JAK NA SVIŇU!

JAK NA SVIŇU!

Odbila dvanáctá hodina. „Mosím do sklípku.” řekl. „Vždyť jsi tam pořád. Pojď, máme slovácků kyselicu.” řekla mu rozhodně. „A umej si alespoň ty paprče, když máme teď tu nákazu. Toťkaj jsem čula, že bys měl mať aj tu růšku na ksichtě.” 

„Co  je  to  za  hňupovinu, šak já nikam nechodím. Aaa, to je horké! A proč zase kyselica?” vyplivl svou polévku zpátky do vzorkovaného talíře s motivem tupeské keramiky. 

„To tak bývá, když sa to vařilo. A jez, polévka je grunt!” odpověděla mu svérázně.

„Vem si prosím ťa aspoň tu čepicu a šátek přes hubu!” křičela na něho, když vycházel ven. 

„Ale…” mumlal si pro sebe.

„On má hlavu enom na to, aby mu nepršalo do krku!” volala na něho z dálky. 

„Baba stará!” mumlal si dál cestou. 

Vláša se svojí „starou” se měli moc rádi. Byli spolu ale dlouho, proto občas navenek jejich vztah nepůsobil tak harmonicky, jaký ve skutečnosti byl. Společně měli dům v Dubňanech u Jarohněvického rybníku. Oba pocházeli z Uherského Hradiště, proto měli slovácké kořeny. Měli doma prasata, které Vlašák moc  nemusel. Podle něj  dělala až moc nepořádku. Zato jeho vášní bylo stát se dobrým vinařem. A tím se taky celý život řídil. Svůj krásný malý sklípek měl až na samém vršku Dubňanské hory. Kam teď taky šel. No, je pravda, že nešel tak úplně do svého sklípku, ale do sklípku, kde se scházel Spolek vinařů Dubňanská hora. Přestože tyto  dva vinné sklepy byly vedle sebe, ten jeho byl na straně Dubňan a ten druhý víc na straně Mutěnic. Proto se taky tomu jemu říkalo Dubňák a tomu druhému Mutěňák. 

Vláša tady bydlel už asi třicet let a byl na to velice hrdý. Nebyl už sice nejmladší, ale se životem to jen tak nevzdával. Na hlavě toho neměl nikdy zrovna moc, ale zkušeností měl tolik, že by je mohl rozdávat. Na své, někdy až šílené, nápady nejlépe chodil ve svém vinném sklípku. Byl to prostě „chalan ze Slovácka”.

Jako vždy měl s sebou kolo, protože to až na vršek Dubňanské hory nevyšel. Jako pokaždé měl zpoždění, ale to ho nikdy neznepokojilo, protože si chtěl užívat krásu jarní přírody na Moravě. Vždycky říkal: „Rychlo sa ani pes nevysere. Jedu si tak, abych z toho neco měl. Nikdy nevíš, kolik takových jízd eště negdy pojedeš.” 

Jel kolem Jarohněvického rybníku, kolem jeho nádrže a potom to vzal přes les hrbolatou cestou a zpíval si: 

„Když jsem šel z Hradišťa z požehnání potkal jsem děvčicu znenadání, HEJ!” Najednou zvedl jednu ruku a začal prozpěvovat, jak on říká, „na celů dědinu”: „Potkala mě, neznala mě, EJJJ! AAA, červené jablúčko dávala mně. EJJJ...JUCH!” výskal si. 

Cobydup byl tam. Slezl z kola a podíval se, jak krásně svítilo sluníčko. „To je výhled.” řekl a protáhl si záda. Jeho sklípek byl totiž na tak dobrém místě, že odtud  viděl na celou svoji vinici. Jeho vinohrad pokrývalo asi 10 000 hlav vinné révy na jeden hektar plochy. Kdybyste nevěděli, byla to vážně úroda. 

„Tož, poď už!” křičel na něho pan Čonka, který vykukoval ze dveří Mutěňáku. 

„Jo, porád.” odpověděl mu a odložil si kolo na trávník hned vedle Dubňáku. Pan Vlašák nebyl zlý, ale zato byl pořádný mrzout. Teda nejvíc na svoji „starou”.

Na dveřích Mutěňáku stálo: TEKUTÉ ZLATO! VÍTÁ VÁS SPOLEK VINAŘŮ DUBŇANSKÁ HORA. Vlašák se na to vždy nevěřícně zadíval a trochu se i pousmál a sešel po schodech dolů. Ještě než vůbec do sklípku vešel, slyšel: „Ta jižní Morava je jistě krásná zem, osázená vinohradem!”

Spolek se skládal asi z dvaceti vinařů. Vláša hned poznal, že jsou tam všichni. Seděli u stolu, zpívali, popíjeli víno a jedli domácí klobásu od Sádla. Ten měl obchod s domácími uzeninami v Mutěnicích na náměstí. Jediný důvod, proč chodil na tato setkání, byl, že vždycky něco dobrého přinesl.

„Kde ti ten báchor narostl?” zakřičel Sádlo na Vlašáka, hned jak ho uviděl.

„Podiv sa nejdřív na seba, jo?” křičeli jeden na druhého.

„Vy sa tady slézáte jak švábi na pivo. Kdes byl Vlašku?” zeptal se ho Čonka. 

„Ale, moja chtěla, abych sa najprv najedl, a přitom vůbec neví, o co tady ide.” A to bylo právě to. Musí se to vyřešit. A to rychle.

„Tož, odložte své skleničky a dojezte koláčky. Prosím utišme sa. Sešli jsme sa tu, protože sa nám tu objevil takový nešvar. Pro ty, co nemajů televizu, objasním, o co ide. Jak na sviňu nám sem dotáhli ten korónavir. Vůbec nevím sice, co to znamená, ale nejak to prej sůvisí s provozem našeho tekutého zlata. Holt, budem to moset na nejaký čas pozastavit. Prejže se to nejak přenášá… já tomu nerozumím.” řekl Čonka, který dělal předsedu spolku.

„Jo, už jsem o tom také čul. Prej, že ani nevíš a možeš to mět.” podotkl k tomu Cupák. Ten měl sklípek úplně dole Dubňanské hory. „Také sem čul, že sa to přenášá přes lidi. Tak toťkaj mňa řekněte, jestli je dobrý nápad, že sme sa tu všici sešli.” napadlo ho ještě. Všichni najednou na něho upřeli nechápavý pohled. Ale jenom Vláša se mu na to opovážil něco říct:  „Tož, co už. Už jsme tu.” řekl na to klidným hlasem. 

„No jo, a teď ide o to, že máme v dubnu ten Pochod za tekutým zlatem.”

„Tak co je  všecky nahnat do Kulturáku v Mutěnicách?” zeptal se Škoda.

„Prosímťa škoda mluvit, Škodo. Šak ty zase planceš koše s baňama. Tož není ti to hlůpé! My se tady kurňa snažíme, vymyslet aspoň neco. Nejde o to, gde ty lidi dáme, ale o to, jestli sa to vůbec uskuteční! Ty si tady platný jak komunista na Velehradě, fakt!” řekl na to předseda naléhavým tónem v hlase. „Tož nečučte a vymýšlajte! Měli jsme připravenů cimbálovku. Baby měly tancovat vrtěnů a chalani zase cifrovat. Všechno je domluvené.” 

„Dajte si trochu vínka,” řekl Vláša, aby trošku uvolnil atmosféru ve sklípku. „Mám pozdní sběr.” dodal. „Čujte, a co ty růšky? Moja čula v televizi, že to majů už všeci, aj Babiš.” řekl ještě. 

„Tak chlapi, to bysme to měli mět také, ne?” řekl Cupák hezky zhurta. „A jak budem pit? Snaď né brčkem?!” napadlo Čonka.

„Tak hoši, to je vážný problém.” řekl Cupák a pokýval hlavou. „Uděláme tam díru? Nebudem sa s tým přeca párat!” vyřešil to Vláša. 

„To ale potom ztrácí význam růšky, ne?” zeptal se nechápavě Cupák. Najednou byly všechny hlavy otočené na Vlaška. Ten jen poplácal Cupáka po rameni a řekl mu: „Neboj, to budů také růšky, že to svět neviděl.”   

„Jasné!” vykřikli všichni naráz. „Ale nejdřív si dáme tu našu! EJJJ, AAA. Vínečko, bílé, si od mej milej. Budu ťa pít, co budu žít, vínečko bílé…” začal zpívat Vlašák.

„Večer šohaj, ráno šohaj.” slyší z kuchyně Vlašák od své „staré”.

„Co ste tam dělali, že ste sa museli všeci tak zřídit?” 

„Ale, my sme enom řešili situacu, která nás jak na sviňu potkala.” odpověděl jí. „Jo, mosím do sklípku...” 

Snad už Julča bude vědět z kama to mám. Ale co?