smutně zjišťuji, že pokud foťák nemá stěrače, tak první den z fotek nic nebude. Vlhkost vzduchu dosahuje přibližně devadesáti devíti procent a setrvale mokré zůstává i propocené prádlo. Jestli se nám podaří někde zmoknout, do odjezdu domů už neuschneme. Jak se blížíme k cíli, silnice je lemována množstvím malých vesniček nalepených jedna na druhé, až vytváří dojem jednoho táhlého města. V každé, opravdu v každé z nich stojí nejméně jeden obchod nejslavnějšího Čecha – Tomáše Bati. Ne, Jardu Jágra tady nikdo nezná. Srílanská obuvnictví se od těch českých liší pouze sortimentem. A cenami. Seženete zde boty už za 49,90 Kč, pochopitelně výhradně na léto.

Jedeme několik kilometrů po nábřeží, aniž bychom přes hustou řadu smutně prázdných hotelových resortů zahlédli moře, až na předměstí Mirissy, které je z pohledu Evropana bludištěm staveb v nejrůznějším stádiu rozpadu a oprav. Ulice ve městech nejsou značeny a tak je nutné číst reklamy na prodejnách, na nichž bývá uvedena i adresa provozovny, nebo sledovat výrazné a neměnné orientační body. Zatáčíme kolem babky prodávající kokosy, která slouží jako orientační bod i místním tuk-tukářům, a noříme se do jedné z postranních uliček, na jejímž konci nás čeká hotel Villa Atulya at Ocean's edge.

Jsme tady jediní hosté. V pokoji je klimatizace, ventilátor, lednice, televize, vana, sprcha, toaleta, postele, skříně a komáři. Všude je takový klid, že i komáři musí útočit zákeřně ze zálohy, bez varovného zabzučení, jinak by pošli hladem. Dokonce i pro nás je obtížné obstarat jídlo. Musíme personálu nahlásit, na co dobrého máme apetit, pak počkat, až seženou kuchaře, suroviny a nádobí. Mezi tím však ochotně vylezou na palmu pro kokosový ořech, na jaký si ukážeme a pro který bychom si klidně mohli vyšplhat sami, ale ta podívaná za těch pár korun stojí. Mimoto víme, jak dopadl Keith Richards, že.

Po udržované zahrádce se volně procházejí varani a veverky. Indický oceán máme dvacet metrů od dveří. Bazén pouhých pět. Voda v něm je stejně horká, jako vzduch. Lehám si do ní jenom proto, že nadnáší a pod hladinou není poznat, jak se potím. Ach, jak je krásné pozorovat burácení oceánu z klidné vody bazénu a ze skořápky mladého kokosu usrkávat brčkem osvěžující slivovici.

Manažer hotelu nás nabádá, abychom rozhodně neplavali v moři sami. Zpětné proudy jsou prý zrádné a obří vlny nebezpečné. Jelikož si nejsme úplně jisti, že je příjemnější utopit se kolektivně, než individuálně, jdeme radši do města nakoupit nějaké pochoutky na večer. Tržnice přetéká množstvím známého i neznámého tropického ovoce. Lákavého, zralého a levného. Dopřáváme si vše, od ananasu, manga, přes papáju a vynikající sladké banány až k rambutanu, mangostanu, guavě, graviole a největšímu ovoci na světě – chlebovníku.

Po značném úsilí věnovaném smlouvání a přesvědčování kupujeme také krásný vodní meloun od neobyčejně nerudného a neochotného trhovce. Chvíli to vypadá, že nám jej z nějakého důvodu nechce prodat; snad k němu chová silný citový vztah nebo se domnívá, že nejsme hodni tak dokonalého plodu. Teprve až v hotelu zjišťujeme, že meloun řadu měsíců a snad i roků sloužil zelináři pouze jako dekorace, lákající do krámu zákazníky. Kafilerní odér, který se po rozkrojení valí z jeho útrob, dokonale prorostlých mnoha druhy hnilob a plísní, jasně signalizuje, že konzumace je vyloučena a nebohý meloun – manekýn končí na skládce. Seběhnuvší se varani, kteří na hnijících odpadcích běžně hodují, s odporem odvracejí hlavy. Pan hoteliér se nezlobí, naopak nám gratuluje a přináší drinky zdarma, protože ani on sám ještě neviděl varana zvracet.