Odlet

Jediné mezinárodní srílanské letiště se kupodivu nenachází v Colombu, nýbrž v městečku Negombo, přesněji na jeho předměstí zvaném Katunayake. Už na příjezdové cestě upozorňuje vojenský check-point, že jsme pod přísným dohledem. Každý pasažér je zkontrolován, každé vozidlo prohlédnuto i zespoda pomocí zrcátka a svítilny na tyči. Do haly aeroportu procházíme detekčním rámem a stojíme několik front. Na první, druhou a třetí bezpečnostní prověrku. Celníci jsou odměření a nekompromisní. Ujišťují se, že neskrývám bombu, zbraň, nebo nějaké drogy. Nic z toho nemám, čehož později lituji, jelikož takovou nudu jako na letišti Bandaranayake jen tak nezažijete. Počet úředníků u přepážek k odbavení zdaleka nestačí zájmu cestujících. Naopak dostatek je všemožných kontrolorů cestujících, poradců kontrolorů, poradců poradců, nosičů zavazadel, asistentů nosičů a kontrolorů všech kontrolorů i asistentů. Tempo vykonávané práce odpovídá zhruba rychlosti geologických procesů. Na odbavení čekám bezmála dvě hodiny a to stojím ve frontě jako třetí. Kam se hrabou letištní úředníci v Egyptě nebo v Tunisku. Každý, kdo získal palubní vstupenku, odchází s vítězným úsměvem a s viditelnou úlevou.

Rád bych si ulevil ještě více, ale hned za dveřmi toalet se na mě lepí elegantní pán oblečený jako úředník menší bankovní filiálky a doprovází mne až k pisoáru. Za zády cítím, jak pozorně sleduje, zda nepotřebuji pomoci s mířením do mušle nebo se zapnutím zipu poklopce. Po asistované defekaci mě diskrétně bere za loket a odvádí k umyvadlu, pouští vodu, chvíli starostlivě prověřuje, zda neteče příliš horká nebo naopak studená a teprve pak s úsměvem dává pokyn k mytí. Po každém opláchnutí mi na ruce znovu a znovu vytlačuje z dávkovače mýdlo, dokud není zcela spokojen, pak mi podává ručník a než stačím osušit rozmočením svraštělé prsty, už se mu v dlani objevuje skleněný flakonek s nápisem BOSS a na rtech otázka: „Would you like perfume, sir?“ Teprve pak mi dochází, že to není teplouš, nýbrž jakýsi WC-asistent. Hajzldědek, pokoušející se získat bakšiš. Nasazuji proto výraz kovboje tvrďáka, jak jsem to viděl v jedné televizní reklamě na bourbon, cedím mezi zuby: “No! This is not Jim Beam!“ a hrdě odcházím do duty-free zóny, kde se mohu v krámě navonět nejen Bossem, ale i Armanim, Versacem, Kleinem a Diorem dohromady. A zadarmo.

V bezcelním prostoru mě fascinuje ještě jedna podivnost, kterou jsem nikde jinde na světě neviděl. Jak byste očekávali, nakoupíte zde cigaret a alkoholu, co vám jen plíce a játra dovolí, návdavkem tu však nabízejí také ledničky, sporáky a pračky. Se slevou 29 %! Z úvah, jak nacpat do kufru mražák mě vytrhuje až hlášení, že se mám dostavit k nástupu do letadla.

Nemám rád ty první rozpačité chvíle v novém prostředí, kdy se člověk musí vzpamatovat z dlouhého únavného letu, střetu s odlišnou mentalitou, rozdílnou kulturou, kdy je třeba naučit se rychle přepočítávat měnu a hlavně se mít na pozoru, aby jeden nenaletěl prvním šizuňkům, kteří této nejistoty hned využívají. Hlavně nemám rád, když je tím novým prostředím moje rodná země.

Výstupní tubus bezprostředně za dveřmi letadla zahlcuje mohutná tlačenice. Všichni přilétnuvší jižané se hromadí u prvního okénka, tisknou nosy na sklo, ohánějí se mobily, šermují selfí-tyčemi, vykřikují „Waaau! Jůůů! Jééé!“ a fotí si sníh. V příletové hale nedotírá ani jeden nosič, nevnucuje se žádný poradce či průvodce, záchody jsou prosté toaletních asistentů. Kafe dostanete zcela bez fronty, ale nepřipraví vám je tři usměvaví pikolíci, nýbrž jedna otrávená barmanka; i tak za cenu, která se přibližuje státnímu rozpočtu menší středoafrické republiky. Bezpečnostní prohlídky na přepážce u východu veškeré žádné, pouze nějaký znuděný úředník vyzvídá, zda nevezu nějaké mušle, ryby, želvy, ovoce nebo mléčné výrobky. Tak se mu popravdě přiznávám, že ano, že je mám prozatím uložené v břiše, ale pokud mi poskytne chvilku soukromí na záchodě, jsem ochoten je na letišti zanechat. Na to mě s úšklebkem vystrkuje ze dveří a jsem konečně zase doma, v matičce naší stověžaté.

Z mrazu a sněhu jde hrůza. V autě na sebe oblékáme veškeré šatstvo, přesto se nám celou cestu na Moravu zdá, že špatně funguje topení. Chce to něco teplého do žaludku. V bufetu na benzínce jsem oslyšel působivou nabídku kuřete na kari, nezlákal mě ani vepřový pilaf po indicku. Labužnicky usrkávám horkou dršťkovou polévku, přikusuji slaný rohlík, tetelím se blahem a v duchu začínám bilancovat. Ne, dva týdny na poznání cizí země rozhodně nestačí, a když už o tom přemýšlím, snad ani dva roky. Možná tak dva životy.