Uvozovky

Uvozovky

      „Vy jste taková křehká nádoba pane Karlíku,“ prohlásila o mně moje lékařka při vyplňování několikáté neschopenky kvůli angíně. Byl jsem opravdu křehký fyzicky, ale dokonce i psychicky neboli duševně a povahově a prostě vůbec jsem byl jako třtina vlající větrem.

      Nedokázal jsem dodržet žádné předsevzetí, sliboval jsem snadno, ale málokdy slib splnil, kypěl jsem omluvami všeho druhu až po rafinované výmluvy. Kroutil jsem tehdy svoji dvouletou občanskou povinnost jako řidič u Šapu v Dejvicích. Pro nezasvěcené to byl štábní autoprapor generálního štábu. V jeden nevlídný podzimní den, jsem dostal za úkol odvézt nějaký balík z krajské vojenské stavební správy z Karlových Varů. Jel jsem sám a liboval si, že vlastně jde o zajímavý výlet.

      Jízdu jsem si užíval, přestože místy drobně pršelo a foukal ostrý vítr. Provoz na silnici byl minimální, většinou nebylo vidět ani človíčka při projíždění obcemi. Až na dlouhém stoupání za Bochovem, přecházejícím na dlouhou rovinu jsem zahlédl osamělou, drobnou postavu. Byla to starší žena, zachumlaná do kabátu s šátkem na hlavě. Sehnutá na stranu, nesla v každé ruce objemnou tašku. Šla pomalu a bylo vidět, že jí vítr s deštěm dělá potíže. Když jsme viděl tu dálku, kde nebylo ani kam se schovat, odpočinout si, jen holá, širá pole, slitoval jsem se a zastavil vedle ní.

      Stáhl jsem okénko a oslovil: „Babičko, nechcete svézt, pojďte si sednout, já vás svezu!“

      To jsem si dal. Zastavila se, položila tašky na mokrou vozovku a otočila se na mě a začala křičet: „Já ti dám babičku parchante, co si to dovoluješ uličníku na starou ženskou, že se nestydíš chlípníku, tohle zkoušej na nějakou děvku u vozovky a né na poctivou starou ženskou. Nejradši bych ti jednu majzla prevíte sprostej, drzej!“

      Její křik mě samozřejmě vylekal. Vytřeštil jsem na ní oči a když vzala jednu z tašek, rozmáchla se a urazila mi zpětné zrcátko, nečekal jsem už na nic. Vyrazil jsem jak na startu really. Kdoví co v té tašce měla, ale zadunělo to pořádně. V tu chvíli jsem si sám sobě vynadal do blbců. Také jsem se zařekl, že bych už nikomu nezastavil, i kdyby u vozovky klečel se sepjatýma rukama.

      Jak jsem už na začátku řekl, svoje předsevzetí jsem nikdy vážně nebral. Na vojenské správě jsem převzal balík a vracel se zpátky již za nepříjemného hustého deště. U křižovatky na výpadovku, Pražskou ulici se známými serpentýnami, jsem na benzince zahledl ženu s kufříkem, krčící se pod deštníkem, který hrozil, že se obrátí. Zastavil jsem. Přece nebylo možné ji tam nechat čekat v tom dešti a studeném větru.

      Spěšně vklouzla na zadní sedadlo i s kufříkem a první slova, která vyslovila smazala ty nezasloužené nadávky babičky: „Vy jste zlatý hoch. Mně ujel autobus a já musím ještě dnes být v |Modřanech. Jedete do Prahy?“

      Přisvědčil jsem a prohlédl si ve zpětném zrcátku hezkou, sympatickou tvář s účesem upraveným větrem, který zdůraznil její úsměv. Elegantní mladá dáma, kolem pětadvaceti, tedy v nejlepších letech, tak jsem ji odhadoval. Cestuje do Prahy s kufříkem, sama, větřil jsem dobrodružství.

      Romantika se nekonala. Začala vyprávět, že veze do čokoládovny fotografie na bonboniéry, které tam musí ten den předat. Rozpovídala se o fotografování, a to jsem vděčně přijal. Měl jsem fotoaparát Praktika a postěžoval si, že nejraději fotím na černobílý film ORWO 20, který se těžko shání. Ukázalo se, že moje nabídka svezení nese své ovoce. Slíbila mi, že mohu kdykoliv přijít do ateliéru vedle kolonády a enderáckou dvacítku dostanu. Ještě musím dodat, že jsem si z Modřan do kasáren vezl velkou reprezentační bonboniéru s fotografií kolonády. Chutnala celé četě. Zalhal jsem, když jsem řekl, že jsem ji dostal od babičky. Jsem holt jen křehká nádoba.