Pražák v Tatrách

Procházím se krajinou. Mám to rád. Jako člověk z města si přírody většinou moc neužiju. Koukám kolem sebe, nalevo vidím vrcholky hor, sahající až do nebe, nahoře sněhové čepičky. Divné, protože je červenec. Ty jo, to asi nebude Vyšehrad, pomyslím si. Nic tady kolem nepoznávám.

Sahám do levé kapsy a nahmatám zmuchlaný lístek. Praha – Poprad. Ty vole, to je hustý, říkám si, navíc jinej okres. Cestu si vůbec nepamatuji. Sáhnu do pravé kapsy, sáček s extází je prázdný. Ty kokos, to je síla, pomyslím si, dvacet pilulek v tahu.

Ještě jednou se kochám pohledem a mířím zpět na nádraží. Přírody mám letos už užito. Cestou zpátky si zdřímnu, budím se až za Pardubicemi. Parádní výlet, chválím sám sebe, jednou bych si to mohl zvopáknout.