Šel jsem Miladou

Šel jsem Miladou

U Domažlické jizby postávají a "chmelovou paličkou utloukají křehký žal", jak píše básník. Hloučky pivců, opilí jarem poněkud líným, pivem poněkud zbrklým.

Miladou klesají a stoupají holky s širokými boky, některé sotva se vyhnou. To pak cinkají tramvaje a ony se vykrucují, že na vině je příliš úzká ulice.

Za rohem Pepe Pastronni na lokti točí stotřicátoutřetí pizzu. Nejvíc na odbyt jde prostituto, k tomu víno typičo, prostě vyzrálé chutě středomoří.

Mládež ale holduje kebabu. K nebesům stoupá kouř a teskná hudba, Čito Čevaptito přikládá pod otočným grilem a masnými drobty plní placku za plackou. Tady si lidé sní své balkánské sny.

Před koštovnou stojí dva kluci nad půvabnou dívkou, usilují o její lásku, a tak se s každým lokem růžového vína pouštějí do ostřejšího souboje. Zatím střílí jen vtipem, k ránu ale možná dojde na pistole. Anebo, bude-li osud k jednomu z nich milosrdný a ona svolí, přijde k dobru sendvič.

A holka, brunetka s rudou mašlí ve vlasech, culí se na svět. Má dvě holky a kluků hned pět. Poněvadž polyamorie je letos v kurzu.

To ví i velitel stíhačky Vojta, který už míří trasou zapadajícího slunce, ke kokosovým ostrovům, za kamarádkami bronzové pleti, do horkého písku, usínat únavou za šumění moře, probouzet se v obležení mokrých mušliček. 

Šel jsem Miladou a do očí svítilo mi prudké světlo.