Bella Coola II

Proti proudu říčky jsme se brodili, někdy i po pás, ve vodě. Střídali jsme břehy, přelézali, podlézali obrovské padlé stromy, jak jen nám prales dovolil. Říčka se množstvím lososů doslova vařila. Po čtyřech až pěti letech se vracejí do svého potoka či řeky, kde jejich život počal. Zde se vytřou a hynou. Nic ale nepřijde nazmar. Okolo potoka jsou hody pro medvědy, kojoty, mývaly, bělohlavé orly, racky, vrány, havrany, kachny a další dlouhou řadu živočichů. Potomci lososů zůstanou rok a poté se vydají na cestu do moře. Příroda je krutá, z obrovského množství jich přežije jen několik procent.

Asi po hodině namáhavé chůze les trochu prořídl. Zde jsme zvýšili pozornost.

Osobně jsem si přál, abychom medvěda nestřelili, nepatřím do kategorie mužů, jimž lov přináší potěšení. Bohužel, přání se nesplnilo. Říčka se prudce stáčela do leva a na malé písečné plážičce seděl na zadku grizzly, v packách držel ještě mrskajícího se lososa a pochutnával si spokojeně na růžovém masíčku. Rána z kulovnice prořízla ticho a bylo o jednoho tvora na zeměkouli méně. Perfektní rána. John byl ve střelbě profík. U grizzlyho poklekl a modlil se. Zvláštní zvyk. Později mi vyprávěl, že má doma plnou stodolu vycpaných zvířat a mnoho jich je z Afriky. Asi hodinu jsme s Milanem byli zaneprázdněni stahováním medvědího kožichu.

Cesta zpět byla náročnější. Trofejní kožich byl velice těžký a i když jsme se střídali, k ústí říčky jsme došli z Milanem z posledních sil. Potěšilo mě, že Benny již na nás čekal. S hekáním a klením jsem mu podal kožich i s batohem, na kterém byl přivázán a požádal jej o provazový žebřík, neboť jsem nebyl schopen na loď vylézt.

„Podej mi ruce," řekl Benny. Můj mozek díky únavě pracoval na poloviční úvazek a tak jsem bez otázky proč poslechl. Věřte nevěřte, ten Ir mě uchopil za zápěstí a na palubu vyzdvihl jako malého kluka. Do přístavu jsme dojeli když se již stmívalo. Na ubytovací lodi jsme ještě pracovali na trofeji a na závěr posypali několika kilogramy hrubé soli.

John, nadšen úspěšným lovem nás pozval do hotelu na večeři. Po vynikající večeři a několika půllitrech piva jsme se cítili královsky, což ocení každý chlap, jež absolvoval podobně náročný den. Milan ožil. Netrvalo dlouho a již kráčel s otevřenou náručí vstříc dvěma pohledným děvčatům a zakrátko nám je představil. Pozvání k našemu stolu neodmítly.

Zuzka a Růženka původem z Prahy přijely do Bella Coola až z Toronta sbírat houby zvané pine mushroom, jež jsou v oblibě u Japonců a kam se ve velkém vyváží. To mi vyrazilo dech, neboť z vlastní zkušenosti vím, že je to obtížná a nebezpečná práce. Vyžaduje pohybovat se v komplikovaném terénu, dobře se orientovat a být připraven na setkání s medvědem. Sám podobnou zkušenost mám. Malý grizzly, jehož matka medvědice splnila svou mateřskou povinnost a poslala jej do světa, aby se staral sám o sebe, chodil za námi téměř celé dopoledne. Můj houbařský partner Tom po něm občas hodil klacek a snažil se jej odehnat. Ale málo platné, chtěl se kamarádit. My o to nestáli. Mohl jen zabloudit a medvědici, pokud by jej našla v naší přítomnosti, bychom těžko něco vysvětlovali. Náročný den, ukončený příjemným večerem byl za námi a další náročný nás čekal. Najít kozla. Ač neradi, s děvčaty jsme se rozloučili. Popřáli jim úspěšné houbaření a vydali se do lodní postele spát každý sám.

Brzy ráno vodní trysky za lodí zanechávaly stříbrný pruh okysličené mořské vody. Asi po hodině Benn loď zastavil. Pátral dalekohledem po vrcholcích skal levého břehu zátoky, rozbrázděné paprskovitě hlubokými rýhami. Po krátké debatě se chlapy shodli, že je to správné místo, kde se před dvěma dny vylodili, určili i přibližné místo, kde byl kozel střelen. Problém ale byl. do které rokle spadl. Milan s Johnem se dohodli, že vystoupáme až tam, odkud se střílelo a snadněji se určí místo kam mohl kozel spadnout. Ben zaparkoval jeho krasavici ke kolmé skále, kde nebyl problém se dostat na břeh, popřál nám úspěšnou výpravu. Domluvil čas vyzvednutí a byl pryč. Neměl na starost jen nás, na lodi byli další čtyři lovci. Jejich průvodce většinou najímal mezi indiány.

Tentokrát jsme byli oblečeni na lehko, žádné těžké gumové kalhoty jako včera ale ve stejné sestavě. Jeden pohled na strmý svah, posetý mohutnými skalami, zarostlý borovicemi a břízou mi pověděl, že se budeme potit a to hodně. Na místo, kde sběratel trofejí John z Kalifornie kozla střelil, nám v strmém terénu trvalo téměř tři hodiny. Při krátkých momentech odpočinku jsme si s Milanem prohlíželi nádherné skalní útvary a vařila se v nás horolezecká krev. Pokud by chyběl John, asi bychom si to s některou rozdali. Když byl John z doslechu, Milan česky nadával na zbytečnou cestu jež dnes konáme.

„Toho kozla nenajdeme, je to již dva dny co jej střelil a když, tak jen pár chlupů.“ Připomínku jsem nekomentoval. Milan byl to samé co John, jen s tím rozdílem, že do lesa nechodil pro trofej ale pro maso a já je při jeho výpravách pro zásoby často doprovázel z bezpečnostních důvodů. V Kanadě se na lov chodí ve dvou. Kdo jde sám, často se nevrátí. V jednom případě si to postřelený grizzly vyřídil se třemi lovci.

Již delší dobu jsem pozoroval kroužící havrany nad jednou z roklí hluboko pod námi, ale dělilo nás několik podobných zářezů v terénu. Upozornil jsem na to a shodli jsme se, že tam by náš kozel mohl být. Konečně jsme došli k místu, odkud John střílel a vydali se k místu, kde po kozlovi před dvěma dny již pátrali. Na ostrých výčnělcích skály se při pádu zachytilo pár chomáčků bílé srsti a kroužící havrani potvrdili že kozel proletěl skoro kilometr sedmdesáti stupňovou a místy kolmou roklí.

Neradostné zjištění bylo, že John, když viděl, kudy budeme pomocí lan sestupovat, vrtěl odmítavě hlavou. Již když jsme stoupali prudkým svahem, ptal jsem se Milana, proč jde John s námi. Ve třech je sestup mnohem pomalejší a John s horolezeckou technikou neměl žádné zkušenost. Milan mi vysvětlil že John chce být jist, že kozla skutečně budeme hledat.

Svázal jsem dvě padesátimetrová lana zajistil okolo nejbližší zakrslé borovice. Konce lan letěly vzduchem a zmizely v hloubce kolmé skály. Milan se Johnem nemazlil, navlékl mu svůj horolezecký sedák a dal krátkou instruktáž jak systém pracuje. Já slanil první, poté John. Trvalo mu to věčnost. S uspokojením jsem zjistil, že Milan přeci jen Johna zajistil prusíkem, což je smyčka omotaná okolo obou lan a i kdyby John hrůzou omdlel, toto zařízení zabrání pádu. Milan slanil starým způsobem. Je to nepříjemné. Lana se vedou pod stehnem a přes rameno. Horolezci si dříve našívali na spodní část kalhot tvrdé plátno aby si nespálili třením spodní část stehna.

Po dvou hodinách jsme měli za sebou teprve polovinu vzdálenosti. John se v technice i rychlosti slanění zlepšil a odmítl i jistící prusík. Všiml jsem si, že se již usmívá, když pokaždé našel vedle mne pevnou skálu pod nohama. Já si s uspokojením říkal, dobře ti tak, zmetku, to není Afrika a vraždění slonů z auta. Pokračovali jsme lano za lanem, bez oddechu. Když jsme se všichni sešli na jednom místě, měl jsem již vyhlédnutý strom. Nebyl -li, obětovali jsme z naší výstroje smyčku s karabinou, jež zůstala upevněna ve skalní spáře navěky. Nepočítal jsem, po kolikáté jsme po laně již sjel, ale když jsem v hloubce pod sebou zahlédl něco bělavého a radostně jsem možný nález kozla hlásil. Nespletl jsem se.

Stopy potvrdily. že zde byl medvídek nebo kuguár. Z kozla dost chybělo, ale i tak jsme obdivovali jeho mohutnost. Osobně jsem se s tímto krásným zvířetem setkal na jedné z horských túr. Opřen o mohutný padlý strom jsem v pokleku fotil. Zaslechl jsem praskání větviček. Když se praskání opakovalo, opatrně jsem vyhlédl přes spadlý strom a přestal jsem dýchat. Pár metrů od stromu stálo bílé monstrum a cítil mě. Na hlavě kralovaly silné, jen mírně zahnuté rohy. Pod bradou fousy téměř na zem, nad očima jako trnky, mohutné obočí. Boky pokrývala dlouhá sněhobílá srst. Celé mohutné tělo nad černými kopýtky, nesly až na překvapivě silné nohy. Vyfotil jsem jej, ale byl jsem zklamán. Na fotce byl jen bílý flek, neboť jsem ve chvatu nezaostřil. Nádherný kozel nepostál, vše trvalo snad jen deset vteřin a byl pryč.

Milan mně i Johna vyděsil, když tvrdil, že sebou musíme hnout, protože pokud medvídkovi již vyhládlo, mohl by se vrátit. Sotva to dořekl, uvědomil jsem si, že jsme beze zbraně. Milan odmítl se s kulovnicí tahat. S noži jsme pracovali jako chirurgové, abychom z trofejní kůže zachránili maximum. Když bylo dokonáno, byl jsem rád, že jsme místo opustili. I tak jsme medvídkovi nechali velkou hostinu. Slanili jsme ještě několikrát.

Terén se stal schůdnějším, ale i tak, než jsme se dostali k vodě, užili jsme si sestupu dosyta. Do příjezdu Bena zbývaly dvě hodiny. Natáhli jsme se na sluncem prohřátém mechu a užívali si zasloužený odpočinek. Konečně jsme zaslechli hluk motoru a zanedlouho se na hladině zatřpytila Benova kráska. První jeho otázka byla, „našli jste kozla“, když dostal kladnou odpověď, bylo vidět, že se mu velice ulevilo.

„Přivezl jsi pivo“, byla následná otázka mířená k Benovi, když Ben kývl, byla cesta zpět radostnější.

Večer jsme tentokrát zavítali do nedaleké restaurace jež byla v majetku indiánů. Dobře jsme pojedli a oslavu úspěšného dne jsme započali přípitkem ohnivé vody. Netrvalo dlouho a Milan přivedl k našemu stolu tři pohledné squaw.. Většina těchto děvčat vykvete v krásný květ, ale ne na dlouho. Velice brzy povadnou. Jejich velkým přáním je vzít si za muže bledou tvář. Pokud ale vznikne podobné manželství, netrvá dlouho. Vyjímka ale potvrzuje pravidlo. Přítel Maik se při cestě do Dawsonu ve svých 22 letech vášnivě zamiloval do indiánské dívky v osadě Teslin a odmítl s kamarádem dál pokračovat. Žije tam dodnes a je náčelník osady. Když jsem Teslinem projížděl a z vestibulu restaurace se pokoušel Maikovi bez úspěchu telefonovat, venku zastavil obrovský starý cadillac se staženou střechou a byl obsazen velkým počtem chlapců v pubertě. Na otázku: hledám Maika Z. tři chlapci zvedli ruku a tvrdili že je to jejich táta. Bylo to moc pěkné setkání.

Abych moc neodbočoval. Děvčata se tulila a když jsem jedné pošeptal lež, že John je svobodný a bohatý Američan, jenž hledá ženu, byla opravdu zábava pozorovat jak se o Johnovi věnovali. Bylo hodně po půlnoci když jsme uznali, že jsme dostatečně oslavili úspěšný den. Seděl jsem již v autě, když se venku něco semlelo. Několika indiánským mládencům se nelíbila pozornost, jež nám děvčata věnovaly. Začala malá strkanice, již křikem ukončila manželka majitele restaurace. Po krátkých dohadech jsme byli všichni v autě. V městečku jsem se již orientoval a překvapilo mne, že Ben nejede do přístavu, ale na opačnou stranu na plný plyn. Při vědomí, že má v sobě láhev skotské mi do smíchu nebylo. Po několika minutách bláznivé jízdy prudce přibrzdil a stočil auto do protisměru. Když nebezpečný manévr dokončil, byli jsme schováni za stromy na malinkém odpočívadle a Ben zhasl světla.

Dlouhé minuty nic, jen tma. V dálce odkud jsme přijeli se zatřpytila světla auta. Za krátký okamžik se kolem děsivou rychlostí přehnalo auto, na jehož korbě se krčil velký počet indiánských žárlivců ozbrojených klacky. Když auto zmizelo za zatáčkou, Ben nastartoval a stejně bláznivou rychlostí jel tentokrát do přístavu. V bezpečí kajuty na oslavu vítězného boje beze šrámů jsme se ještě podívali lahvi whisky na dno. Ben mi vysvětli, že si nemůže dovolit žádný krvavý konflikt. Do rána z hochů alkohol vyprchá a budou jako beránci. Nemají nás v lásce a když se opijí tak dvojnásob.

„Těžká bývá hlavička Ivanova po mnoha džbán medoviny bohatýrské“, naříkal Milan při raní očistě. Mě nebylo o nic lépe. V kajutě lovců ale voněla káva a na stole v obrovském pekáči nás čekala hromada velkých uvařených krabů. S rozehřátým česnekovým máslem to byla královská hostina.

Nic netrvá věčně. Ben se Johnem i se mnou vřele rozloučil a odjel s lovci za dalším dobrodružstvím. Na letišti, kam nás odvezl Milan se loučení opakovalo. Pozoroval jsem nakládání hub do letadla a usmál jsem se představě, jaké asi dobrodružství prožívají česká děvčata v těchto končinách.

Ve Vancouveru jsem se si Johnem potřásli rukou, byli jsme oboustranně spokojeni, on se svým velkým nákladem trofejí pokračoval do Kalifornie a já s velice štědrou odměnou za vykonanou práci a nezapomenuteným zážitkem hlukem velkoměsta domů. Před spaním jsem synkům vyprávěl o velkém dobrodružství a později v posteli opakovaně tvrdil manželce, že v Bella Coola jsou velice ošklivé indiánky.