Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Tematický den: JSEM JINÁ VESMÍRNÁ

Výběr: atkij

27. 03. 2021

1403

Autor

Já Lucie píšu...

Březnový Tematický den: Den změn!

JSEM JINÁ VESMÍRNÁ

Jako mrak jsem selhala. A tak to je. Žádný z nás nevydrží věčně. Nijak mi to nevadí, protože už konečně nejsem složená ze sloučenin vody “bílé” barvy, která se čas od času změní na úplně jiný tvar. Bylo sice pěkné, když jsem mohla pršet nebo ještě víc se mi líbilo, když jsem sněžila! Ale nesnesitelné bylo, když nade mnou letělo obrovské letadlo. Křídla mělo větší než kdejaký albatros a málem mě rozpůlila na půlky. Taky se z něho vypařovalo cosi bílého a lidé si to pletli se mnou a to byl vážně vrchol!

Chci být něco víc, dívat se na Zem z výšky… Nechci, abych nad sebou měla ještě blankytně modré nebe. Chci ještě mnohem výš, dál nahoru. Chci se stát hvězdou vesmíru. Každý člověk prožije přece v životě nějakou velkou změnu. Někdo třeba začne chodit do školy. Nene, ta je malá. Tak třeba…, už vím! Převtělí se! Ano, a to je i můj případ. Když se přece člověk necítí být ve své kůži, tak se nechá přeoperovat, dlouhé roky nad tím přemýšlí a pracuje na tom a přesto nikdy není jisté, že se mu to podaří dotáhnout dokonce. A to je ono! To jsem já. Má proměna bude trvat zajisté mnohem déle než deset lidských životů dohromady. Ale i tak to risknu! Možná se vám zdá, že jsem trošku přechytralá a vím toho o lidech hodně, ale to bude tím, že jsem byla ten oblak. Ale to je minulost. Nechci se už prostě družit s ostatními. Vždycky se na mě nějaký druhý přilepil a čekal… A já nikdy nepochopila na co. Chci být samostatná jednotka, a přece mít ten správný nadhled. Budu hvězdička. No není to krása! Stanu se jednou pořádnou, plnohodnotnou součástí celého vesmíru. Ano, nemusíte mi to znovu opakovat... vím, že to není jen tak. Musím nabrat dostatek hustoty, aby se ze mě někdy stala ta pravá hvězda s pořádným jádrem a velkým srdcem pro všechno.

Chápete to? Já tomu pořád nemohu uvěřit! Vždy, když si na to vzpomenu, všude kolem mě se objeví rázem motýlci. Nebylo jednoduché zařídit to u Slunce. Každému to nedovolí a zůstane oblakem třeba napořád. Ale já jsem pro celou galaxii něčím výjimečná. Ne, nejsem jitřenka ani večerka, což nejsou hvězdy, jak si mnohdy živé bytosti myslí. Jsem něco víc! Ta výjimečnost spočívá v tom, že jsem naprosto obyčejná a to je ta vzácnost. Ničím nejsem ojedinělá. Každá hvězda, planetka (i ta trpasličí) má funkci, proč právě je. Ale já ne. Mou úlohou je žít, být a to vždy není vůbec lehká záležitost, jak se může zdát.

Už nejsem na Zemi, už pobývám tady, na své vlně Galaxie. Mám místo přesně tak, abych viděla na Zemi a měla o ní přehled. Po lidech, ale hlavně po nebi se mi už stýská teď..., ale musím se vzchopit, když chci být něčím jiným.

Ještě vůbec nevypadám jako hvězda, ach jo. Jsem netrpělivá, i když jak už jsem zmiňovala, mně tato změna bude trvat hóóódně dlouho, ale já to dám!

Jsem teď něco mezi oblakem a hvězdou, což je prach a pár atomů k tomu. Což není žádná sláva, ale lepší než nic. Nemohu se dočkat, až budu svítit lidem, jako ty ostatní vedle mě. To bude žůžo, to jsem slyšela, že se na Zemi říká. Mně to přijde malinko divné, ale lidi jsou zvláštní stvoření. Oproti hvězdám a planetám jsou to rození mimozemšťané. Ti samozřejmě také neexistují. Teď mi připadá, že všechno co lidé poví o našem světě, není pravda. Bude to tím, že se k nám dostali jen párkrát. Nene, to jim křivdím. Malého prince, který je také člověk (teda snad), přece viděla malá planetka Asteroid B 612. To byl vlastně jediný, který zde byl a neměl na sobě ty divné skafandry… Takže i lidé mají v něčem pravdu.

Když nad tím tak přemýšlím, tak je to dost kuriózní záležitost, protože když jsem byla ještě mráček, tak jsem tam s nimi pobývat mohla, ale oni s námi ne, kromě ojedinělých případů jako byl Malý princ. To mi asi ještě budou muset vysvětlit...

To není možné! Právě teď vidím výhody v tom být mrak, ale za svou radikální změnou si musím stát! Je to přece moje rozhodnutí! Ale jen tak konstatuji, že předtím jsem se mohla schovat a prostě najednou nebýt, ale teď se teprve tvořím, takže ještě moc nevím, co to obnáší. Lidé by to nazvali spontánní rozhodnutí. Tak... asi to tak je. Oni ale dělají takové věci každý den. Je pravda, že to za ně rozhoduje Země. Oproti vesmíru je tam světlo a pak zase tma. V naší řeči: den a noc. Obě se takto střídají a navazují na sebe. Oni tomu říkají východ a západ slunce. A to je také hloupost. Vždyť Slunce je pořád na stejném místě, jen jejich planeta se otáčí tak, že jim prostě zapadne.

Pak vyjdou hvězdy. Malé, krásné, roztomilé. To jsme my. A já tam budu zářit. Nechápu na co jsou dobré teda pouliční lampy, když svítíme my… Je tolik věcí, které nedávají smysl, ale i tak je tam mají. Ještěže se my staráme o tuto každodenní změnu. Nechat to na nich, tak v životě nezhasnou. Musím říct, že si to dobře zařídili. My se o to staráme a i tak tu máme tmu. To se mi začíná nelíbit. Je to tu jako v pytli. To je také výraz těch na Zemi. Jen Slunce mi malinko září na prostor beztíže, abych viděla na ostatní. Má to ale své čaro… Nevím, jestli si na toto kouzlo dokážu zvyknout, ale snad ano. Živá stvoření říkají, že se dá zvyknout na všechno. Také, že změna je trvalý stav, což je pravda, ale ne vždy se na ni dobře adaptujeme. To ale stoprocentně není můj případ. Nebo ano? Snad ne, je to přeci můj sen! Má touha je silnější než chtít spatřit černou díru. Ooo, jak už se těším! Cítím, jak mám v sobě najednou víc a víc atomů... Už jsem pomalu ona, hvězda.

57 názorů

Já Lucie píšu...

01. 05. 2021

Československá literární komunita

Tematický den: JSEM JINÁ VESMÍRNÁ

Autor

57 názorů

Sdílení