Lopata

Lopata

      „Franto, prosím tě votevři to vokno, tady se už nedá dejchat. Co to zase kouříš za štiplavou směsku prosím tě,“ úpěnlivě se obrátil na svého staršího spolupracovníka na kádrovce Lojza Vorel, čerstvý absolvent dělnické přípravky pro studium na vysoké škole.

       „Dostal jsem ji od tchána,“ uraženě zareagoval, „přivez to z Novejch Zámků od známejch. Tam to kouří každej. Pěstujou si to sami.“

      Otevřel okno a do kanceláře začal zvolna proudit čerstvý vzduch promísený prachem a zápachem vysoušené škváry ze dvora teplárny.

      Lojza prohlížel novou poštu, kterou přinesla čiperná Miluška ze spisovny a nad jedním dopisem se zamyslel.

      „Hele, je to tady!“

      „Co tam máš?“

      „Tady to čtu,“ obrátil se na Frantu s udiveným obličejem, „jeden z těch fabrikantů na škváře se ukazuje, že chápe.“

      „Co chápe,“ nedočkavě se zeptal Franta, „jak si na to přišel?“

      „Von mi to říkal už Honza. Prej byl u něj a podal si zlepšovací návrh.“

      „To je dobrý, ale de vo to, jestli to není jenom kvůli posudku. Vo koho de?“

      „Tady to máme černý na bílým. Je to ten podezřelej Materna, co odevzdal svou fabriku dobrovolně a se vším všudy bez problémů. Ňák se mi to nezdá. Že by byl najednou tak uvědomělej?“

      „A vo co vlastně de?“ snažil se pochopit Franta situaci.

      „Něco s lopatou.“

      „Jak, s lopatou?“

      „No, de prej vo lepší lopatu.“

     „Nějaká blbost. Už si viděl nějakou lepší lopatu?“

      „To je přece znormovaný, má to Šveňha, tydle pomůcky.“

      „Lopata není pomůcka, ale nástroj blbče“, upřesnil začínajícího Lojzu Franta.

      „Jakej to může mít dopad?“

      „To je to, my ho budeme muset přeřadit,“ zamyslel se nad tím Franta, kterému to hned začalo myslet politicky.

      Tak se stalo, že kádrovákům teplárny nastal problém. Co si počnout s bývalým fabrikantem, kapitalistou, vykořisťovatelem proletariátu, který byl nyní zaměstnán jako pomocný dělník nádvorní party u nakládky škváry a najednou vylepšuje výsledky práce při plnění prvního pětiletého plánu rozvoje národního hospodářství. Soudruzi to prostě nechápali.

      „Víš co?“ rozhodl Franta, „zajdi za Honzou a vomrkni tu jeho přihlášku, jestli to není nějaká bouda, a co se s tím bude dál dělat.“

      Lojza sebral dopis se sdělením o podání zlepšováku Richarda Materny a odebral se za referentem pro zlepšovací návrhy Honzou, bývalým soustružníkem ve Waltrovce. Podrobně pročetli přihlášku podanou na správném formuláři. Vypili přitom několik piv a navrch kafe, ale jak postupovat podle Pokynů v řízení o přijetí zlepšovacích návrhů a jejich vyhodnocování podle Nařízení ministra-předsedy státního úřadu plánovacího se stejně nedozvěděli. V těch třinácti paragrafech, podepsaných předsedou vlády Zápotockým a ministrem Dolanským, se stejně nevyznali.

      „Tak já ti povím, že ten Materna není blbej. Von to má srovnaný. To my nemůžeme jen tak nechat. To musí do komise.“

      „Jó, jednou je to v paragrafech uvedený, tak šup s tím do komise,“ rozhodl Honza, „ať si s tím poraděj.“

      A věci se daly do pohybu. Honza vzal přihlášku a odebral se za předsedou KSČ, náměstkem ředitele Horákem. Dozvěděl se ovšem, že v teplárně žádná komise pro zlepšovací návrhy není. Pohyb ve věci se zastavil na tak podružné záležitosti. Komise není.

      „Co s tím soudruhu předsedo budeme dělat, ten Materna to má určitě spočítaný a moh by nám zavařit koule.“

      „No, podívej soudruhu vedoucí,“ rozšafně a s bohorovným klidem se k problému vyjádřil náměstek, „seš přece uvědomělej člověk, strana ti věří, prověř to a podej návrhy na výrobní poradu zítra ve tři. Jistě to vyřešíš. Máš moji plnou důvěru.“ Při rozloučení mu nabídl Partyzánku a vlastnoručně zapálil.

      Referent Honza nepoděkoval za důvěru, ani za Partyzánku, a nejistým krokem se vrátil na kádrovku.

      „Tak heleďte soudruzi,“ začal hned energicky, „Horák vzkazuje, že máme sestavit komisi pro zlepšováky a on to zítra ve tři schválí na poradě. Co vy na to?“

      Franta s Lojzou zůstali sedět za psacími stoly jako sochy. Nečekali, že se problém Materny na ně navalí tak neodbytně a jejich překvapení a leknutí se přeneslo nakonec i na Honzu. První se vzpamatoval Franta.

      „Lojzo, vyndej tu vodku,“ vydechl polohlasem a ze šuplíku vyndal tři hořčičáky. Zručně a pohotově je naplnil až po okraj a jednu zvednul jako pokyn k přípitku. Místo na zdraví však pronesl: „Ten blbec!“

      Nezbývalo nic jiného než dát hlavy dohromady a potřebnou komisi, která by Maternův zlepšovací návrh zrekonstruované lopaty projednala, urychleně sestavit.

      „Podívej Honzo,“ řekl Franta, „když říkáš, že Horák ti dal důvěru, je jasný, že předsedou komise musíš bejt ty. Kdo jinej by to moh bejt. Dyk si za to placenej.“

      „No právě,“ bránil se Honza, „to chce někoho nezávislýho, já jsem vlastně do merita věci zainteresovanej.“

      „To jó,“ nedal se Franta, „ale máš k tomu všechny materiály a fermany.“

      Do debaty se přidal Lojza, a ačkoliv byl vlastně úplný začátečník, tak kupodivu navrhnul bez rozpaků za předsedu komise Horáka, jako člena Honzu a třetího člena svého strejdu Kolmistra, mistra na údržbě, který byl zrovna ve funkci předsedy závodní rady ROH. Ze všech jakoby spadlo napětí a s chutí vypili další porci vodky v hořčičáku. Návrh Lojzy byl schválen.

      Takže se věci konečně daly opět do pohybu. Předseda KSČ, náměstek Horák se cítil dokonce poctěn a dojatě poděkoval za svěřenou funkci předsedy, protože předpokládal, že práci komise bude jen řídit a podepisovat. Vlastní práce, že čeká Honzu a mistra údržby Kolmistra.

      Pokud si Franta s Lojzou mysleli, že je problém s vyřízením zlepšovacího návrhu Materny odbytý, dost podstatně se mýlili. Honza si na ně vymyslel další kádrovou práci. Vyštrachal totiž v Nařízení ministra-předsedy státního úřadu plánovacího paragraf o technickém posouzení ve výrobní komisi. Bylo nyní na kádrovácích, aby výrobní komisi, která měla Maternův návrh posoudit z hlediska účelnosti a technického provedení, dali dohromady.

       Franta s Lojzou se nezalekli a cestou výrobního náměstka Zelenky pětičlennou komisi ustavili a jmenovali. Teď to teprve začalo. Honza, z pověření předsedy komise Horáka svolal jednání k ukázce vylepšené lopaty na nádvorní rampu, kde bylo úložiště škváry. Náměstek Horák se omluvil z důvodů účasti na aktivu okresního výboru KSČ a pověřil vedením akce Honzu.

      Do sychravého rána s čerstvým větrem se na dvůr dostavili postupně všichni členové komise a čekali nedočkavě až přijde Materna s lopatou. Kouř z chladnoucí škváry se mísil s kouřem zapálených cigaret a někteří přítomní dávali najevo svoji nespokojenost pochybnostmi o možnosti zlepšení lopaty. Mnozí se vyjadřovali s despektem již k samotnému předvádění na dvoře při tak blbém počasí.

      Honza jako řídící ukázky začal být netrpělivý a vyzval strýce Kolmistra, aby šel zjistit co je s Maternou a kde se fláká. Kolmistr odešel do kotelny a zjistil, že dva dělníci tam leští lopaty a Materna ještě s dalším členem nádvorní party odjeli pro decimálku do uhelných skladů.

      „Prosím tě,“ rozhořčeně se ptal Honza strýce, „na co ten zlepšovatel potřebuje decimálku?“

      „Prej, aby mohli porovnávat váhu naházené škváry normální lopatou, srdcovkou, a pak tou vylepšenou. Kolik taková škvára může vážit na lopatě to sám nevím. Nějak se to vylepšení musí zdůvodnit, že jó.“

      „Já se z toho po ...,“ zlobně se rozčílil Honza, „jak vidím, tak nás chce dovopravdy ukecat. Himl, kdyby tady už alespoň byl, než se mi komise rozuteče.

      Ještě, než to dořekl vjížděla do dvora dodávka s Maternou a dalším pomocníkem, kteří hned začali skládat decimálku ke hromadě škváry. Z kotelny přinášeli další parťáci dvě nablýskané lopaty, jako nové. Všichni se rozestoupili kolem decimálky, Honza připravil sešit pro záznam a normovač z oddělení PaM nastavil stopky. Situace se uklidnila, mžení přestalo, a dokonce od jihu se protrhly mraky a zasvítilo sluníčko.

      Honza zavelel: „Tak soudruhu Materno, jedem!“

      Materna sebou nejdříve na oslovení škubnul, ale pak mávnul rukou a začal nabírat škváru původní srdcovkou a sypat ji do pytle postaveného na decimálce. Kolmistr počítal lopaty a Jeřábek z PaMu sledoval stopky. Po desáté lopatě Honza zařval: „Dost!“

      Materna, jako na jevišti ještě ukázal všem starou lopatu a nastavil posunovací závaží na decimálce.

      „Pánové,“ podle svého zvyku oslovil komisi, z níž někteří nesouhlasně zakývali hlavou na oslovení, „deset lopat škváry starou lopatou, srdcovkou, váží čtyřicet sedm kilo.“

      „Za padesát vteřin,“ doplnil pamák své měření stopkami.

      Honza vše zapsal a dal pokyn k pokračování novou lopatou, podle zlepšovacího návrhu viditelně širší, na okrajích zaoblenou. Materna začal nabírat a sypat škváru tak vehementně, že Kolmistr musel pytel přidržovat a zapomněl počítat. To se nelíbilo některým členům komise, protože tvrdili, že lopat bylo jedenáct. Zkouška s novou lopatou se tedy musela opakovat. Jisté srovnání váhy škváry při stejném čase bylo jednoznačně ve prospěch nové lopaty. Komise byla spokojená a hlasitými projevy dávala najevo, že Maternovi patří uznání a odměna.

       Honza poděkoval všem za účast, podal Maternovi ruku a vyslovil závěr, že zlepšovací návrh byl přijat. Zcela náhodně, dalo by se říci jako z vůle Boží, zrovna projížděl kolem ředitel teplárny s řidičem ve svém automobilu Škoda Tudor. Nechal zastavit a ze zvědavosti vystoupil. Přišel k rozcházející se komisi a ptal se Honzy co se zde připravuje. Honza mu průběh stručně popsal a ředitel se napřímil v jakési hrdé póze a povídá:

      „ Soudruzi, to je úžasné. Uvědomujete si, že jste byli svědky neobvyklého jevu. To je příklad vlastenectví a síly dělnické třídy. Prostý dělník svým postojem vytváří nové hodnoty. Posouvá možnosti překračování ukazatelů plnění pětiletého plánu rozvoje národního hospodářství.“

      Chtěl ještě pokračovat ve svém projevu, ale předseda odborové organizace ROH Kolmistr ho zastavil:

      „Soudruhu řediteli, i my jsme z toho příkladu nadšeni. Požádám soudruha Maternu, aby nám, vlastně tobě, ukázal svůj zlepšovací návrh v praxi.“

       Skutečně se všichni znovu rozestoupili kolem decimálky do půlkruhu v čele se soudruhem ředitelem, Materna se chopil srdcovky a Kolmistr počítal. Když napočítal deset, Materna opět ohlásil váhu a pamák čas. Jenže když chtěl pokračovat s novou lopatou, zastavil ho ředitel.

       „Moment soudruhu,“ řekl rozhodně, „ať je to objektivní. Půjč mi tu lopatu, teď hodím deset lopat do pytle já.“

      V hloučku komise to zašumělo. Ředitel svlékl sako bez ohledu na počasí, popadl lopatu, zkušeně si s ní potřásl a začal nabírat škváru do pytle, který jen s úsilím přidržoval Kolmistr.

      „Tak, teď to zvažte,“ pronesl nevzrušeně ředitel po deseti lopatách a napřímil se jakoby vběhl do cílové rovinky.

      „Padesát dvě kila!“ pronesl Honza, „to je rekord soudruhu řediteli.“

       „A v kratším čase,“ přidal se pamák, „ čtyřicet pět vteřin.“

       Podobně proběhla zkouška s navrhovanou vylepšenou lopatou. Ředitel opět zvítězil větším množstvím škváry a v kratším čase. Všichni zatleskali a snažili se ředitelovi podat ruku, což on ve své skromnosti odmítl. Naopak on podal ruku Maternovi a slíbil mu zaslouženou odměnu.

       „Pane jó, to je bomba,“ podivil se Lojza, když přišel Honza na kádrovku oznámit, jak dopadlo posouzení zlepšovacího návrhu soudruha Materny z nádvorní party.

       „Co se divíš zajdo,“ odpověděl mu Franta, „kdybys věděl, že kdysi ředitel makal ve Vodárenské na výkopech pro potrubí, tak by si o jeho práci s lopatou nepochyboval.“

      „No jó, proto von byl tak vytrénovanej na toho Maternu. Takovej bejvalej kapitalista se mu přece nemoh rovnat,“ uznale posoudil Honza.

      „Zvítězila dělnická ruka, to je jasan,“ prohodil Lojza, „je vidět, že náš soudruh ředitel je na správném místě.“

       „Dobrá, dobrá, ale co teď s tím Maternou kapitalistickým,“ nenechal se odradit Honza, „my ho přece musíme odměnit. Průkaz zlepšovatele jsem mu už připravil. A taky to musí normovač dát do technologie. To není tak jednoduchý.“

      Já navrhuju odměnu stopadesátpět korun a čestné uznání odborové organizace,“ pohotově navrhl Lojza.

       Nastalo dohadování o výši odměny, hlavně stanovení způsobu výpočtu její výše. Nakonec se dohodli, že zvýšení objemu škváry při použití nové lopaty by mělo být základem pro stanovení společenského prospěchu a v té míře podle hodinové mzdy by mělo být stanoveno procentní ohodnocení výkonu se zlepšenou lopatou. Počítali a počítali, jenže každému vycházela výše odměny jinak. Lojzovi, který byl po čerstvě složené maturitě na dělnické přípravce pro studium na vysoké škole matematicky na výši, vycházelo rovných pět set korun.

       Naproti tomu Honzovi, který použil nějaký vzor z přílohy Nařízení ministra-předsedy státního úřadu plánovacího, vyšla odměna sedmdesáti korun před zdaněním.

       „Víte co,“ rozmrzele se ozval Franta, „co kdyby sme to ňák zaokrouhlili a složili se na dvě stovky ze svýho, k tomu dáme flašku vodky a vyfotografujeme ho na desku cti co je u brány. Nebudem si hrát na vynálezce, prostě ho tím vlastně vcucneme mezi nás, mezi dělnickou třídu.“

       „Soudruzi, to je výbornej nápad,“ spokojeně si oddychl Honza, „my to eště k tomu všemu budeme mít podšprajcnutý odborama a rozšíříme to agitačně. Představte si, jak to zapůsobí na lidi.“

       „Jó,“ dotvrdil Franta, „lidi sou pro nás přece to nejdůležitější!“

---