O čem psát? Přece o slovu!

Žhnoucí slunce, proti modré obloze vzhůru se tyčící koruny datlových palem a v dáli na obzoru nekonečná skalnatopísčitá poušť. To je malebný obraz krajiny podél Nilu. Pozorný cestovatel, hovící si pohodlně v křesle na horní palubě přiměřeně luxusní nilské lodi, může občas pozorovat i malá stádečka skotu či oslíků, pasoucích se při pobřežních mělčinách a občas i pár felláhů v dlouhých galábijích, pachtících se na svých skrovných políčkách, či odpočívajících ve stínu datlovníků na břehu této majestátní řeky. Dávná minulost se zde bezprostředně prolíná s přítomností. Háje datlových palem se na obou březích střídají s políčky kukuřice, cukrové třtiny, nízkých banánovníků či bambusu, s tisíciletými chrámy a žlutočervenošedou barvou skal Arabské pouště. Skrovné příbytky felláhů a rybářů z nepálených cihel, většinou bez střechy, nebo jen lehce pokryté rákosem či palmovými listy, při břehu ženy, peroucí prádlo, a houf dětí, dovádějících v pobřežní mělčině. Stejný obrázek jako před staletími. Poklidnou hladinu řeky občas rozčeří tradiční felúky s  šikmými stožáry nebo výletní loď, jedoucí opačným směrem.

Asuán, felúky na Nilu

Západ slunce v Luxoru

Čluny, čekající na zákazníky na cestu do chrámu Philae

Kemet – Černá zem. Tak nazývali staří Egypťané ten úzký pruh úrodné země kolem Nilu, táhnoucí se v délce zhruba 1500 kilometrů celou zemí od jihu až ke svému vyústění do Středozemního moře. To ostatní byl  Dešret – červená zem, obávané území smrti, kde vládl nemilosrdný Sutech, bůh chaosu a bouře.

Crocodilo, jedna z asi tří set velkých osobních nilských lodí

Perfektní egyptská obsluha

Nil. Řeka, která se jako dlouhý had vine polovinou Afriky od Viktoriina jezera v Tanzanii, přes Ugandu, Súdán a Egypt. Nedaleko súdánského Chartúmu přibírá vody Modrého Nilu, pramenícího v etiopském jezeře Tana, poté se noří do oblasti velké arabské pouště, aby se na konci své, více než šestitisícové, pouti rozvinula jako květ lotosu do úrodné delty při pobřeží Středozemního moře. Šest tisíc šest set sedmdesát kilometrů života. To platilo zejména ve starověku, kdy byli obyvatelé, žijící v jeho údolí, na jeho životadárné síle zcela závislí. Pravidelné záplavové cykly po jarních monzunových deštích v etiopských horách přinášely od nepaměti do nilského údolí úrodné bahno a právě na něm se zrodila egyptská civilizace. Ne nadarmo nazval starořecký dějepisec Herodotos Egypt „darem Nilu“. Staří Egypťané nazývali tuto řeku prostým názvem – iteru. Iteru znamená velkou řeku. A taky život. Nebylo určitě těžké poznat, o jakou řeku vlastně jde. V Egyptě žádná jiná řeka totiž není.

Ranní pohoda na lodi po nočním příjezdu vlakem z Káhiry do Luxoru

Chrám Abu Simbel, horní Egypt, na břehu Násirova moře

Obyvatelstvo, které se s měnícím se klimatem postupně usídlovalo čím dál tím blíže toku řeky, si vytvářelo svá sídla především na severu v oblasti říční delty a poté v jižní části země přibližně mezi dnešním Asuánem a Thébami. Díky této dualitní povaze osídlení se obě mocenská centra – horní a dolní Egypt -  vyvíjela odděleně. Proces sjednocení země se udál relativně velmi rychle. Během pár generací. Na přelomu třetího a čtvrtého tisíciletí už existuje jednotný egyptský stát, zahrnující velké území od prvního asuánského kataraktu až po Středozemní moře. Ústředním článkem tohoto vývoje byl Nil. Životodárná řeka, líně plynoucí tímto úrodným pásem země. Kolébka lidské kultury a civilizace s pozůstatky dávných dob, rozesetých podél jejích břehů.

Noční přistání v Asuánu

Noční prohlídka chrámu bohů Amona, Mut a Chonsua v Luxoru

Dvě časové roviny se zde prolínají. Dnešek, s  narůstajícími problémy arabského světa, a dávná minulost záhadné, mysteriózní civilizace. Dvě časové roviny, mezi nimiž není bohužel žádný most.

* * *