Souvenirs, souvenirs...

No, chtěla jsem tím říct, ze jsem měla v úmyslu zachytit právě tu vypjatou emoci. V kontextu jinejch mejch textů je to, myslím, spíš ojediněle řvavý. Ale pravda je, že asi píšu primárně pro sebe, abych nezapomněla některý zážitky, pocity a city. A beru, že pro mnoho čtenářů je to nezajímavý a mnoho jich má výhrady. Rozumím tomu, co mi říkáš. Ale jsem nemožná a paličatá. A za to nebudu v antologiích poezie a čítankách :)

Díky za čas a práci, kterou mi věnoval. Přeju dobrou noc a.

"Ve vypjatých chvílích jsem patetická a někdy (téměř) hysterická. A myslím, že přesně tak mě pak má vidět čtenář"

Smrt autor v barteheosvském smyslu - autor nevidí Tebe, vidí báseň... Ve chvíli, kdy báseň vypustíš do světa (ke čtenáři), přestává být deníkovým záznamem, je stetickým artefaktem - a tak k ní i jako čtenář přistupuju. Jistě, s emocemi se můžu různě identifikovat, můžu se s nimi hádat; nic jako bezemoční báseň neexistuje. Ale referenční soustavou pro mě není autor, je jí pro mě jeho báseň - k níž platí můj výše napsaný komentář.

Báseň je hysterická, protože jsem byla hysterická - a podobně. V minulosti, když jsem pět let dělal externího redaktora Hostu (rubrika Hostinec), mi chodil jednou za čas dopis ve smyslu "mám těžké deprese, nepsal byste mi takové komentáře, kdybyste věděl, jak se cítím! do básně je vtělená moje zkušenost!" A já vždy jen vysvětlil, že nehodnotím člověka, ale jeho text a to, jak je napsaný. Každá báseň se dá hodnotit v několika vrstvách. Ta jedna je "jak je to udělaný" - když má člověk malinko cvičený oko, je tahle rovina v podstatě tou nejsnazší. Další vrstvy jsou náročnější a samozřejmě nepoměrně subjektivnější. 

____

Pokud není báseň vyloženě třeba nějakýn křikem či manifestací (viz třeba Holanova skvělá báseň Nepřátelům), osoba autora je v textu ROZPUŠTĚNÁ.

"Ve vypjatých chvílích jsem patetická a někdy (téměř) hysterická. A myslím, že přesně tak mě pak má vidět čtenář"

Smrt autor v barteheosvském smyslu - autor nevidí Tebe, vidí báseň... Ve chvíli, kdy báseň vypustíš do světa (ke čtenáři), přestává být deníkovým záznamem, je stetickým artefaktem - a tak k ní i jako čtenář přistupuju. Jistě, s emocemi se můžu různě identifikovat, můžu se s nimi hádat; nic jako bezemoční báseň neexistuje. Ale referenční soustavou pro mě není autor, je jí pro mě jeho báseň - k níž platí můj výše napsaný komentář.

Báseň je hysterická, protože jsem byla hysterická - a podobně. V minulosti, když jsem pět let dělal externího redaktora Hostu (rubrika Hostinec) mi chodil jednou za čas dopis ve smyslu "mám těžké deprese, nepsal byste mi takové komentáře, kdybyste věděl, jak se cítím! do básně je vtělená moje zkušenost!" A já vždy jen vysvětlil, že nehodnotím člověka, ale jeho text a to, jak je napsaný. Každá báseň se dá hodnotit v několika vrstvách. Ta jedna je "jak je to udělaný" - když má člověk malinko cvičený oko, je tahle rovina v podstatě tou nejsnazší. Další vrstvy jsou náročnější a samozřejmě nepoměrně subjektivnější. 

____

Pokud není báseň vyloženě třeba nějakýnm křikem či manifestaví (viz třeba Holanova skvělá báseň Nepřátelům), osoba autora je v textu ROZPUŠTĚNÁ. 

Black, ahój a moc díky. Je fajn tě tu vidět. Měj se jarně a slunně, pá a.

Evženie: vidím, že víš... Nojo, no. Děkuju. Měj se krásně, pá a.

Supizme, nevím, jestli si vůbec zasloužím čtenáře jako jsi ty. Moc děkuju! Měj se krásně a.

Janino, moc díky. Za upřímnost jsem rozhodně ráda. Tahle báseň je dost stará, z mýho hodně těžkýho životního období, a proto tak vypjatá. Zato ovšem stoprocentně autentická. Včetně toho pláče, kterej jsem se snažila marně přemáhat, ač se ze mně lily ty potoky... To ovšem není obhajoba, jen vysvětlení. A mimochodem: jsem ráda, žes mě našla a já díky tomu našla tvý texty... Tak zatím pá a.

Danny, díky za moc roztomilé slovo! Měj se a směj se... Pá a.

Marcelko, rozumím a v určitým smyslu souhlasím - viz má odpověď egilovi výše. Díky za návštěvu! Zatím pá a.

K3, díky za pochopení. A za nepochopení Lynche, kterej mě úplně stejně fascinuje a úplně stejně mu nerozumím :) Krásnej večer / den a.

Kočkodane, děkuju. Klobouček si asi nezasloužím, ale samozřejměs mě potěšil. Měj se krásně a.

Lucie, to se tak někdy nečekaně stane... Ovšem je to starej text a dnes je ten šok dávno dávno pryč... Měla jsem tenkrát velmi těžký období. Díky za návštěvu! Pápápá a.

Egile, v podstatě souhlasím. Ve vypjatých chvílích jsem patetická a někdy (téměř) hysterická. A myslím, že přesně tak mě pak má vidět čtenář - je to možná poněkud zahanbující, ale pravdivý... Myslím, že se takhle neservíruju moc často, ale jsou chvíle v mým žití, psaní i sebeprezentaci, kdy na to dojde. Ale rozumím velmi dobře tomu, že to může bejt pro čtenáře nepříjemný a možná i nevěrohodný a obtížně přijatelný.

A k tomu úvodu a závěru: jo, jsem popisná. Většinou hodně popisná. A navíc většinou téměř nemetaforická, a často taky žongluju se slovy. Dobře to o sobě vím. Ale jinak to neumím... Totiž: možná bych to občas dokázala, ale asi by to už nebylo autentický... Neber to, prosím, jako ironii, myslím to zcela vážně. A vážně si vážím tvejch postřehů - jak vidíš, shodujou se s mejma. Jsem ráda, že ti to stálo za komentář. Díky a.

wow....smekám......*/*****************************

Prostě jen -  tak to je.

První čtyři verše (které cituje ve svém komentáři i snake) mě opravdu dostaly. Asi to bude znít kacířsky, ale mám pocit, že kdyby v tu chvíli (po slově „vzpomínka“) přišel v básni předěl, takový „střih“, po kterém by se už některé věci nedopověděly, bylo by to pro mě silnější. Některé následující obraty to kouzlo ve mně přehluší. Mám na mysli obraty jako „křičíš bolestí, tečou ti slzy“… mimochodem, po křiku bolestí už mi připadá jaksi pozdě „přemáhat pláč“. Hodně silný kalibr mají taková slova, přitom věřím, že ten není zapotřebí, že dokážeš „zasáhnout“ i jinak, metaforou, náznakem. Od „Proč právě ty nejkřehčí věci“ už je to zase poezie, jaká mě oslovuje. Snad jsem neurazila upřímností. Je mi jasné, žes to napsala právě tak, jak jsi to napsat chtěla. Nabízím jen své subjektivní pocity po přečtení. (A ráda se podívám na další tvé básně, protože píšeš zajímavě.)

jak se nazývá suvenýr z velké dálky? suvefar. tip.

Tady musím souhlasit trochu s egilem. Zbytečně moc velkých slov, ale to už je zase ta "upovídaná anna"...mně to ale v tomto případě nějak vadí. Ta slova přebíjí křehkost vzpomínky, víš. Nemusíš vždy vše dopovědět, Nech něco na čtenáři.

Právě ta nostalgie to dělá krásné, protože nás nutí to napsat. Komentář o Seifertovi mi připoměl můj problém s Lynchovými filmy. Stále se znovu a zas na ně dívám a pořád nemohu přijít na to, co je na nich tak skvělé. Ale budu se dívat zas, dokud na to nepříjdu...

Přidávám se k velkému houfci zíračů a místo pokličky odklopuji pomyslný klobouček.

...jak afektovaná chvíle...

jen stručně - 

za mě mi vstup do básně připadá ne tak docela šťastně metaforicko-popisný (anebo opačně). Vzpomínka se zakousne do mysli /jako/...

Báseň by měla evokovat; chtěl bych v té chvíli jako čtenář být... místo toho spíš doříkává. 

Nejkřehčí věci působí největší trýzeň... Podobné typy paradoxů znám i od jinud (tvrdá ocel je nejkřehčí;; co je bez chvění, není pevné...). Je to mocný básnický prostředek. Do kontextu dobře zapadá - ano, to celkem ano.

Ale dal bych si pozor na to, že v jedné básni jsou slova vzpomínka, mysl, duše, bolest, pláč, trýzeň (a tady a v tom se obloukem odkazuji mimo jiné k ne zcela šťastnému vstupu do básně). Příliš velká slova, která by měla být básní evokována, ne prostě... řečena.

Citoslovce na závěr mi nesedlo. Jasně, to už je otázka osobních preferencí. Za sebe bych chtěl  to "au" cítit z evokačního potenciálu textu, ne takto naservírované autorem.

Annnie  ,-)))  Hezké, koláčové odpoledne :-)

Annnie, tolik bolesti na páteční poledne?! :) Jen se dívám na slova a přemýšlím o celém vyznění básně...

Bylo to silné a plné vzpomínek, úžasné zpracování a nejlepší obrat:

v konvici

na dně

na dvě

modré oči

Tato část mě dostala:

Škrábe tě v krku,

jak přemáháš pláč,

cítíš tlak v nejzazším místě

tvé duše:

Moc se mi líbí, jak to v poslední sloce tak rozněžnělo... a poslední "Au!" dokonalé.

Aleši! Kolik let jsem to neslyšela... Díky! Mille baisers... a.

Jak bych mohla, Di??? Stále čekám, že změníš názor...

Ovšem teď musím, bohužel, vyhnat sebe: bez práce nejsou koláče...

Měj sladkej den, pá a.

souvenir ...pro odlehčení i česky

Annnie, ty vtipálku :-))) Ehe, ano, a to mě zabolelo ...víš, kolik jsem proplakala nocí?  ,-)

Hm, a ty mě od sebe ještě navíc vyháníš? ,-)

Ach, Diono... Že právě TY... po těch našich zrušených zásnubách :) :) :)

Promiň, já holt budu blbě vtipkovat i pod drnem... Díky moc za pochopení, přízeň, návštěvy i setkání ve sloupcích komentů někoho jinýho! Přeju krásnej den a.

Ach, Snakeu... Já to kdysi zkoušela, Býti básníkem určitě, Odlévání - myslím- taky... Ale fakt je, že jsem byla mladá a blbá (teda: ještě blbější, než teď :) ) a on byl na mě asi moc málo rocker :)... No tak já to snad někdy ještě zkusím... Ale za nic neručím :) :) :) !!!

Annnie...pravdu máš, že i bolest je cenná

tohle mě vzalo asi nejvíc:

Proč právě ty nejkřehčí věci

vždycky působí

největší trýzeň?

Aru, moc děkuju. Jsem dojata a.

Nic si z toho nedělej, Seiferta jsem měl dlouho v podobné škatulce jako ty (bude to zřejmě Maminkou, která mě osobně nijak zvlášť nenadchla), ale pak jsem objevil jeho pozdní díla, jako Odlévání zvonů nebo Býti básníkem. Obecně bych řekl, že od Odlévání zvonů dál je Seifert velmi moderní a velmi dobrý... (Citovaná báseň je ale, tuším, z Přilby hlíny).

Vesuvanko, díky! Krásnej den a.

herče, díky! Doufám, že to na mě nehraješ :) :) :)

bixley, děkuju! Měj krásnej, zcela bezbolestnej den :) a.

Myslela jsem si to Annnie...

Diono, díky. Bolestný - a přesto tolik, tolik cenný...

Jojo, Theo. Jako když tě přejede tramvaj :) Díky moc. Je to vzpomínka na mou milovanou babičku. Pá a.

já jenom zírám, perfektní ;)

Snakeu, teď jsem se překvapením až zadejchala... Moc děkuju, nečekala jsem tak emotivní a krásnej komentář. A díky za připomínku další básně, kterou neznám. I když... já to teda přiznám... i s vědomím, že teď naštvu tebe, písmáky i bohy - on Seifert prostě není "můj" autor. Já jsem se fakt snažila, ale nejde mi do srdce ani do duše. Ovšem kromě NA VLNÁCH TSF, to mi tam zas padlo hodně hluboko... A taky ty jeho vzpomínky, ty byly výborný. Tak promiňte, jsem nemožná...

Pěkně vyjádřené, vzpomínka na něco krásného může někdy bolet, TIP

Někdy i bolavá představa může vyvolat krásnou vzpomínku. Je to krásně vyjádřeno, nemám co dodat.

mj. pasáž: "když vyndaváš ze staré skříňky/ šálek a čajovou konvici/s tmavomodrým proužkem" mi připomněla Seifertovo: "Krásná jako kvítka na modranském džbánku/ je ta země, která vlastí je ti/ krásná jako kvítka na modranském džbánku/ sladká jako střída dalamánku, do nějž nůž se vnořil k rukojeti." Zajímavé je mj. i to, že i zde je použita velmi evokativní metafora s nožem.

...jojo, to jsou bolestný suvenýry :-(  Tuze působivě jsi tu trýzeň popsala

Au! Skvělé. Pronikavá bolest co se řítí napříč časy.

Ah oui, je souviens.

Pasáž: "jako zuby nože do bochníku chleba/z ničeho nic/vzpomínka" jakožto vstup do literárního díla zafungovala bezchybně a okamžitě, je to nesmírně silná a poutavá metafora - skoro ti ji závidím :o)