Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOnce Upon a Midnight Dreary
Autor
Kamamura
Mezitím nemůžu spát, modré záření z monitoru a špatné ledviny dělají svoje, a najednou ve čtyři ráno usnu a zdají se mi superbizarní sny, jako ten, který jsem zapsal níže ve snaze zachytit rychle mizící detaily.
Probudím se a říkám si - to zas mozvity (= mozkové závity) při defragmentaci vyvádějí...
BTW musím ale napsat, že žena se ke mě takhle mimo sny takhle nechová, i po dvaceti letech spolu jednáme velmi civilizovaně a ohleduplně, takže je tenhle sen k ní hrubě nespravedlivý. Stála pro mě v dobrém i zlém, ačkoliv nejsme oficiálně sezdáni, a ačkoliv jsem pro ni byl jistě mnohokrát zklamáním, nikdy jsem neslyšel věty typu: "Proč jsem si já, nebohá, nevzala Pištu Hufnágla!"
Takže kdyby to náhodou někdy četla, tak se jí předem omlouvám, sny jsou holt Hyde Parkem obývaným kreaturami zrozenými z nevědomí, a často bývají silně nekorektní.
Před chvílí přišla dřímota, a zdálo se mi, že na mě žena mluví z vedlejší místnosti:
"Nojo, jak říkám, i Bouček to podepsal, už v listopadu."
"A co podepsal?"
"No to vegetariánství přece, ty mě zas vůbec neposloucháš."
"Jaký vegetariánství, to slyším poprvé."
"No přece ten program vypsaný zoologickou zahradou. Podepíšeš to na rok, že budeš jako vegetarián, oni ti dají na zápěstí senzor, který bude dohlížet, jestli se ti v krevním oběhu neobjeví lipo-proteiny živočišného původu. Taky ti to měří tlak a houká to, když máš infarkt a mrtvici, takže šikovná krabička, normálně to stojí padesáít tisíc v Alzasoftu plus deset za instalaci od certifikovaného mediklempíře. Já si myslím, že bys o tom měl uvažovat."
"Co to je mediklempíř? To jsem taky nikdy neslyšel."
"To je přece jedno z těch novejch povolání, na který se můžeš překvalifikovat, protože ministerstvo průmyslu očekává, že to tvoje původní vlivem automatizace zanikne. Už teď po střechách lezou klemboti z Číny, nepadaj, nemaj závratě, nepotřebujou mzdy ani sociální a zdravotní pojištění. Klempíři jsou bez práce, navíc se stejně nesmí chodit ven, tak se doma rekvalifikujou pomocí online kurzů. Mediklempíř vznikl sloučením původního povolání klempíř a chirurg, instalujou do portů na hlavě státem schválený moduly tak, aby si je uživatelé nemohli vyndat a nějak s nima manipulovat. Takový ty věci, kterejma třeba zdravotní pojišťovna hlídá, jestli nechlastáš, když ti medbot předepsal, že nemáš chlastat, nebo kalorickej příjem, a podle toho se třeba stanovujou rizikový příplatky ke zdravotnímu pojištění jak je teď od června napařili tobě. No nesměj se, vás to údajně do dvou let čeká taky, sloučej vás na sysiatry, ty budeš muset mít medicínský zkoušky a psychiatři mají kurz ze skriptování a algoritmizace, a budete vzdáleně dělat lidem tuning myšlení a vnímání online (aíčka zatímpořád nezvládaj zpětnou vazbu, protože si občas pletou, kdo se směje a kdo pláče), teda těch pár z vás, co projde na konci kurzu zkouškama. Instalace a údržbu serverů dělají za mořem už léta comboti, k serverům už lidi ani z bezepčnostních důvodů vůbec nesmí."
"No a kolik platí ta zoologická zahrada tomu Boučkovi za vegetariánství?"
"Hele, není to vůbec špatný. Půl milionu, a milión, pokud podepíšeš i veganství. Nakonec je z toho on-line rerportáž, uděláš rozhovor, zapózuješ se zvířaty v klecích, a oni tě střelí loveckou puškou se zaměřovačem do hušťky, a dostaneš certifikát s hologramem 'Neutralizovaný Primát'. Razí to teď ta nová zemědělská lobby, původní živočišná výroba se u nás kvůli nízký kupní síle bude od další dekády úplně rušit, zůstanou tu jen hmyzí farmy. Půl milionu se hodí, zvlášť teď, když koalice ODS a STAN prosadila, že univerzální základní příjem bude stačit akorát na univerzální základní nájem v takové té japonské kóji naležato, jak je teď Metrostav 3D tiskne do starých kontejnerů, takže lidem bez práce, invalidům a důchodcům stejně zůstala nutnost si sehnat něco bokem."
"A co je to ta hušťka?"
"Chacha, to je přece v noze, vedle čéšky, nedá se bez toho běhat ani pořádně chodit, kdyby sis někdy kupoval boty na běhání, věděl bys to. Je to takový symbolický, že už jako nemůžeš lovit zvířata, když nemůžeš běhat, ty si už stejně neběžel léta, ani už skoro nechodíš, ty se přestěhuj do toho sudu, jako ten tvůj Sokrates, jaks mi o něm minule hodinu vyprávěl."
"Diogénés, ne Sokrates."
Do toho se ozval Bářin mudrující hlas: "No táta už vlastně jakoby v sudě pár let žije, akorát má ten sud kromě pokličky nahoře ještě dvoje dvířka, bez okýnek se obejde úplně..."
"Báro! Jaktože nespíš, ráno máš olympiádu ze španělštiny!"
"Když mě španělština stejně nebaví!"
"Ticho, a spát, všichni!"
9 názorů
BTW nad touhle poslední odpovědí jsem přemýšlel zhruba tři dny. Někteří obyvatelé mé hlavy navrhovaly pěkně ostré, hartusní projevy, ale nepřišli jsem se sem prát a dělat trable, navíc Gora-san je moderátor, a tak má zřejmě i klíče od tlačítka, kterým se vypouštějí psi. Tripitaka navrhoval jen padnout tváří do prachu cesty a omlouvat se tak dlouho, až to všechny omrzí, ale to také neprošlo. Výsledkem je kompromis výš.
Tato nehodná osoba uctivě děkuje Gora-san za drahocenný čas nevratně uplynulý četbou neuspořádaných, nezralých matlanin, kterými si tento nevědomý chronický bludňák krátí svou pochmurnou pouť věžičkami a vysutými palandami Carcossy. Kritiku beru a hodnotím kladně - proč psát neumělé patlaniny, když můžeme psát kvalitní kousky? Message jasná a strohá jako Uberhaw z čistého nebe (BTW já jsem nikde nepsal, že sem dávám odfláklé věci, taková Mlha nad pouští je z roku 2004, tedy asi 17 let stará, a položím ji beze studu čehokoli, co se mi zde podařilo naklikat. Byl jsem vychován přísnými lidmi, a tak mám trochu ve zvyku se shazovat - kdybych se měl presentovat v Americe, tak napíšu, že jsem nejlepší básník, kterého kdy měl který kontinent tu čest nosit (tedy až po Donaldu Trumpovi, samozřejmě), a a že Vergilius měl během noci, kdy mi směl držet kalamář, sedm orgasmů. Tolik k relativitě sebehodnocení, více Dunning-Krugerův efekt a podobné haraburdí. Víc mi vždy seděla ta skromnost, ale dokážu se velmi neskromně ozvat - čili asi vlastně nedorozumění v důsledku špatné kalibrace stupnic hodnocení. Nasazovat zpátky natrhlou falešnou skromnost tak, aby obstála před pronikavým pohledem stráží je ovšem prekér).
V naději na napravení možná neopravitelně pokaženého apetýtu (odpadná [discardissimo] kvalita je opravdu určena jen letmému reviznímu náhledu a do olejových lamp, když dojde olej) urputně prohledávám tlučmořch, zda objevím cosi hodného jemněji vytjuněného - a nacházím tento krojáč:
"Potkáš-li na cestě básníka, můžeš mu nabídnout své verše.
Zkříží-li tvou cestu Kensai, můžeš mu nabídnout svůj meč,
ale pokud nocuješ v krčmě s adeptem Zenu, flákni ho nejdříve pořádně po tlamě [obávám se, že tahle část byla nesprávně přeložena],
aby se o Tobě říkalo, že víš, o co kráčí."
Hmm... myslel jsem, že v tom je něco zhluboka zapečené, prý to je ukradené až z dalekého Zippangu, ale teď vidím, že je to nějaké okoralé a spíš vypečené, ale je to to poslední k snědku, co mám. Haiku jsem rozdal cestou od Nagashimy žebravým mnichům, na cestě přes Bažinu Lidožravců se bude nějaká ta dobrá karma-karmička hodit. Tak snad příště, za lepšího světla.
Hoj!"
Nejde o to, abys měnil styl, ale o to, abys pro to dílko udělal, co je ve tvých silách - jak sám píšeš, dáváš sem
skicy, trénink, náčrty, torza, a ano, většina jsou odpad, a tohle je jejich repozitář,
to je docela škoda, zvlášť, když jsi u psaní šťastný... tak jen piš... ale nedávala bych sem hned první verzi, pohraj si s tím...
Pro povzbuzení posílám tip, některá místa mne zaujala.
Nakonec link níže vede na příklad, jak dělá nesoustředěný, paralelní chaos profesionál, který to umí:
http://a.da.mek.sweb.cz/bringsva.ta/kruci.htm
Tohle obdivuji, i když bych se nerad přistihl, že to tupě napodobuji.
Mrzí mě, že se vám povídka nelíbí, a uznávám, že zřejmě není objektivně nic moc (mě to pořád přijde strašně vtipné, což je asi varovný signál, opravdu to byl sen, i když samozřejmě upravený, aby se to vůbec dalo číst, ale jak poznamenal kamarád, tenhle nešvar postihl už i o hodně talentovanější pisálky). Jenže mě ovlivnil Stanislav Lem (futurologický kongres) a Terry Prattchett (good omens) a Umberto Eco (Foucaultovo kyvadlo) a jejich styl je přesně takovýhle - horečnatý, nesoustředěný, tisíc asociací dohromady evokujících dalších milion asociací a intertextových odkazů.
Co sem píšu nejsou "umělecká díla", ale skicy, trénink, náčrty, torza, a ano, většina jsou odpad, a tohle je jejich repozitář, abych to měl na jednom místě a mohl se k tomu vracet - míval jsem to po diskách a lístečcích, ale o všechno jsem vždycky přišel, tenhle "klaud" je lepší.
A ne, nebudu měnit styl, nebudu nikdy psát jako Asimov nebo Clarke, kde skupina seriozních vědců dvě hodiny zkoumá neobvyklý izotop stroncia na úlomku komety, aby na konci formulovala odvážnou hypotézu o mimozemšťanech, se kterými jsme se minuli o milion let. Tohle mě baví taky, ale psát tak neumím, a upřímně řečeno, nemám k tomu důvod a předpoklady (vědecký background a znalosti). Nelze vyhovět všem, někdy nelze vyhovět ani některým, a někdy vás pošlou k šípku všichni a rajčata se jen sypou.
Můj mozek nefunguje jako CPU, aby sledoval a rozvíjel jeden thread, ale jako GPU, jako neuronová síť žvatlajících opic s psacími stroji. Jak ovšem píše můj další vzor William Gibson, autor proslulého "Neuromancera" - "všichni se mě ptají, jak jsem mohl uspět s prvotinou, ale Neuromancer nebyl moje prvotina. Psal jsem celý život, už od střední školy, pořád jsem měl něco rozdělané, pořád jsem nebyl s něčím spokojený, pořád jsem něco někde smolil. Když jsem napsal Neuromancera, měl už jsem pěkných pár let za sebou. A totéž doporučuji všem, kteří sní o tom, že by snad mohli někdy psát - přestaňte snít a pište! Pište, pracujte, zdokonalujte to, i když to bude pitomé, Neuromancera napoprvé nenapíšete! Dobré knihy jsou většinou výsledek celoživotní práce."
Já si nedělám iluze, že ze mě bude nějaký Vonnegut nebo Pratchett. Je mi 48 let, vážně jsem se o něco začal pokoušet dost pozdě, a většinou má moje psaní terapeutický efekt - trpíval jsem depresemi, když píšu, nemusím přemýšlet o globálních změnách klimatu, nedostatku ropy, hrůzovládě Donalda Trumpa, a hlavně nemusím brát Citalec. Když píšu, jsem upřímně šťastný, píšu proto, abych se vypsal ze svých problémů, a asi bych měl psát jen do šuplíku, ale upřímně, každý člověk touží po nějakém tom obecenstvu. Publikuji selektivně jen to, co mám pocit, že není příliš konkrétní a zavislé na kontextu (tohle zrovna není nejlepší exemplář), a že by to proto mohlo najít nějaké publikum. Nakonec pán nad Vámi píše, že se usmál - a upřímně, to není málo (na moje standardy).
Děkuji tedy za kritiku, nakonec jsem o ní zařazením do Arény žádal, uznávám její validitu, ale psát asi nepřestanu a styl změním jen tehdy, když budu cítit, že bych to měl udělat. Uznávám, že kvalita je nevalná, kdybych to dovedl napsat lépe, neváhal bych, a napsal bych to lépe. Myslím ale, že tréninkem se dá leccos zlepšit, domnívám se, doufám.
Některé nápady jsou fajn. Úskalí snů a jejich zapisování spočívá v tom, že sny jdou odnikud nikam, přehání a míchají všechno dohromady. V noci je to fajn, ale u povídky to výhoda není. Mám rád sci-fi a vždy mě nadchne, když někdo přijde s neotřelým nápadem, ale také mě vždy zklame, když se text stává přehlídkou divnějších a divnějších nápadů a autor zabředne do detailů a zapomene na to, co dělá povídku povídkou - příběh. Vždycky je lepší vzít jeden nápad a ten rozvinout do nějaké zápletky než se snažit namastit všechno co mě napadne na jednu stránku.
Úsměv s rozšířenými zornicemi od páté věty! (Bez požití drog, či nasazování návykové helmy...)