Tématický den: Jeden den plný změn

Jeden den plný změn.                                                                                Motto: To nevymyslíš

Zadrnčel budík a Martina se probudila do kalného rána. Chvíli ještě ležela, ale potom se zvedla a jen tak v papučích a pyžamu šla do kuchyně. Luděk včera odjel na další ze svých služebních cest, a tak bylo všude úplné ticho. Možná to byla ta prázdnota, vylézající ze všech koutů, která jí nutila přemýšlet o tom, co se to s nimi vlastně stalo. Seděla nad kafem s gumovým rohlíkem v ruce a snažila se přijít na to, kdy to vlastně začalo a kam se to všechno vytratilo. Největší ranou asi bylo, když po několika marných letech snažení zjistila, že nemůže mít vlastní děti. Luděk se od té doby uzavřel do sebe a většinu osobního života věnoval kariéře. Když se potom stal ředitelem pobočky jedné nadnárodní společnosti, tak už se neviděli skoro vůbec. Něha se rozplynula do nekonečného řetězce menších , či větších odpustků a vlastně si už ani nepamatuje, kdy spolu naposled spali. Dokonce na ní už ani nenaléhal, že práce realiťačky pro ní, jako ženu s doktorátem z biologie není to pravé.

Na ten den měla domluvenou jen jednu prohlídku bytu, a to až na desátou, tak nemusela spěhat.

Nabídka bytů v cenové kategorii nad deset milionů je vždycky prestižní záležitost, a to penthousy 7a a 7b rozhodně splňovaly beze zbytku. Rozlehlá terasa s krásným výhledem na údolí Vltavy a rozloha většího rodinného domu včetně luxusu kam se podíváš. Dům, ve kterém byly ještě voněl novotou. Martina měla za úkol předvést starším , rusky mluvícím manželům jen byt 7b, protože 7a prodávala konkurenční realitka.

Skleněný výtah tiše zastavil v nejvyšším poschodí a ona si hned všimla že v bytě 7a právě probíhá prohlídka. Pootevřenými dveřmi zahlédla mladičkou, sotva dvacetiletou dívenku s dlouhými černými vlasy až do pasu a krásnýma mandlovýma očima, jak pobíhá sem a tam po rozlehlém obýváku. Měla na sobě krátké černé šatičky, které si jednou rukou přidržovala pod kulatým těhotenským bříškem a kladla předvádějícímu spoustu pitomých otázek. „Jo holka ty asi nebudeš ta nejostřejší pastelka z penálu“, řekla si pro sebe a šla odemknout byt 7b. „Miláčku, viděl jsi tu krásnou koupelnu?“ „Jasně lásko, viděl“. Martina strnula v půli pohybu a udělala rychlý krok zpátky, aby lépe viděla škvírou dveří.

Luděk stál zády ke dveřím u velkého okna na terasu s rukama frajersky zastrčenýma v kapsách drahého obleku, který před měsícem vybírali spolu.

Klíče zůstaly ve dveřích a Martina se zastavila až uprostřed prázdného bytu.

„Bože já jsem kráva“.„Kráva.....kráva.....kráva“.

Kupci se na poslední chvíli telefonicky omluvili, a tak počkala až ruch vedle ztichne a vrátila se do kanceláře.

Seděla u stolu a snažila si srovnat myšlenky, když se otevřely dveře „šéfovny“. „Martino, prosímtě pojď za mnou, musím s tebou mluvit“.

Tušila to už delší dobu, ale dnes k ní slova doléhala jako z hrozné dálky. „Víš, mně je to strašně líto, ale trh je v recesi a já musím někoho propustit.“ „ Nezlob se, ale tady mají všichni rodiny a děti, jen ty......,navíc tvůj muž je ředitel a dobře vydělává, je mi to fakt líto, ale jinak to nejde“.

Za okny kavárny kroužili racci nad hladinou Vltavy a Martina upřeně hleděla na velký panák jamajského banánového rumu na stolku před ní. Bylo sotva po poledni, ten panák už byl čtvrtý, ale úleva nepřicházela. Dohledala v sobě poslední zbytky soudnosti, zaplatila účet a požádala číšníka, aby jí zavolal taxi.

Auto bylo čisté voňavé, řidič slušný starší pán, ale po deseti minutách jízdy se jí už tak točila hlava, že jen toužila po čerstvém vzduchu.

Kombinace úzké sukně, vysokých podpatků a bezmála půl láhve rumu bývá dost blbě hratelná. Když podpatek křísl o kraj obrubníku, ucítila prudkou bolest v noze, ale rána do hlavy vzápětí otočila vypínačem a z bílého dne byla rázem tma.

„Martino, haló, prober se“. Otevřela těžká víčka a uviděla nad sebou důvěrně známou tvář.

„Martine, kde se tu bereš a kde to vlastně jsem?“

„Tak popořádku. Jsi ve špitále, já jsem tu za primáře a ty za pacoše, takže mi odpovíš na pár otázek“. „Kolik vidíš prstů?“

Martin byl její velká láska na gymplu, ale všechno skončilo, když každý z nich šel na jinou vysokou a neviděli se snad dvacet let.

„Máš zlomený kotník a slušný otřes mozku. Kde jsi se prosímtě tak nacamrala za bílého dne?“

Seděl na kraji postele v čistém bílém plášti a s úsměvem, který jí kdysi dlouho nedal spát. „Vidím, že jsi orientovaná, tak odpočívej, zítra se zastavím a musíš mi vyprávět.“

Když se druhý den probudila, zjistila, že myšlenky bolí víc než zranění, a tak se dobelhala do bufetu, kde si koupila velkou krabici dortů, kafe a vrátila se do postele.

Martin přišel až odpoledne, už v civilu a hned povídá. „Tak už je ti líp, však mi sestřičky hlásily, že se cpeš jak ruský zájezd.“ „Zítra to ještě zrentgenujeme, a když bude všechno v pořádku, tak pomažeš domů.“

Martin byl hodně zvědavý, ale nakonec to byl on, kdo vyprávěl. „Po škole jsem byl ve Stokholmu, v Americe, ve Vídni, ale nakonec jsem skončil tady“. „Moje žena Hedvika tady dělala sestřičku a byla to láska jako trám.“ „Vzali jsme se a narodily se nám dvě krásné holčičky.“ „ Hedvičce je pět a Martínce tři.“ „Naši umřeli půl roku po sobě, a my se nastěhovali do naší rodinné vily.“„Hedvika ráda se svou sestrou jezdila na inlinech, ale bohužel před rokem upadla tak nešťastně, že už jsme jí nemohli pomoci.“ „Holky jsou ještě maličké a máma jim strašně chybí.“ „Občas nám vypomůže Hedvičina ségra, ale taky má rodinu, znáš to.“ „Nevěřila bys, jak je těžké sehnat slušnou hospodyni.“ „Ve vile je spousta místa, takže jsem nabízel byt, slušný plat, nakonec i auto po Hedvice.......ach, jo.“ „Kdybys o někom věděla, tak mi prosímtě dej vědět, moc by mi to pomohlo.“ „Zítra to ještě dopovídáme, já teď musím za holkama.“

Druhý den už seděla v hale a čekala na taxíka, když Martin přiběhl celý udýchaný. „Promiň Martínko, ale dneska je tu strašný blázinec, chtěl jsem toho ještě tolik vědět o tobě.“ „ Musím zase letět, ale doufám, že zůstaneme ve spojení.“

Vyměnili si telefoní čísla a už zase běžel pryč. Viděla ho, jak se vzdaluje a najednou v její hlavě zapadl poslední kousek skládačky s cvaknutím na své místo.

„Martine“. „Ano ?“ Otočil se běhu. „Ještě hledáš tu hospodyni?“ „Ale jistě, ty o nějaké víš?“

„Jo, myslím, že o nějaké vím.“