Jeden jako druhý

1

Nesmělý zpěv skřivana umlčelo houkání policejních sirén. Potom co zmlkl, se skřivan uraženě zvedl z pouliční lampy. Rozhodl se, že si znovu projde všechna krmítka v ulici, třeba do nich někdo mezitím nasypal hrst slunečnicových semínek.

„To jsou ale haciendy,“ řekl Pavel při pohledu na rozložité vily s garážemi a terasami, které míjeli, přičemž mizejícího skřivana si ani nevšiml.

„U nás si na ně nevyděláš, hochu,“ zabručel Milan a otočil volantem doleva, „musíš znát správný lidi. Nejen znát, kurva. Musíš s nima bejt jedna ruka.“

Oktávka funěla do vrchu. Děti se otáčely za majáčkem. Dva pětiletí kluci sesedli z kola a s otevřenou pusou jim zamávali barevnými šátky. Jejich rodiče koukali do země, jako by si jeli pro ně.

„Myslím, že Klempíř je ten správnej člověk.“

„Můžeš ho navštěvovat ve vězení,“ odpálkoval ho Milan. Měl mizernou náladu. Dostal rozkaz od náměstka, ať všeho nechá – sotva stačil odeslat rozepsanou SMS – sebere sebe i svoje podřízené a vyrazí „vykouřit tu lišku z díry“.

„Vypadá to, že ven jen tak nevyleze,“ přikývl Pavel.

Milan mlčel. Roky u kriminálky ho naučily jednu věc. Do ničeho se nehrnout a počkat si, jak se to vyvrbí.

„Třeba mi za ty návštěvy bude platit mafie,“ usmál se Pavel.

Co je dneska na těch školách proboha učí, pomyslel si Milan.

Z vedlejších ulic se k nim přidala další auta s majáčky. Valila se úzkými serpentinami mezi vilkami, stoupala na vrcholek kopce ke Klempířovu sídlu.

Milan si připadal jako v nějakém pitomém filmu.

 

2

Klempířova vila, která se ocitla uprostřed blikajícího kruhu, byl klukovský bunkr s fasádou luxusního hotelového resortu. Vysoké terasy s vlastními zahradami, hřiště na minigolf, plavecký bazén u tenisových kurtů, heliport se žlutou helikoptérou. Co se ukrývalo vevnitř, bylo mimo Pavlovu představivost.

Před černou dodávkou s žebříkem postávalo šest zakuklenců, kteří si navlékali neprůstřelné vesty. Pavel k nim vzhlížel obdivně, dobře věděl, jak moc tvrdým výcvikem museli projít.

„To nás zas vyšachujete?“ obořil se Milan na velitele zásahu.

„Neber si to tak, Milane,“ velitel si sundal helmu a odhalil vyholenou hlavu. „Rozhodl o tom náměstek.“

„Proč proboha? Jestli má Klempíř rozum, vyjde s rukama nad hlavou.“

„Nevíme, kdo všechno je vevnitř.“

„Ale stejně, zásahovka…,“ zaprotestoval Milan.

„Jestli nám vezme kramle, nepřijde o židli jenom náměstek,“ utnul debatu velitel.

Na jeho pokyn přiskočili k vchodovým dveřím čtyři zakuklenci a připevnili na ně výbušniny. Velitel a šestý zasahující policista se neslyšně vydali k tenisovým kurtům, které se nacházely z druhé strany vily.

„To si jdou pinkat přes síť?“ vyhrkl Milan.

„Prej tam je tajnej východ,“ zašeptal Pavel. Sledoval Milana, jak se rozběhl směrem ke kurtům. Jeho rozčílení chápal, sám ani nedýchal. A kdo jiný než Milan, který šel Klempířovi po krku celý roky, by ho měl slavnostně vyvléknout ven v klepetech.

Opancéřované dveře nadskočily po explozi cé čtyřek. Zůstaly bezmocně viset na ocelových pantech jako cáry papíru. První dva zakuklenci vyrazili torzo dveří kovaným beranidlem, další dva je kryli dlouhými puškami BREN. Jakmile uvolnili vchod, vtrhli dovnitř:

„Policie! Policie! Na zem!“

Po dvou minutách vyvedli Klempíře ven. Byl oblečený v perfektně padnoucím modrém obleku se zlatou košili a fialovou kravatou. Na tváři měl svůj pověstný arogantní škleb.

V tu chvíli se ozval ryk od tenisových kurtů.

„Máme ho!“ křičel velitel. „Konečně jsme ho dostali!“

Klempíře, který chtěl proklouznout kolem bazénu v zeleném tričku Lacoste, přivedl velitel s kolegou před hlavní vchod. Tvářil se, jako by vyhrál olympiádu. Tohle byl vrchol jeho kariéry, který však trval několik vteřin.

Když si všiml, že už jednoho Klempíře zatkli, zbledl a orosila se mu holá hlava. Ostatní těkali očima z jednoho zatčeného na druhého. Nebýt různě oblečeni, byli by od sebe k nerozeznání.

„To ho máme dvakrát?“ odplivl si Milan.

 

3

„Chlapi, kterej je kterej?“ zeptal se náměstek.

„Kdo ho pozná, ten trefí jackpot,“ zamračil se Milan.

„A to jsem si myslel, že největší bizáry kariéry už mám za sebou,“ pronesl náměstek a narovnal si brýle, které mu padaly z nosu.

„Každej den holt přinese něco novýho,“ utrousil Milan. Měl pořád na paměti zásah z dnešního rána, během něhož byl odstrčen zásahovkou, aby si smetanu slíznul někdo jiný. Nakonec z toho byly smetany dvě, což nebylo žádoucí pro nikoho.

„Problém je, že oba mají stejný otisky prstů, z čehož vyplývá, že se nejedná o jednovaječný sourozence.“

„Vím, o co jde,“ máchl rukou náměstek. „Už se to stalo v Rusku a v Brazílii, kdy při útěku použili kmotři svoje klony, aspoň co vím od kontrášů.“

„Klony?“ vyhrkl Pavel.

Slyšel dobře? Zatkli dva stejný lidi, co mají stejný tváře, stejný otisky. Mají taky stejný mozky a myšlenky?

Milan nehnul ani brvou, jako by potkával klony denně:

„Jak teda poznáme, kdo je kdo?“

Náměstek se vrátil k oknu s propustným sklem. Zatčené, kteří seděli naproti sobě, odděloval bílý kulatý stolek, na němž stály mikrofony se zašmodrchanými kabely, které vedly do nahrávací bedýnky. První Klempíř se bezděčně tahal za konec trička, druhý Klempíř si žmoulal podolek košile. Pobaveně se na sebe zubili a plácali se do kolen. Ze všeho nejvíc připomínali dva bratry, kteří se ráno neochotně vypravují do školy.

„Jeden způsob by tu byl,“ nadhodil náměstek, „ale to říkám mimo záznam. Nejdřív ze všeho je potřeba sehnat velkej mrazák. Pak oba dovlečete k mrazáku a pohrozíte jim, že v něm skončí.“

„Hodím je do mrazáku a budeme mít akorát dvě velký kostky ledu,“ namítl Milan.

„Vtip je v tom, poručíku, že klon to přežije, i kdybyste ho zamrazil třeba na rok.“

 

4

„Dejte si pauzu a skočte si na kafe, chlapi,“ řekl náměstek strážným. Nikdo nic nenamítal, takové rozkazy se plní samy.

„Nejdřív mi ale hoďte dolů tuhle krabici,“ požádal je náměstek.

„A co v ní je?“

„Mrazák pro tchýni.“

Když zmizeli, došel si Milan pro Klempíře.

„Kam půjdeme?“ zeptali se unisono.

„To se brzo dozvíte,“ popohnal je Milan.

Prázdné cele, která páchla nevětraným potem, tabákem a močí, vévodil obří pultový mrazák, u něhož stál náměstek s Pavlem jako kolem oltáře. Náměstek je sjel pohledem, hned jak vešli, Pavel zíral na svoje tenisky.

„Teď na nás bude chvíli vrčet mrazák, co?“ ušklíbl se Klempíř. Byl to ten v zeleném tričku, druhý se však tvářil stejně.

„Nejen vrčet,“ řekl náměstek a otevřel víko mrazáku.

„Co-co to má znamenat?“ chtěl vědět první Klempíř.

„Kdo z vás je klon?“ zeptal se náměstek. Zatčení ukázali jeden na druhého.

„Jak chcete,“ seřval je Milan. „Zavřeme vás do mrazáku. Na celou noc. Pak už budeme vědět.“

„Jenom blafuje,“ řekl první Klempíř.

„Jenom blafuje,“ zopakoval po něm druhý.

„Kdo to kdy viděl, mrazák v lochu,“ dodal první. „Mám svoje práva.“

Milan zaváhal. Otevřel pusu, ale zvuk z ní nevyšel. Parťák potřebuje pomoct, hecoval se Pavel. Udělej něco, ať toho šmejda zlomíme.

„Nechci nic říkat, ale jako klon žádný práva nemáte,“ řekl nahlas.

„Jste pro nás jenom kus masa, nic víc,“ přidal se Milan.

Náměstek zkontroloval hodinky. Už tu trčel přes dvě hodiny:

„Hoďte je do toho mrazáku, poručíku!“

„Pro mě za mě, já si tam klidně vlezu sám,“ řekl první Klempíř a začal se soukat do mrazáku.

Milan popadl druhého Klempíře za zápěstí:

„Ty tam půjdeš taky, kamaráde!“

Zatčený se mu vysmekl a začal couvat směrem od mrazáku. Když zavadil zády o stěnu, vyjekl hrůzou.

„Hned podepíšeš doznání!“ udeřil na něj Milan.

„U-dě-lám to,“ vykoktal Klempíř.

 

5

Pavel se přišoural do kanceláře, v níž zastihl Milana, který si pečlivě rovnal lejstra, šanony měl rozložené po masivním stole.

„Případ kmotra Klempíře uzavřen, hlavní reportáž ve zprávách, to zaslouží generální úklid,“ řekl Pavel a otevřel velký pytel chipsů.

„Paprikový chipsy, to si dneska ještě někdo kupuje?“ podivil se Milan a nabral si jich plnou hrst. Podle všeho byly zase populární, protože na ně všichni zapomněli. Někdy je prostě lepší se vypařit.

„Koupil sis je na oslavu?“

„Klempířovi jste šel po krku vy.“

„Včera jsi odvedl kus práce,“ řekl Milan uznale. „Přiznal se ke všemu, zpronevěra, kuplířství, organizovaný zločin, jenom jsme mu podávali papíry.“

„Tak to mě těší,“ usmál se Pavel a zabořil ruku do chipsů až po loket. Skoro mi bude chybět, napadlo Milana.

„Co bude s jeho klonem?“

„Musíme ho někam uklidit. Motá se kolem toho OSN a výbor pro lidský práva.“

„Zašijeme ho do báně.“

„To nejde. Podle právníka ho zadržet nemůžeme,“ zakroutil hlavou Milan. „Zůstane ve svojí vile, až se v ní zajistí důkazy. Pak se rozhodne co dál.“

„A to neuteče?“

„Bude pod dohledem. Zítra si ho beru na starost já.“

„Neměl bych ho hlídat spíš já?“

„Třeba pak,“ odbyl ho Milan. „Teď si kup pivo a pořádně to oslav!“

Žádné „pak“ už nebude, liboval si Milan. S úsměvem pozoroval Pavla, jak zoufale přemýšlí o tom, co by měl říct.

 

6

Oktávka, která supěla do prudkého kopce bez zapnutého majáčku, nechávala skřivana klidným. Vesele trylkoval na lampě a pozoroval nebe, po němž pluly pomalé mraky. Měl o poznání větší bříško než včera. Ale mohl to být taky jiný skřivan, jeden je jako druhý.

Milan vyvedl Klempíře z auta. Rozhlédl se na všechny strany, ruku měl položenou na pouzdru s revolverem:

„Sypej kurva dovnitř.“

Milan sundal zatčenému pouta.

„Převezli jsme je parádně, co?“

„To jo,“ pokýval hlavou Klempíř. Pokračoval směrem ke knihovně, z níž začal vyndávat police. Odsunul falešnou stěnu, otevřel trezor a vytáhl z něj dvě tmavě modré sportovní tašky Adidas.

„Nejlepší bylo, jak jsi mi řekl o tom mrazáku. Myslím, že jsem tam sehrál pěkný divadýlko.“

„Byla to hlína,“ souhlasil Milan, který si sedl do otáčecího křesla k mahagonovému stolu, nohy zabořil do měkoučkého červeného peršanu, „nejvtipnější byl ten tvůj klon. To, že si myslel, že je fakt člověk.“

Klempíř hodil na stůl jednu z tašek, z níž začaly padat dvacetieurovky, které postupně zakryly jedno z květovaných vzorování na peršanu.

„Vůně peněz, ta nikdy neomrzí, protože…“ zahlaholil Milan.

„Musím ti ještě něco ukázat,“ přerušil ho Klempíř.

Milan následoval Klempíře dolů po točitých skleněných schodech, šly na něho závratě – měl pocit, že se jimi každou chvíli propadne. Došli do potemnělé sklepní místnosti, kterou vyplňoval ohromný pultový mrazák.

„Jen ho otevři,“ vyzval ho Klempíř.

Milan udiveně zíral do prázdného mrazáku. Trvalo o půl vteřiny déle, než mu to došlo.

Klempíř ho udeřil plochou dlaní do zátylku, až mu ruplo v krku, a jeho bezvládné tělo natlačil do mrazáku. Když za ním zaklapl víko, otevřel Milan oči do tmy.

Klempíř se vrátil k trezoru, aby z něj vyndal tři cestovní pasy, dvě občanky a dva řidičáky. Klekl si na koberec a nacpal dvacetieurovky zpátky do jedné z tašek.

Vtom ho vyrušil zvuk domovního zvonku.

„Tady to máš, Milane,“ řekl Klempíř a podal Milanovi tašku.

„Byl to skvěle zaplacenej odpočinek, jen co je pravda,“ pochvaloval si Milan. Vypadal o pět let mladší, úsměv od ucha k uchu.

„Nebejt tebe, tak teďka sedím v lochu.“

„Myslíš nebejt mýho klona, co?“ zazubil se Milan. „Kde teď chudák lítá?“

„Máš ho v mrazáku.“

---