Krvavé kuropění

Podívej hvězdo jasná, královno noci

žijeme ve Světě přeplněném magií,

jen se rozhlédni, vše je tak voňavé,

magické, kouzelně a tajemně svůdné,

sám nevím, co k tobě mě váže,

snad není to jen chtíč být ti blíže,

připouštím, poslední dobou vlivem osudu

uvažuji více co zvíře, než člověk,

ale snad tomu tak má být,

doufám, že shůry je seslána ta má letora,

ten animální odér, co mou srst čechrá,

víš, nevěsto temnoty, já pocit mám,

že ve tvé blízkosti je mi krásně,

hýčkáš mě čímsi lákavě průzračným,

patrně tvá rozpolcenost volá mě k tobě,

ta nerozhodnost ukryta do milionu tváří,

s nichž každá ti patří, ne méně, než jiné,

láteříš, že prahnu po tvé horké krvi.

Přestala bys lkát pro ten důvod,

kdybys věděla, že krev v mých očích

je pouhou substituci za tekutinou odlišnou

též lidskou, tedy žensky lidskou,

takovou, kterou muži nedostali do vínku,

ačkoliv zrovna po ní volají celé své žití?

Co naplat, tak tomu nahoře chtějí,

vůli nebeské těžko se vzpírat,

srdci, pumpě života poručit se nedá,

to víme oba, ty i já, kráska a netvor,

co právě v myšlenkách čechrá

tvou dlouhou, havraní hřívu,

mlčeti nemohu, to je ti známo,

hraj si klidně na světici,

stejně staneš se mým hříchem,

od rána do noci, myslím jen na tebe.