Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-1

Ljetu je mome kraj

Cesta balkánským vnitrozemím je nekonečná a únavná. Míjíme Plitvická jezera a za Kninem se silnice začíná zakusovat do bílých vápencových svahů pohoří Dinara. Před námi se otevírají překrásné výhledy na vrcholky hor, příkře spadajících do modrého jezera Peručki. Tady pro mne teprve začíná Chorvatsko. Na křižovatce Cista Provo odbočujeme doprava dolů k moři.  

Silnice strmě padá v nekonečných serpentinách dolů ze skal a já jsem z toho na nervy, protože auto v ostrých zatáčkách sténá, bouchá a klepe a já jedu krokem a zdržuji provoz za sebou. Zastavujeme na jakémsi odpočívadle uprostřed a pohled vzhůru na kličky silnice ztrácející se nahoře ve skalách je úděsný.

Zadvarje, pohled do údolí Cetiny

Konečně dole

Serpentiny nás přivádějí k pobřeží a majestátní masiv Biokova se jen malý kousek od pobřeží zdvihá až do mraků. Eva kašle a mně je jasné, že jedna z jejích obvyklých chřipek je na cestě. Na té nejnevhodnější.

Pohled na třpytící se hladinu, kterou brázdí bílé stopy člunů, je příjemný a navozuje dovolenkovou atmosféru. A dává zapomenout na všechny dosavadní problémy.

Jedeme podél pobřeží až do Baška Vody. V turistické kanceláři jsme nepořídili, protože nabízené ubytování se nám zdálo příliš drahé. Vyjíždíme tedy dál směrem k Makarské. Když jsme ale odbočili od pobřeží nahoru, jakýsi děda nám skoro skáče pod auto a mává cedulí – Apartmani - Sobe. Pro jistotu zastavuji. Chce 25€ za den. Říkám mu, že chci „nešto jeftinije“
a smlouvám cenu na 20€. Měl jsem pro dědu asi slabost, a tak jsme si nakonec plácli. Apartmán je malý a útulný a nechybí mu vůbec nic. Pan domácí na nás neustále mluví a my přitom vybalujeme kufry. Jsme na místě.

Večer se jdeme projít na promenádu. Zvedá se bora - silný vítr, ale nikomu z místních to kupodivu nevadí. Městečko vyzařuje ospalou lázeňskou atmosféru pozdního léta, lidé korzují a nevšímají se větru, štamgasti popíjejí svoji kávu, Eva pořád kašle a nám se tu líbí.

Tak tedy : Dobro došli na Jadranu.