Jak jsem "objevila" Durrella

Jak jsem „objevila“ Durrella

Před časem ČT1 odvysílala tři řady britského seriálu Durrellovi. Jsou to příběhy anglické rodiny sestávající z matky vdovy Louisy Durrellové a jejích čtyř dětí: nejstaršího Lawrence, začínajícího spisovatele, mladšího Leslieho, dospívající dívky Margo a nejmladšího Gerryho, který nade vše miluje přírodu a zvířata všeho druhu. Protože se rodina pro různé finanční potíže a problémy se získáním dědictví přestěhovala z předválečné Anglie na řecký ostrov Corfu oplývající sluncem, mořem a překrásnou faunou a flórou, měl zde pro svůj koníček ideální podmínky.

Nechytila jsem úplně první díly, ale po zhlédnutí třetího dílu jsem si ty další nenechala ujít. Natolik mě seriál uchvátil. Překrásné scenérie, vtipné dialogy, jemný a laskavý humor, působivé a výstižné ztvárnění meziválečné atmosféry ostrova, charakterů různých obyvatel ostrova, se kterými rodina přišla do styku, to vše mě prostě nadchlo. Stejně tak jsem obdivovala úžasnou matku, která i přes finanční problémy neztrácí šarm a statečně se všemu dokáže postavit. Je praktická - plete, šije, pěstuje, vyváří. Děti jí často působí velké starosti, nejsou to zrovna andílci, ale ona dokáže být nad věcí a s velkou dávkou humoru a trpělivosti dokáže jejich chování usměrňovat a vést je k zodpovědnosti a samostatnosti, aniž by snižovala jejich sebevědomí. Krásně ji hraje Keeley Hawes. Rovněž tak řecký herec Alexis Georgoulis skvěle ztvárnil rodinného přítele Spirose, řidiče auta, kterým vozí celou Durrellovic rodinu, zajišťuje různé nákupy, vozí k nim hosty… a oddaně vzhlíží k paní Durrellové.

Teprve díky tomuto seriálu jsem se začala seznamovat s dílem Geralda Durrella, o němž jsem do té doby neměla žádnou povědomost.. Jak jsem se dočetla, Durrelovi, to je opravdu existující rodina se skutečnými jmény a v podstatě i skutečně prožitým životem. A z toho nejmladšího dítěte, kterému v době příchodu na Corfu bylo asi devět let, vyrostl světoznámý přírodovědec, cestovatel, neúnavný a obětavý zachránce ohrožených druhů, popularizátor ochrany přírody. Narodil se 7.ledna 1925 v Indii, velmi brzy mu zemřel otec, projektant železnic. Rodina se proto nejprve odstěhovala do Anglie. Gerald nikdy nechodil do školy, učili ho soukromí učitelé. Zápasil s pravopisem, takže určitě v mládí netušil, že z něj bude spisovatel, a to dokonce známější a úspěšnější než starší bratr Larry. Jeho sny studovat život zvířat, založit vlastní ZOO se specializací na ohrožené druhy (což se mu v roce 1959 podařilo na ostrově Jersey), jeho cesty po světě (Kamerun, Madagaskar, Argentina, Nový Zéland atd.), ze kterých přivážel nejrůznější zvířata, jeho snahy zakládat chovy a vracet ohrožená zvířata do přírody, to vše si ale žádalo mnoha a mnoha peněz, kterých rozhodně neměl nazbyt. Začal tedy na radu své první ženy a svého bratra psát a vydávat knihy o životě na Corfu, o zážitcích z cest, o životě zvířat a také přednášet a točit televizní pořady o přírodě. Tím si vydělával peníze, které mu umožnily v jeho úsilí pokračovat. Jeho knihy se díky originálním námětům, vtipnému a svižnému slohu, působivým popisům doplněným humornými dialogy, pro nádherné myšlenky a pravdivost a upřímnost vyprávění staly světovými bestsellery. U nás začaly vycházet koncem sedmdesátých let v překladech Zory Wolfové a později i díky dalším překladatelům.

Také televizní seriál vznikl na náměty jeho knih, především volné trilogie „O mé rodině a jiné zvířeně“, „Ptáci, zvířata a moji příbuzní“ a „Zahrada bohů“, ale čerpá i z dalších knih, povídkových souborů, např. „Vdáváme matku a jiné povídky“ nebo „Piknik a jiné pohromy“ (kam překvapivě zařadil poněkud morbidní povídku Muž od Michelina a zajímavou horrorovou povídku Zdrcadlo, tak trochu ve stylu Obrazu Doriana Graye). Půvabu seriálu nijak neubírá fakt, že jeho tvůrci poněkud upravili a doplnili původní rodinné příběhy a zvolili odlišný přístup než autor knížek. Mně osobně vůbec nevadí, že to ve skutečnosti se Švédem Svenem a Řekem Spirosem bylo poněkud jinak – ani s jedním z nich neměla ve skutečnosti matka Louisa románek, ani to, že řazení příhod je úplně jinak poskládané (každý díl seriálu tvoří námětově a myšlenkově jaksi uzavřený příběh), vždyť ani autor nepopisuje vše zcela chronologicky. Ani není žádnou závadou, že televizní zpracování věnuje více pozornosti vztahům v rodině a vztahům se sousedy, politickému vývoji ve společnosti než přírodovědným objevům a bádáním Gerryho. Ale ani ty úplně neopomíjí. Čekala jsem dychtivě pokračování, ale bohužel čtvrtou řadu ČT nezakoupila, běží na kanálu HBO. Když jsem uviděla první díl této série, možná jsem pochopila proč: vzrůstá moc a vliv fašistů, také v Řecku, a svobodomyslná a volnomyšlenkářská rodina Durrellova pomáhá v útěku hledanému komunistovi, který jednoho fašistu při ochraně své přítelkyně postřelil. Toto dnes zkrátka není téma, které by ČT chtěla divákům přiblížit!?  I když někteří kritici vyčítají seriálu, že sklouzává ke klišé nebo že už je uměle nastavovaný jako jiné „nekonečné seriály“, já ten pocit nemám. Je pro mne ukázkou vřelých vztahů, obětavosti a odvahy prát se s nepřízní osudu, soudržnosti rodiny, byť si jednotliví členové ze sebe navzájem dělají legraci, ale je to laskavý humor.  A také odhaluje narůstající nebezpečí fašismu a jeho zrůdnost.

  Za svůj život Gerald Durrel napsal skoro čtyřicet knih pro dospělé i pro děti. O jeho životě a jeho neúnavnosti při záchraně zvířat píše i jeho první žena Jacquie Durrellová, se kterou se oženil počátkem padesátých let a která ho na prvních cestách doprovázela, v knize „Zvířátka v mé posteli“. Soubor výňatků z jeho nejrůznějších knih a takový průřez jeho životem a prací sestavila v knize „To nejlepší z Durrella“ jeho druhá žena Lee, kterou poznal v r.1977 (sňatek 1979). Gerald Durrell zemřel na vyčerpání po mrtvici v lednu 1995. Prožil ne příliš dlouhý život, ale vyplněný úžasnou a neuvěřitelně bohatou a záslužnou prací. V roce 2010 byl na jeho počest po něm pojmenován nově objevený druh madagaskarské masožravé šelmy Galidie Durrellova.

Dovolte mi ještě uvést ukázku z jeho knihy „Zakotvená archa“, kde mj. dokazuje nesmyslnost námitek některých pochybovačů, např. k čemu jsou dobrá zvířata, jež se pokouší zachraňovat. Durrell dokazuje, že jednak „nemáme ani špetku morálního práva vyhubit druh, jenž se vyvíjel miliony let a má na tuto planetu stejný nárok jako my. Svým způsobem dokonce větší, protože se nikdy nepokusil překročit přírodou mu určené meze, a v mnoha případech je jeho přítomnost pro životní prostředí pravým požehnáním, což se o takzvaně civilizovaném lidstvu rozhodně říci nedá.“ A za druhé, „i kdybychom přistoupili na sebezbožšťující postoj, že všechny věci mají smysl jen tehdy, prospívají-li člověku (onen známý verš z Genese je za toto mínění do značné míry zodpovědný), pak jednoduchá odpověď na otázku «k čemu jsou» zní jednoduše tak, že nemáme často ani nejmenší ponětí o tom, co vlastně lidstvu prospívá.“

Uvádí pak tři příklady, jak ten „nejpodivnější a nejnepravděpodobnější živočich může být pro nás nedozírně důležitý“. V hrabství Sussex začal mizet bílý jetel důležitý pro obživu mnoha generací. Charles Darvin po prostudování problému místním farmářům poradil obstarat si dostatek koček. Zjistil totiž přemnožení potkanů, kteří likvidovali hnízda jediného druhu čmeláka, který svým dlouhým sosákem mohl jetelový květ opylit. Jako druhý příklad slouží pokus Brazilců pěstovat para ořechy ve velkém na speciálních plantážích místo jejich sběru ze stromů porůznu roztroušených v pralese. Stromy jim sice vyrostly, ale nerodily. Květ para ořechů totiž dokáže opylit jen určitý druh divokých včel, ale ty se polím s monokulturou vyhýbaly, protože zde by našly obživu jen v době květu ořechů, zatímco v pralese po celý rok. A jako třetí příklad Durrell uvádí pásovce, podivného to živočicha, který jak se ukázalo, může být užitečný v boji proti malomocenství. Jedině v jeho těle se totiž bacil lepry množí tak rychle, že je využitelný k výrobě vakcíny proti této zhoubné nemoci.

Ještě dlužno uvést, že tento přírodovědec nikdy nevypouštěl chovy zachráněných druhů zvířat do prostředí, kde by se jejich teritoria překrývala s hospodářskou činností lidí. Neodpustím si tedy jisté srovnání s dnešními naprosto neodbornými názory některých rádobyekologů, kteří např. obhajují rozšíření vlčích smeček v našich lesích. Vlci jsou podle nich přirozenými regulátory v přírodě. Inu možná – ale někde v obrovských prostorách sibiřských či kanadských lesů nebo v jiných člověkem málo dotčených lokalitách. V naší hustě zalidněné maličké zemi jsou jiné podmínky. Podle mého názoru – proč by se vlci honili za nějakými zajíci (nehledě na to, že drobnou zvěř rychle se zvětšující smečky zde brzy zcela vyhubí), když se jim na stříbrném podnosu předkládá dostupná, v ohradách zavřená chutná živá strava bez možnosti úniku. A když pak vraždí březí laně jen z pudu nikoliv z hladu, nemám slov a chce se mi zoufale brečet, ne-li přímo výt. Takový návrat druhů do přírody by Gerald Durrell určitě nikdy neschvaloval.

Na druhou stranu však apeloval na lidstvo, aby neničili přírodu a fušersky nezasahovali do celého ekosystému. Jako nejmarkantnější příklad uvádí tropické pralesy, které člověk neuvěřitelně rychle likviduje a s nimi i mnoho druhů mizejících „rychleji, než je věda stačí popsat“.  „Tropické pralesy patří k největším darům, jakých se lidstvu dostalo, a přesto s nimi nakládáme, jako by pro nás znamenaly cosi nebezpečného a nepřátelského, namísto abychom v nich spatřovali nepřebernou a stále se obnovující zásobárnu léčiv, potravin, dřeva, barviv, koření a spousty dalších potřebných věcí, kterých je zapotřebí užívat hospodárně a obezřetně… I nejoptimističtější předpovědi hovoří o tom, že všechny tropické pralesy zmizí do pětaosmdesáti let. Pakliže k tomu dojde – a náznak, že by lidstvo náhle přišlo k rozumu a přestalo si počínat jako slabomyslný blázen, je zatím v nedohlednu – bude to mít pro klima naší planety katastrofální následky…dosud bohaté a plodné oblasti se mohou v krátkém čase proměnit v holou poušť. … Při rychlosti současného vývoje se dá předpokládat, že za méně než sto let bude Země nucena uživit miliony a miliony dalších hladových krků, ale lidstvo bude namísto úrodné půdy disponovat pouštěmi. A to vše jen proto, že si počínáme kořistnicky, necitelně a sobecky, což platí pro dnešní lidstvo bez ohledu na národnost, barvu pleti, víru či politický systém. Jestli velice rychle nezměníme své jednání, naše děti už nikdy nebudou mít příležitost spatřit nejfantastičtější biologickou oblast planety Země, kterou je tropický prales, ani užívat jeho dobrodiní.“ (z knihy Kterak sejmout amatérského přírodovědce vydané poprvé roku 1984 – pokud dobře počítám, do půl století se jeho varující vize naplní).