Letíme do světa

Bydlet poblíž ruzyňského letiště je občas docela výhodné. To jsme poznali při naší první letecké cestě na ostrov Korfu. Bez problémů jsem stihl odvézt svou ženu i všechna zavazadla na letiště, vrátit se domů, šoupnout auto do garáže, otevřít láhev vodky, řádně si loknout na kuráž a poté vyrazit na autobus. Zbytečně jsem ale spěchal. Naše letadlo měnilo na poslední chvíli pneumatiky, a tak jsme nabrali při odletu hodinové zpoždění. Alkohol příjemně hřál v žaludku a zaháněl mírnou nervozitu, která byla před prvním naším letem přece jen pochopitelná. Letadlo během pár hodin přeletělo těsně nad malým klášterem Vlacherna při vjezdu do zálivu, nechalo vpravo malý Myší ostrůvek a trochu drsně dosedlo na mini ranvej kerkýrského letiště. Z mírného pražského klimatu se rázem ocitáme v úporném žáru řeckého léta.

Přistávání v Kerkýře na Korfu

Znal jsem dobře svoji ženu, a proto vím, že nastupovala vždy do letadla s podobnými pocity jako já. Před každou cestou byly skoro sváteční.

Je červen 2009 a čekáme na let do Říma. Na displeji v čekárně se po odbavení konečně objevilo číslo našeho letu. Boeing 737 je dobré letadlo. V té době to byl dokonce nejrozšířenější dopravní letoun na světě. A tak v poklidu procházíme tunelem do letadla. Naši přátelé, kteří letí s námi, ale tolik v poklidu nejsou. Letí poprvé. Nedávají to ovšem na sobě znát a po všech letištních procedurách vcházejí do letadla s fatalizmem zkušených cestovatelů. Praha zůstává někde hluboko pod námi. Můžeme rozepnout pásy. Kolem nás sedí samé neznámé tváře. Tváří se nezúčastněně. I na letišti jsme potkávali stejně neznámé tváře. Kdybychom potkali nějakého známého, možná by se nás zeptal: “Čau lidi, kam to vlastně letíte?“ A my bychom jen tak ledabyle prohodili. „No přece do Říma.“

Naši přátelé, Jana a Vláďa, usedají do sedadel za námi a vypadají spokojeně. Jana však krátce po vzlétnutí rychle objevuje výhody plastového sáčku, který objevila v přihrádce před sebou. Zbytek cesty už absolvuje v pořádku. Jen trochu změnila barvu obličeje.  Pilotovi se při přistání asi klepaly ruce, protože s námi praštil o ranvej, div že neurazil podvozek. Římské letiště Leonarda da Vinci, jinak krátce, Fiumicino, je skutečný gigant. Počítám, že Ruzyní by se do něj vešlo hned několik. Kupodivu perfektní informační systém v angličtině nás bez problémů provádí po nekonečných chodbách k zavazadlům, aby nás nakonec vyvedl ven, do krásného a teplého římského odpoledne.

Řím, fontána di Trevi

Noční Kolosseum

Vracíme se domů. Jako by letadlo prolétlo jakousi časovou smyčkou. Nohy šlapou po ruzyňské dlažbě, ale myšlenky a srdce zůstaly kdesi daleko v ulicích „věčného města“. Italsky jsem se bohužel doposud nenaučil a těžko to už dnes dohoním. Umím jen pozdravit. Pozdrav bývá slušností všude tam, kam přijdeme.

Tak tedy: Bon Giorno a Arrivederci, Říme. Ostatně – na dně fontány Di Trevi by měla ležet ještě jedna naše padesáticentová euromince.

Absolvovali jsme ještě několik dalších cest. Tunis, Rhodos,  Egypt, Istanbul. Obzor našeho poznávání se o dost rozšířil. Ale také vědomí toho, co vše už těžko uvidíme.

*

Tato vzpomínka je především věnována mé ženě, která mne provázela uplynulá čtyřicet dvě léta, nejen životem, ale i všemi našimi cestami za hranice všedních dnů. Ať už to byla, kdysi hodně dávno, naše první společná cesta, směřující k tehdy daleko více frekventovanému Baltu, až po tu poslední, kterou bylo putování po kouzelném a slunečném ostrově boha Hélia, Rhodu. Jí patří za to vše velké poděkování, že mně byla po boku po ta dlouhá léta, že na našich cestách prožívala i stejné emoce a stejnou posedlost novým poznáním jako já a že i v těch, pro nás někdy krušných chvílích života, neztratila víru v budoucnost.

Rhodos, 2014. Loučení s ostrovem