Týden v galerii

Týden v galerii.                                Motto: Sluníčko může hřát i v pozdním podzimu.

 

 

František si vzal z věšáku v předsíni plátěnou tašku se štětci a barvami, do druhé ruky malířský stojan a vyšel do ranního sluníčka. Pečlivě za sebou zamkl dveře a sešel po pár kovových schodech, nad které kdysi kdosi z žertu přišrouboval smaltovanou ceduli „galerie“.

 

Velká státní budova stála na nábřeží a František v ní dlouhá léta dělal správce a údržbáře v jednom. Ona „galerie“ byla nástavba na garážích ve vnitrobloku a původně sloužila jako sklad DKP. Byla plná obrazů starých státníků a jiných budovatelů ze všech kanceláří doplněná harampádím všeho druhu.

 

Jeden starý citát říká, že „život je jedna z nejtěžších věcí, které vás můžou potkat“ a František se o tom přesvědčil po odchodu jejich jediné dcery do zahraničí. Z Věrky, jeho ženy, se stala nesnášenlivá hádavá ženská a tak stále častěji přespával v práci, v malé dílničce na vyřazené válendě, kde už jen čekal, až jejich rozchod definitivně potvrdí i soud.

 

Ředitel byl empatický člověk, který považoval Františka za dobrou duši celé instituce, nechtěl o něj přijít, a tak hledal řešení.

Věděl, že sklad býval kdysi ateliér nějakého dávno zapomenutého malíře. Nechal ho vyklidit, do malé koupelničky nainstalovat sprchový kout, opravit popraskané tabulky velkého střešního okna a do menší místnosti postavit vyřazenou kuchyňkou linku.

Dekret k bytu přijal František se slzami v očích a během pár dní si přivezl i ten zbytek věcí, které ho ještě spojovaly se starým životem.

 

Sluníčko krásné hřálo. Rozložil stojan a štětce na svém oblíbeném místě uprostřed parku na Vyšehradě a pustil se snad už posté do malování panoráma údolí Vltavy.

 

Té dívky si všiml hned když přišel. Seděla na široké hradební zdi, kolena pod bradou a jen chvílemi se zahleděla do hlubiny pod sebou. Nebylo na ní nic zvláštního. Vypadala jako spousta jiných, kteří si vyrazili na procházku, a tak se věnoval tomu, proč sem přišel.

V poledne snědl chleba se salámem, napil se čaje z termosky, ale dívka seděla pořád na stejném místě.

Za soumraku byl obrázek téměř hotový. Sundal ho ze stojanu a začal si balit věci.

 

Ten pohyb zaregistroval jen koutkem oka, a když se otočil, uviděl dívku jak sedí na samém krajíčku zdi, nohy spuštěné dolů a upřeně hledí do prázdna. Rozběhl se k ní a chytil jí za ramena.

„Co děláte slečno. Fuj, to jsem se lekl. Pojďte dolů.“

Poslušně slezla ze zdi a jen stála a hleděla do země.

„Běžte domů, jak vás taková pitomost mohla napadnout.“ Čekal nějaké vysvětlení, ale dívka se beze slova otočila a pomalým krokem odcházela po cestičce ke kapli.

„Fuj to jsem se lekl“,zopakoval si pro sebe.

 

Seděla v šeru na lavičce, hleděla do země a třásla se zimou. Všimla si ho teprve, když už stál přímo proti ní.

„ Napijte se, to vám udělá dobře“ podával jí termosku s čajem.

„Proč nejdete domů?“

„ Není kam“ řekla tiše.

Pokýval hlavou a prázdnou termosku strčil do tašky.

„Tak pojďte, tady vás nenechám.“

 

Ustlal jí na starém gauči, který stál v ateliéru za závěsem vedle koupelny.

„ Jak se vlastně jmenujete? Máte hlad?“

„ Petra,“ řekla a nesměle přikývla.

Když se vrátil s namazanými chleby a horkým čajem, tak už spala zabalená do deky.

 

Petra přišla do Prahy před dvěma lety po maturitě z jakési moravské vesničky. Našla si práci jako referentka v PZO. Bydlela ze začátku na ubytovně a užívala si život plný večírků s kamarády.

 

Do Filipa se zamilovala na první pohled. Floutek, kterému rodiče koupili byt i auto, s apanáží se kterou si mohl dovolit vše, co ho napadlo.

Kamarádky jí varovaly, ale ona odešla z ubytovny a nastěhovala se k němu. Život jako na rozjetém kolotoči nemohl skončit jinak, než tříštivou zlomeninou snů a iluzí. Ta se dostavila, když ráno po jednom z bohatýrských mejdanů našla Filipa, jak si v autě před domem užívá s mladičkou blondýnkou. Hádka byla krátká a Filip jí, tak jak byla, vyhodil za dveře s tím, ať už se nevrací.

 

„Františku, já jsem vám moc vděčná. Opravdu nevím, jak by to dopadlo, kdybyste tam nebyl. Jsem prostě husa. Já si rychle něco najdu. V práci mi slíbili ubytovnu do týdne.“

 

Staromládenecký život vykukoval z každého kouta, ale zásah ženské ruky udělal své. Najednou bylo všude uklizeno, nádobí umyté a špinavé ponožky v koši za pračkou.

Celé večery si u čaje povídali o životě a prohlíželi obrázky, kterých bylo všude plno.

 

„Proč vlastně malujete jen krajinky? Nikde jsem tu neviděla žádný portrét? Nenapadlo vás někdy třeba namalovat nějaký akt?“

Podíval se na ní překvapeně a oba vyprskli smíchy.

 

Za dva dny si Petra přinesla nějaké věci od Filipa a konečně se měla do čeho převléci. Něco si přeprala, ale žehličku nikde nenašla.

 

„V pondělí dostanu klíče od pokoje, vydržíte to ještě se mnou?“

„Asi budu muset“řekl, ale oči se mu smály.

 

V neděli čekalo na Františka překvapení. Když se vrátil z procházky, přichystala Petra na rozloučenou malé pohoštění. Koupila pár chlebíčků, zákusky a dokonce i láhev vína.

Za ten týden si na sebe tak zvykli, že mu opravdu přišlo líto, že to končí. Dopili víno a František se omluvil, že musí ještě dokončit jeden obrázek. Petra umyla nádobí a za závěsem si rozsvítila malou lampičku.

 

Stál u stojanu a pozoroval přes závěs stínohru dívčího těla. Možná to bylo tím vínem, ale najednou pocítil to, na co už téměř zapomněl. Položil štětce, paletu a šel do koupelny.

 

Petra dočetla kapitolu a natáhla se pro skleničku s vodou. Zjistila, že je prázdná, a protože nechtěla rušit, potichu se vydala jen v županu a papučích do koupelny. Když otevřela dveře, slyšela sprchu a i přes závěs jí bylo hned jasné, co se za ním děje. Tiše položila skleničku a udělala pár kroků.

 

Když se rozhrnul závěs, ztuhl v půli pohybu a zíral na dívku před sebou. Usmála se na něj a nechala sklouznout župan na zem. Chtěl něco udělat, pohnout se, ale položila mu prst přes ústa, sedla si na bobek a beze slova si ho vzala do pusy.

Bylo to nečekané a rychlé. Jediné co si pamatoval, že jí v určitou chvíli zajel rukama do vlasů a přitiskl si její tvář do klína.

Jak rychle se objevila, tak i zmizela. Cestou se na něj usmála přes rameno, sebrala ze země župánek a byla pryč.

 

Ráno ležel v posteli a čekal, až odejde do práce. Bylo mu trapně a nevěděl co by jí řekl.

 

Celý den měl spoustu práce, protože zaskakoval za nemocného údržbáře. Domů se vrátil až okolo šesté a pocítil najednou nezvyklé ticho. Když rozsvítil, všude kolem bylo uklizeno, Petřiny věci pryč a na stole vzkaz.

 

„Děkuji za všechno Františku, vždycky vám budu vděčná, zavolejte, Petra a telefonní číslo.“

 

Zapsal si pečlivě číslo do notýsku, ale stejně nikdy nezavolal.

 

Jen jeho obrázky byly od té doby nějak veselejší.

Začaly se na nich objevovat maminky s kočárky, rodiny na procházce nebo milenci v objetí na lavičkách.

 

 

 

---